Evropský zatýkací rozkaz

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Evropský zatýkací rozkaz (angl. European Arrest Warrant; zkr. „EAW“, resp. česky „EZR“) je rozhodnutí justičního orgánu některého z členských států Evropské unie, na jehož základě je možné zahájit po osobě v tomto členském státě trestně stíhané nebo hledané pro účely výkonu trestu odnětí svobody či ochranného opatření spojeného s odnětím svobody uloženého soudem tohoto členského státu pátrání v ostatních členských státech Evropské unie a v případě lokalizace této osoby na území některého z členských států požádat o její předání (angl. surrender) do členského státu, jehož justiční orgán evropský zatýkací rozkaz vydal. Předávání na základě evropského zatýkacího rozkazu je poddruhem vydávání (extradice), od kterého se odlišuje vypuštěním rozhodovací pravomoci orgánů moci výkonné (typicky ministra spravedlnosti), stanovením lhůt pro řízení o předání a prolomením některých důvodů pro nepovolení vydání, resp. omezení jejich aplikace (omezena je možnost odmítnout předání vlastního občana a v případech, které se týkají některého z 32 vyjmenovaných jednání není přezkoumávána oboustranná trestnost).

Obsah

1 Rámcové rozhodnutí o evropském zatýkacím rozkazu
2 Předávání na základě evropského zatýkacího rozkazu
3 Evropský zatýkací rozkaz v České republice
- 3.1 Předávání občanů České republiky podle evropského zatýkacího rozkazu do ciziny
4 Přezkum ústavnosti v dalších členských státech Evropské unie
5 Průvoz
6 Vybrané známé případy
7 Podívejte se také na
8 Vybrané prameny a literatura
9 Externí odkazy
- 9.1 Informace o implementačních legislativách v jednotlivých členských státech

[editovat] Rámcové rozhodnutí o evropském zatýkacím rozkazu

V reakci na události 11. 9. 2001 bylo přijato rámcové rozhodnutí Rady Evropské unie z 13. 6. 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a o předávání mezi členskými státy Evropské unie (č. 2002/584/JHA; v Úř. věst. publikováno dne 18. 7. 2002 pod č. L 190), které nahrazuje dosavadní instrumenty III. pilíře upravující extradici, tj. Úmluvu o zjednodušeném vydávacím řízení mezi členskými státy Evropské unie z 10. 5. 1995, Úmluvu týkající se vydávání mezi členskými státy Evropské unie z 27. 9. 1996 a příslušná ustanovení Schengenské prováděcí úmluvy. Na základě tohoto rámcového rozhodnutí jsou členské státy Evropské unie povinny nahradit vydávání na základě mezinárodních smluv jednodušším systémem předávání (surrender) na základě jednotných vnitrostátních právních předpisů, které k implementaci (resp. transpozici) tohoto rámcového rozhodnutí přijmou.

Cílem nově zaváděného systému je zjednodušení a zrychlení řízení a jeho depolitizace. Za tím účelem je především vyloučena působnost ústředních justičních orgánů a zaveden přímý styk soudů, resp. státních zastupitelství či prokuratur jednotlivých členských států mezi sebou, je zaveden jednotný vzor dokumentu nazvaného evropský zatýkací rozkaz a v řízení jsou stanoveny poměrně krátké lhůty pro rozhodnutí. Velmi významnými změnami jsou pak zavedení povinného předávání vlastních občanů a prolomení zásady oboustranné trestnosti, pokud jde o jednání, jejichž seznam rámcové rozhodnutí obsahuje. Tento výčet však obsahuje pouze názvy jednání, nikoli jejich definice, přičemž se často jedná o jednání, která nejsou definována ani v jiných mezinárodních či evropských instrumentech (např. vražda, znásilnění, podvodná jednání, rasismus a xenofobie, těžká újma na zdraví, …). Ačkoli jde o jednání, která zpravidla v nějaké podobě kriminalizována ve všech členských státech jsou, existují mezi jednotlivými vnitrostátními úpravami i značné rozdíly – např. za znásilnění je v České republice považováno i násilí či pohrůžka násilím směřující k pohlavnímu styku s mužem, v jiných státech to však může být pouhé omezení osobní svobody či zvláštní trestný čin (na Slovensku, kde je trestný čin znásilnění podle § 199 trestního zákona z roku 2005 definován jako donucení ženy k souloži, by šlo o trestný čin sexuálního násilí podle § 200 trestního zákona z roku 2005). Tento sytém má být výrazem zásady vzájemného uznávání rozhodnutí, která byla Evropskou radou v Tampere v roce 1999 označena za základní zásadu („úhelný kámen“ - cornerstone) mezinárodní justiční spolupráce.

[editovat] Předávání na základě evropského zatýkacího rozkazu

Pokud je zapotřebí vyžádat osobu z jiného členského státu Evropské unie pro účely výkonu trestu odnětí svobody nebo trestního stíhání, tj. pokud k osobě zdržující se na území jiného členského státu Evropské unie existuje vykonatelný rozsudek odsuzující osobu k trestu odnětí svobody, příkaz k zatčení či zatýkací rozkaz, anebo případně jiné podobné rozhodnutí, např. rozhodnutí o detenci (v České republice o uložení ochranného ústavního léčení či ochranné výchovy), vyplní příslušný orgán vyžadujícího státu předepsaný formulář, čímž vydá evropský zatýkací rozkaz. Evropský zatýkací rozkaz pak orgán, který jej vydal, zašle přímo místně příslušnému justičnímu orgánu členského státu, na jehož území se má osoba nacházet, nebo jinému orgánu tohoto členského státu, který je příslušný k přijetí evropského zatýkacího rozkazu. Tento členský stát se v řízení o předání podle evropského zatýkacího rozkazu nazývá vykonávající členský stát. Pokud předmětná osoba již byla vzata do předběžné vazby, musí být evropský zatýkací rozkaz doručen ve lhůtě stanovené právem vykonávajícího členského státu. Evropský zatýkací rozkaz lze vydat i v případě, že osoba dosud lokalizována nebyla – zasílá se pak národní kanceláři Sirene za účelem vyhlášení mezinárodního pátrání, resp. vyhlášení v Schengenském informačním systému v případě států, které jsou do tohoto systému zapojeny.

Řízení o předání na základě evropského zatýkacího rozkazu ve vykonávajícím členském státě by mělo být rychlejší než klasické extradiční řízení – pro rozhodnutí je stanovena lhůta 60 dnů, kterou vykonávající členský stát může v odůvodněných případech prodloužit až o 30 dnů. O předání má rozhodnout orgán justiční, nikoli orgán moci výkonné, jako je tomu u vydávání, čímž má být dosaženo depolitizace řízení. Po rozhodnutí o předání má dojít k fyzickému předání osoby ve lhůtě 10 dnů. V případě, že osoba se svým předáním souhlasí, rozhodne se o předání ve zkráceném předávacím řízení, v němž je možnost zamítnutí předání ještě výrazněji omezena a zkrácena je též lhůta pro rozhodnutí o předání, a to na pouhých 10 dnů – i zde je však možné prodloužení o 30 dnů.

I při předávání podle evropského zatýkacího rozkazu se uplatňuje zásada speciality známá z klasického extradičního řízení.

Při sjednávání rámcového rozhodnutí si tři státy vymínily zvláštní režim. Rakousko a Itálie si vymohly, že nebudou aplikovat systém předávání podle evropského zatýkacího rozkazu na skutky spáchané před 7. 8. 2002 a Francie na skutky spáchané před 1. 11. 1993. Rakousko si dále vymínilo, že až do konce roku 2008 nebude předávat vlastní občany. Tyto výjimky byly schváleny Radou Evropské unie při přijímání rámcového rozhodnutí o evropském zatýkacím rozkazu. Ve svých implementačních legislativách (bez schválení Radou Evropské unie, a tedy v rozporu se závazky vyplývajícími z rámcového rozhodnutí o evropského zatýkacího rozkazu) si další výjimky zavedly ještě Lucembursko a Slovinsko, které omezily aplikaci systému předávání podle evropského zatýkacího rozkazu pouze na trestné činy spáchané po 7. 8. 2002, přičemž Slovinsko tak učinilo pouze pro případy, kdy je samo státem vykonávajícím, zatímco Lucembursko tak učinilo dokonce v obou směrech. Specifický zvláštní režim se v implementační legislativě zavedla Česká republika (viz níže).

Podobný systém má být zaveden mezi členskými státy Evropské unie a Norskem a Islandem, a to na základě Dohody mezi Evropskou unií a Islandskou republikou a Norským královstvím o postupu předávání mezi členskými státy Evropské unie a Islandem a Norskem z 28. 6. 2006 (v Úř. věst. publikována dne 21. 10. 2006 pod č. L 292).

Od 1. 7. 2006 je mezi skandinávskými státy (včetně Norska a Islandu) systém předávání na základě evropského zatýkacího rozkazu nahrazen předáváním na základě tzv. nordického zatýkacího rozkazu zavedeného novými jednotnými právními předpisy těchto států. Tento systém jde ve zjednodušení a zrychlení řízení ještě dále než evropský zatýkací rozkaz (zcela je odstraněn důvod odmítnutí předání spočívající ve státní příslušnosti osoby, o jejíž předání jde, kratší lhůty pro řízení a pro realizaci předání osoby po rozhodnutí o předání atp.) a lze předpokládat, že podobným směrem půjde i vývoj v rámci celé Evropské unie.

[editovat] Evropský zatýkací rozkaz v České republice

V České republice bylo rámcové rozhodnutí o evropském zatýkacím rozkazu implementováno zákonem č. 539/2004 Sb., kterým byla kompletně novelizována celá hlava dvacátá pátá trestního řádu o právním styku s cizinou. Předávání na základě evropského zatýkacího rozkazu je tak upraveno zejména v § 403 a násl. trestního řádu. Český formulář evropského zatýkacího rozkazu byl publikován vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 258/2006 Sb.

V České republice jsou evropské zatýkací rozkazy oprávněny vydávat soudy, přičemž v přípravném řízení rozhoduje o vydání evropského zatýkacího rozkazu soudce na návrh státního zástupce. Po vydání evropského zatýkacího rozkazu soud zašle evropský zatýkací rozkaz pro účely vyhlášení pátrání v členských státech Evropské unie Národní centrále SIRENE (jedno z oddělení odboru mezinárodní policejní spolupráce Policejního prezidia České republiky) a v případě lokalizace osoby na území některého členského státu Evropské unie zašle soud evropský zatýkací rozkaz s příslušným překladem přímo příslušnému orgánu vykonávajícího členského státu.

Pokud by šlo o předání z České republiky do jiného členského státu Evropské unie, bylo by k přijetí evropského zatýkacího rozkazu příslušné krajské státní zastupitelství, a to podle místa zadržení osoby nebo místa, kde se tato osoba zdržuje. Krajské státní zastupitelství provede podobně jako v klasickém extradičním řízení předběžné šetření, jehož rozsah je však vzhledem k menšímu počtu důvodů, pro které by bylo možné předání osoby zamítnout, užší. Předběžné šetření je ukončeno buď vrácením evropského zatýkacího rozkazu zpět, např. pokud je osoba již mrtva, není pro svůj věk trestně odpovědná nebo se na území České republiky již nezdržuje, anebo podáním návrhu příslušnému krajskému soudu na předání osoby, na zamítnutí předání osoby nebo na podmíněné předání. Soud o tomto návrhu rozhodne usnesením, proti kterému je přípustná stížnost. Zamítnutí předání je možné pouze z taxativně vyčtených důvodů, kterými jsou:

čin není oboustranně trestný a nejde o jednání, u kterého je zásada oboustranné trestnosti prolomena;
předmětný trestný čin byl v České republice již promlčen, anebo byl amnestován;
překážka ne bis in idem – tj. buď překážka věci rozhodnuté, a to ve vztahu k rozhodnutím České republiky i třetích států, anebo překážka probíhajícího trestního stíhání v České republice pro týž skutek (tj. vlastně překážka litispendence);
jde o státního občana České republiky nebo osobu s trvalým pobytem v České republice a v případě, že jde o předání pro účely trestního stíhání, vyžadující stát neposkytl ujištění o tom, že osobu předá k výkonu případně uloženého trestu odnětí svobody do České republiky, nebo v případě, že jde o předání k výkonu trestu odnětí svobody, ochranného léčení či ochranné výchovy, tato osoba prohlásí, že se odmítá podrobit výkonu tohoto trestu či ochranného opatření ve vyžadujícím státě – výkon však může následně být předán do České republiky.

Možné je rovněž rozhodnout o předání s odkladem realizace do doby po skončení trestního řízení, resp. výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody v České republice, případně rozhodnout o dočasném předání.

Pokud soud rozhodne, že osoba předána bude, vezme ji do obligatorní předávací vazby. Ještě před rozhodnutím o předání však osoba může být vzata do vazby předběžné, existuje-li obava z útěku osoby. Pro rozhodnutí o předání je stanovena lhůta, a to 60 dnů od zadržení osoby –prodloužena může být o 30 dnů. V této lhůtě musí proběhnout předávací řízení v prvním i v případném druhém stupni; pokud by však došlo k podání ústavní stížnosti, délka řízení o ní u Ústavního soudu se do této lhůty nezapočítává. Stejně tak se napočítává doba, po kterou v předávacím řízení nebylo možné pokračovat z důvodu imunity či jiné exempce osoby, o jejíž předání jde. Překročení celkové lhůty 90 dnů z jiných důvodů je však vykonávající stát povinen ohlásit Eurojustu, který sice nemá žádné donucovací či sankční pravomoci, kterými by tento stát mohl postihnout, může však toto porušení závazku zveřejnit.

Možné je i zkrácené předávací řízení v případě, že osoba se svým předáním souhlasí – možnost zamítnutí předání je pak výrazně omezena a zkrácena je též lhůta pro rozhodnutí o předání, a to na pouhých 10 dnů – i zde je však možné prodloužení o 30 dnů.

Pokud dojde k souběhu více evropských zatýkacích rozkazů z více členských států, rozhodne soud o tom, který z nich bude vykonán, tj. kterému členskému státu bude osoba předána. Přihlédne při tom k okolnostem a závažnosti jednotlivých trestných činů, k místu jejich spáchání, k datům vydání a doručení jednotlivých evropských zatýkacích rozkazů a k tomu, zda byly vydány pro účely trestního stíhání či pro účely výkonu trestu či ochranného opatření. Pokud dojde k souběhu evropského zatýkacího rozkazu s klasickou extradiční žádostí, rozhodne soud o předání i o přípustnosti vydání. O tom, zda bude dána přednost realizaci extradice či předání pak rozhodne ministr spravedlnosti.

Realizaci předání po jeho povolení zařizuje předseda senátu krajského soudu, který o předání rozhodl, a to ve lhůtě 10 dnů od právní moci usnesení o předání.

[editovat] Předávání občanů České republiky podle evropského zatýkacího rozkazu do ciziny

Čl. 14 odst. 4 věty druhé Listiny základních práv a svobod zní: „Občan nemůže být nucen k opuštění své vlasti.“ Tato formulace je poněkud vágní a není zcela jasná – podle výkladu čistě gramatického by se zdálo, že brání i vydávání a předávání vlastních občanů; zastánci výkladu historického však tvrdí, že jde čistě o reakci na tzv. akci „Asanace“, jejíž podstatou bylo faktické vyhošťování vlastních občanů, a že slovo „opuštění“ zde má význam trvalého opuštění bez legální možnosti se vrátit, kterou osoba vydaná či předaná má – po propuštění z vazby či z výkonu trestu ve vyžadujícím státě jí nic nebrání, aby se do České republiky vrátila. Vláda proto v roce 2004 v zájmu předcházení právě těmto interpretačním nejasnostem Parlamentu spolu s návrhy novel trestního zákona a trestního řádu (pozdější zákony č. 537/2004 Sb. a č. 539/2004 Sb.), kterými mělo dojít k implementaci rámcového rozhodnutí o evropském zatýkacím rozkazu do právního řádu České republiky, předložila i návrh novely čl. 14 Listiny základních práv a svobod. Poslaneckou sněmovnou však byl tento návrh novely Listiny základních práv a svobod zamítnut již v prvním čtení, přestože návrhy novel trestního zákona a trestního řádu byly schváleny i s předáváním vlastních občanů, byť s omezením na skutky spáchané po vstupu novely trestního řádu v účinnost (tj. po 1. 11. 2004), které bylo do textu vloženo poslaneckým pozměňovacím návrhem (čl. II odst. 2 zákona č. 539/2004 Sb.) s tím, že na trestné činy spáchané před tímto datem se bude i nadále vztahovat klasická extradice. Toto ustanovení nemělo žádnou oporu v rámcovém rozhodnutí o evropském zatýkacím rozkazu a vycházelo z mylné představy poslanců, že zákaz retroaktivity platí i v trestním právu procesním (ve skutečnosti se jedná o zásadu trestního práva hmotného – v trestním právu procesním naopak platí, že úkon se provádí podle předpisů platných v době provádění úkonu, nestanoví-li zákon výslovně jinak). Důsledkem tohoto ustanovení, na které nebyla připravena legislativa naprosté většiny ostatních členských států Evropské unie, byla faktická nemožnost extradice osob trestně stíhaných či odsouzených v České republice, které uprchly do těchto jiných členských států Evropské unie, zpět do České republiky, neboť tyto jiné členské státy Evropské unie požadovaly zaslání evropského zatýkacího rozkazu, který však české soudy nemohly vydat.

V listopadu 2004 pak skupina (tehdy opozičních) poslanců a senátorů podala Ústavnímu soudu návrh na zrušení příslušných ustanovení trestního řádu ve znění zákona č. 539/2004 Sb. pro rozpor s ustanovením čl. 14 odst. 4 věty druhé Listiny základních práv a svobod. Tento návrh Ústavní soud nálezem z 3. 5. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 66/04, zamítl. Text nálezu je dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu ([1]).

Zákonem č. 253/2006 Sb. pak s účinností od 1. 7. 2006 došlo k částečné nápravě stavu způsobeného čl. II odst. 2 zákona č. 539/2004 Sb., když čl. VIII zákona č. 253/2006 Sb. novelizuje čl. II odst. 2 zákona č. 539/2004 Sb. tak, že omezuje aplikaci ustanovení oddílu třetího hlavy dvacáté páté trestního řádu (tj. ustanovení o evropském zatýkacím rozkazu) na skutky spáchané po 1. 11. 2004 pouze v případech, kdy jde o předání občana České republiky z České republiky do jiného členského státu. České soudy tak již mohou vydávat evropské zatýkací rozkazy bez omezení (s výjimkami pro Rakousko, Itálii a Francii – viz výše).

[editovat] Přezkum ústavnosti v dalších členských státech Evropské unie

Implementační legislativa byla dále napadena u ústavních soudů ve Německu, v Belgii a v Polsku.

Německý Spolkový ústavní soud (Das Bundesverfassungsgericht; [2]) zrušil 18. 7. 2005 zákon o evropském zatýkacím rozkazu (Europäisches Haftbefehlsgesetz) s odůvodnění, že rámcové rozhodnutí o evropském zatýkacím rozkazu tímto zákonem nebylo implementováno řádně, když nereflektovalo některé možnosti odmítnutí předání vlastních státních příslušníků (např. byl-li čin spáchán na území Německa). Nová implementační legislativa pak byla přijata 29. 6. 2006 a v účinnost vstoupila 2. 8. 2006.

Polský Ústavní tribunál (Trybunał Konstytucyjny; [3]) dne 27. 4. 2005 rozhodl, že přijetí implementační legislativy bez změny polské Ústavy, která vydávání vlastních občanů do ciziny výslovně zakazuje, bylo v rozporu s Ústavou; zároveň však poskytl polské vládě lhůtu 18 měsíců k nápravě. Vládní návrhy novely čl. 55 polské Ústavy (jde o první novelu polské Ústavy od jejího přijetí v roce 1997) a novely polského trestního řádu byly Sejmem schváleny 8. 9. 2006 a Senátem 14. 9. 2006. Tyto novely předávání polských občanů podle evropského zatýkacího rozkazu výslovně umožní; novela Ústavy však toto předávání umožní pouze za podmínky oboustranné trestnosti a za podmínky, že předáním nedojde k poručení základních lidských a občanských práv této osoby; novela trestního řádu pak předání vlastního občana podmiňuje návratem k výkonu případně uloženého trestu do Polska (tzv. holandská klauzule). Obě novely jsou retroaktivní a účinné jsou od okamžiku publikace (6. 11. 2006).

Belgický Ústavní soud (Cour d’Arbitrage; [4]) přezkoumává ústavnost belgické implementační legislativy na základě podnětu nevládní organizace Advocaten voor de wereld z 22. 6. 2004. Rozhodnutím z 13. 7. 2005 belgický Ústavní soud předložil v souladu s čl. 35 Smlouvy o Evropské unii Evropskému soudnímu dvoru předběžnou otázku týkající se platnosti samotného rámcového rozhodnutí o evropském zatýkacím rozkazu. V řízení bude moci belgický Ústavní soud pokračovat až po rozhodnutí Evropského soudního dvora o předběžné otázce.

[editovat] Průvoz

Na základě evropského zatýkacího rozkazu lze žádat rovněž o průvoz předávané osoby – pokud je totiž při realizaci předání zapotřebí převézt osobu územím třetího členského státu Evropské unie, je nezbytné tento třetí členský stát požádat o povolení k průvozu. Průvoz územím České republiky povoluje Nejvyšší soud (§ 422 trestního řádu). Povolení průvozu není zapotřebí při leteckých průvozech bez plánovaného mezipřistání.

[editovat] Vybrané známé případy

Tomáš Půta a Maroš Šulej – o jejich předání z Irska na základě evropských zatýkacích rozkazů žádá Česká republika

[editovat] Podívejte se také na

[editovat] Vybrané prameny a literatura

Fenyk, Jaroslav & Kloučková, Světlana: Mezinárodní justiční spolupráce v trestních věcech, Linde, 2003
Pikna, Bohumil: Schengen – právní a funkční aspekty, Právník č. 3/2005