Hebrejština

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Hebrejština (עִבְרִית, ‘Ivrit)
Rozšíření:	Izrael, Spojené státy a další země židovské diaspory
Počet mluvčích:	5,055 milionu
Klasifikace:	Afroasijské jazyky severozápadní semitské jazyky
Písmo:	Hebrejská abeceda
Postavení
Regulátor:	Akademie hebrejského jazyka האקדמיה ללשון העברית Ha-Akademiyah la-Lashon ha-Ivrit
Úřední jazyk:	Izrael
Kódy
ISO 639-1:	he
ISO 639-2:	heb (B) heb (T)
SIL:	HBR
Wikipedie
he.wikipedia.org

Hebrejština označuje souhrnně klasickou (biblickou) hebrejštinu (לשון קודש, / l'šon ko:deš /, „svatý jazyk“) a pak moderní hebrejštinu (עברית, /ivri:t/), kterou se hovoří ve Státu Izrael.

Hebrejština patří do rodiny semitských jazyků , resp. kanaánské severozápadní skupině. Nejstarší stopy hebrejštiny (kanaánština s hebrejskými idiomaty) objevili archeologové v Ras Šamra (Ugaritu) a pocházejí z 20. století př. Kr.

Obsah 1 Hebrejské písmo 2 Biblická hebrejština 2.1 Gramatika biblické hebrejštiny 3 Externí odkazy

[editovat] Hebrejské písmo

• více viz hebrejské písmo

Hebrejským písmem se píše zprava doleva. Jeho psaná podoba, tzv. kvadrátní čili čtvercová, pochází z aramejštiny používané v Persii v 5. století př. n. l. Předtím však hebrejština užívala vlastní formy vyvinuté asi v 13. století př. n. l. ve Fénicii; tuto podobu písma používá dodnes u Samaritánů. Odtud pochází fakt, že hebrejština má 22 znaků pro souhlásky; samohlásky se nepsaly. Pro rozlišení vokalizace se používá tzv. punktace vyvinutá židovskými učenci a použitá např. v masoretském textu.

[editovat] Biblická hebrejština

Biblickou hebrejštinu můžeme sledovat ve tří obdobích.

1. Od Mojžíše do začátku království (asi 1500 – 1000 př. Kr.). Jedná se o archaickou podobu jazyka.
2. Od počátků království do babylónského zajetí (1000 – 586 př. Kr. – zlatý věk hebrejštiny.
3. Od babylónského zajetí je hebrejština stále více znamenána výpůjčkami z aramejštiny a řečtiny.

[editovat] Gramatika biblické hebrejštiny

Gramatika hebrejštiny je ryze semitská a má velmi mnoho společných rysů s ostatními semitskými jazyky. Ve svém vývoji je však velmi vyvinutá - na rozdíl od starší starobabylónštiny např. ztratila schopnost skloňovat pomocí pádových koncovek, velmi se zjednodušil i systém zájmen a jejich skloňování. Jednoduchá je však i vzhledem např. k arabštině, která si (alespoň ve své spisovné formě) zachovala skloňování a také starší vokalizaci.

Charakteristickým rysem jazyka je základní kořen slova určený většinou třemi souhláskami – ten je pak shodný pro substantiva, adjektiva i slovesa. Proto je zvykem řadit jednotlivá slova ve slovníku sice podle abecedy, ale řadí se tak nikoli jednotlivá slova, ale kmeny. Podobně se slovesa udávají v 3. osobě sg. m. perfekta, neboť tento tvar větršinou plně odpovídá prostému kořeni bez přípon a předpon, jejichž pomocí se časuje.

Hebrejština nezná české (či obecně v indoevropských jazycích obvyklé) pojetí slovesných časů. Neexistuje přítomný, minulý nebo budoucí čas. Ten se buď opisuje nebo závisí na kontextu. Zato hebrejština překypuje mnoha slovesnými formami. „Čas“ zaznamenává hebrejština dvěma rozlišovacími formami – dokonavou a nedokonavou (tzv. perfektum a imperfektum). Proto může i perfektum i imperfektum vyjadřovat ve své podstatě kterýkoli čas. Každý z těchto časů má několik možných modů (způsobů, které upřesňují a mění význam slovesa. Zkladní jsou: qal (prostý význam slovesa, „poslal“), nifal (zvratný význam, „poslal se“ resp. „byl poslán“), piel (intenzivní význam, „vyhnal“), hifil (kauzativní význam, „nechal poslat“), pual (pasivní význam, „byl poslán“), hofal (kauzativní pasivum), hitpael (intenzivní reflexivum, „vyhnal se“), případně další odvozené způsoby.

Zájmena se obvykle připojují k slovesům, předložkám a jménům ve formě sufixů.

Původní skloňování pomocí koncovek biblická hebrejština již nezná. Větná struktura v hebrejštině nezná vedlejších vět ani pomocných sloves, zato využívá hojně jmenných tvarů sloves.

Pro hebrejštinu je významný jeden jev, který jen těžko najdeme jinde, a to je „waw conversivum“. Jedná se o syntaktický jev, využívaný při souvislém vyprávění. Hebrejština upřednostňuje všude parataxi, čili souřadná souvětí spojené spojkou „waw“, česky „a“, a to ve významu slučovacím, vylučovací či jiném. V tomto případě prostého sledu událostí vyprávění pak se uplatňuje pravidlo, že sloveso, kterému předchází tato spojka „waw“ mění svůj „čas“. Tzn. je-li to perfektum, má význam imperfekta a obráceně. Je docela možné, že se jedná o pozůstatek třetí slovesné formy („času“, „konjunktivu“), který se používal po této předložce „waw“, která svým tvarem splynula s imperfektem. Známkou toho mohou být občas se vyskytující zvláštní sufixy a tvary, které se vyskytují jen v případě, že je sloveso spojeno s „waw conversivum“.

Z této gramatické struktury vyplývá i nám v lecčem vzdálený způsob uvažování – hebrejské uvažování není na rozdíl od evropského abstraktní, ale zcela konkrétní.

[editovat] Externí odkazy

• Wilhelm Gesenius: Hebräische Grammatik - anglická přepsaná verze (formát html, formát pdf)
• Ústav pro Blízký východ a Afriku (FF UK)