Sonáta
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Výraz sonáta se začal používat na začátku 17. století nejprve k odlišení instrumentální skladby od vokální. Sonátová forma jako taková se vyvíjela současně s instrumentální hudbou baroka a předklasicismu. Od poloviny 18. století už měla ustálený charakter jako třídílná forma, kde
- první část (expozice) představuje hlavní, vedlejší a závěrečné téma
- druhá část (provedení) je zpracováním a rozvinutím
- třetí část (repríza) se vrací k původním tématům, často ve stejném pořadí jako v části první. V této podobě se se sonátovou formou setkáváme v klasických sonátových cyklech hudby komorní i symfonické. Sonátovou formu najdeme nejčastěji v první větě symfonie, koncertu apod., často ale i ve větách závěrečných a občas ve větách druhých, pomalých. Objev klasické sonátové formy je dílem vynikajícího českého skladatele Jana Václava Antonína Stamice.
Klasická sonátová forma měla přísně vymezenou strukturu, ovšem skladatelé ji ne vždy respektovali. Co však bylo vždy důsledně dodržováno, byla zásada kontrastu témat a harmonických vztahů. Tím se vlastně sonátová forma - na rozdíl od hudebních forem předchozích - stala schopnou vyjádřit dramatický obsah. V této podobě lze sonátovou formu nalézt v klasických cyklech komorní i symfonie.
Sonatina je drobnější a interpretačně snazší sonáta. Existují ovšem i formy, která jakkoli ve svém názvu obsahují výraz sonáta, klasickému vymezení tohoto pojmu neodpovídají. Těmi jsou např.sonata da camera je skladba nejčastěji tanečního charakteru, podobná suitasuitě, pro sólový nástroj doprovázený generálbasem nebo sonata da chiesa, což je skladba rovněž podobná suitě pro dva sólové nástroje a generálbas. Tzv. triová sonáta je hudební forma, oblíbená v době barokní pro tři hlasy - dva vyšší sólové nástroje a generálbasový doprovod, hrají jí však čtyři hudebníci, bas je podpořen ještě jedním hlubokým nástrojem, kterým violoncello nebo kontrabas. Tato forma nemá opět nic společného s dnešní sonátovou formou.
