Václav Vaško

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Václav Vaško (26. duben 1921, Zvolen) je český diplomat, politický vězeň, katolický aktivista a autor knih zabývajících se dějinami katolické církve v komunistickém Československu.

Václav Vaško (po otci Čech, po matce Slovák) se narodil 26. dubna 1921 ve Zvolenu. Jeho otec, JUDr. Václav Vaško, byl zaměstnancem ministerstva spravedlnosti a generálním sekretářem Obchodní a průmyslové komory v Banské Bystrici. Oba rodiče byli praktikující katolíci, mladý Václav v dětství, stráveném v Banské Bystrici, denně zakoušel napětí mezi národnostními i náboženskými skupinami zdejší společnosti. To se pak jen stupňovalo s rostoucí politickou nestabilitou ČSR. V červnu 1941 odmaturoval a byl přijat na bratislavskou Vysokou školu obchodní.

V roce 1943 se stal členem katolického hnutí „Rodina“, vedeného prof. Kolakovičem . Zúčastnil se Slovenského národního povstání, byl zajat Wehrmachtem, zatčen gestapem a vězněn v Banské Bystrici. Po válce vstoupil do čs. diplomatické služby a stal se velvyslaneckým atašé v Moskvě. Ruštinu ho zde doučovala Irina Jukovová, jejíž otec Konstantin Jukov byl popraven během stalinských čistek v roce 1938. Po několika měsících se s ní Vaško oženil. V březnu 1946 byl odvolán do Prahy v souvislosti s falešným obviněním otce z protistátní činnosti, manželce nebylo povoleno vycestovat ze SSSR. V září 1946 se manželům Vaškovým narodila dcera Marija, její otec se do Moskvy vrátil až rok poté. Po komunistickém převratu si z obavy před odvoláním domů a dalším rozloučením rodiny podal příhlášku do KSČ (nikdy ale nebyl přijat). V roce 1949 byl na žádost Sovětů odvolán, manželce s dítětem opět nebylo povoleno vycestovat.

V roce 1951 byl Vaško propuštěn z MZV, neboť neprošel kádrovými prověrkami (odmítl výslovně odsoudit papeže Pia XII. a jeho zahraniční politiku). Poté pracoval jako dělník na stavbě letenského tunelu. 5. února 1953 byl zatčen a rok držen ve vazbě. 3. března 1954 byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen za údajnou velezradu ke 13 letům vězení. Postupně vystřídal věznici na Pankráci, pracovní tábor Nikolaj u Jáchymova a pevnosti Leopoldov a Mírov. Během jeho uvěznění se s ním v jeho nepřítomnosti rozvedla Irina.

9. května 1960 byl Vaško u příležitosti oslav osvobození Československa Rudou armádou amnestován. Po devět let pak zastával různá zaměstnání – zámečník, betonář, frézař. Poté pracoval rok jako propagační referent na generálním ředitelství cirkusů a varieté. Během Pražského jara se spolupodílel na založení Díla koncilové obnovy .

V roce 1969 se stává vedoucím Vydavatelství ČKCH. Roku 1971 se po 22 letech v Moskvě setkal s dcerou a manželkou. V roce 1981 byl z příkazu ministerstva kultury propuštěn z charity. Až do roku 1989 pracoval jako tiskárenský korektor. Začal též psát poválečnou kroniku církve s názvem Neumlčená.

Roku 1988 se stal členem výboru Desetiletí duchovní obnovy národa, o rok později je spoluorganizátorem pouti do Říma u příležitosti kanonizace Anežky Přemyslovny. V listopadu téhož roku se znovu stal vedoucím vydavatelství ČKCH. Publikuje první dva díly své knihy Neumlčená. Roku 1991 obnovuje své manželství s Irinou Jukovovou. O rok později spoluzakládá katolické nakladatelství a vydavatelství Zvon a stává se jeho ředitelem. Dva roky nato odchází do důchodu, věnuje se nadále publikační činnosti a působí jako lektor křesťanské akademie v Praze.

28. října 1998 byl Václav Vaško dekorován prezidentem republiky Václavem Havlem medailí Za zásluhy.

[editovat] Dílo

Neumlčená (kronika katolické církve v Československu po druhé světové válce, psáno v 80. letech, 2 díly)
Dům na skále (totéž téma znovu a podrobněji zpracováno na základě nových pramenů, zatím 1. díl)
Ne vším jsem byl rád (životopis)