Yekta Uzunoglu

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

MUDr. Yekta Uzunoglu, Yekta Ergün Uzunoglu, také (kurdsky) Yekta Geylanî, (*10. května 1953) je kurdský lékař, publicista a obchodník, jehož předci pocházeli z Arménie a v dětství přežili Arménskou genocidu na konci první světové války.

Mimo obchodu se angažuje v kurdské problematice (potlačování kurdské menšiny v Turecku, Iránu a Iráku), píše a přednáší o ní, je autorem osvětových publikací pro kurdskou komunitu, překládá do kurdštiny a je vydavatelem řady publikací.

Se svou druhou ženou, žije mj. i v Česku, v Třemblatech. má německé občanství a trvalý pobyt v ČR. Je otcem dvou dětí.

[editovat] Životopis

V mládí, v roce 1970, odjel do Paříže, kde studoval francouzštinu. Po vojenském puči v Turecku v březnu 1971 získal s pomocí K. Bedir Chana, posledního kurdského prince, stipendium na studia v ČSSR. Naučil se česky a v roce 1979 absolvoval lékařskou fakultu UK v Praze.

Během studia náboženské přednášky v adventistických modlitebnách v tehdejší ČSSR. Kontakty k Chartě 77. Spoluzakladatel kurdského Půlměsíce (1978). Na podzim 1979 byl pro své aktivity vyhoštěn z ČSSR.

S podporou Asociace Francie-Kurdistan získal stipendium a zaměstnání na Pasteurově institutu v Paříži. Od téhož roku se angažoval v NGO Lékaři bez hranic, pro kterou záhy, v březnu 1980, odjel pracovat do Iránu a od října pro ni působil v Iráku.

V listopadu téhož roku mu turecká vláda odebrala cestovní pas, za angažmá v Iránu a Iráku pro Lékaře bez hranic. V roce 1981 se jako politický uprchlík usadil ve SRN, naučil se německy a v roce 1982 začal pracovat jako lékař. Angažoval se v Amnesty International, Společnosti pro ohrožené národy a nadále ve věci Kurdů a porušování lidských práv v Turecku, Iránu a Iráku.

Spolu se svým bratrancem Kendalem Nezanem získali podporu francouzského ministra kultury Jacka Langa pro založení Kurdského pařížského institutu (Institut kurde de Paris) [1] v roce 1983 a obdobně stál u založení „Kurdského institutu“ „(Kurdisches Institut)“ v Bonnu, NSR v témže roce a stal se jeho ředitelem ([2], [3], KI v Berlíně, zal. 1994: [4]).

V roce 1986 ho za tuto jeho „protistátní činnost“ Turecko zbavilo občanství. V roce 1987 stál u zrodu kurdského vysílání Radia Monte Carlo, šířícího v Turecku zakázanou kurdštinu po celém světě.

V roce 1988 se vrátil k lékařství a zároveň založil obchodní společnost ve SRN, podle vlastních protože od ní očekával „možnost financování svých 'nepopulárních' publikací“ [5].

V roce 1989 se dostal do prvního konfliktu s … podnikem zahraničního obchodu ČSSR, a v červenci 1990 informoval šéfredaktora Lidových novin o tom že tento podnik „okrádá stát a financuje rozvratné aktivity v západní Evropě i v Turecku“, v Respektu 4/90 o těchto aktivitách vyšel jeho článek.

Koncem roku 1990 založil v ČSFR pobočku své obchodní společnosti a v roce 1993 obchodně-výrobní společnost (ČR, SRN a Turecko). Obchodoval s Tureckem (které jako „cizinec“ poprvé navštívil v roce 1993), pořádal ekonomické semináře v Praze, na nichž vystupoval i Václav Klaus. Spolu s ním a dalšími vydal v roce 1993 publikaci Ekonomické perspektivy České republiky (1. vyd.: Meridian, Praha 1993, Uzunoglův příspěvek: Pohled na českou ekonomiku očima zahraničního podnikatele).

[editovat] Kauza

V srpnu 1994 s ním Škoda Praha a.s. uzavřela smlouvu o „výhradním zastoupení“ na „celém středním východě“. Vzápětí se ale dostal do konfliktu s obchodními zájmy jiného „výhradního“ pověřence, reprezentantem Škodaexportu v Ankaře Jaromírem Johanesem, posledním československým komunistickým ministrem zahraničí a pak velvyslancem v Turecku, a zřejmě proto byl v září 1994 zatčen a obviněn.

Jiří Gregor, detektiv jednotky pro boj s organizovaným zločinem, tehdy ve svých tiskových zprávách oznámil že Uzunoglu „obchodoval se zbraněmi a drogami“. O měsíc později oznámila policie že „neobchodoval ani s drogami, ani se zbraněmi“, ale že je obviněn z „vražd, vydírání, mučení a tunelů v českých firmách“.

Na podzim 1996 dostal německé občanství, ještě ve vazbě v bezpečnostní cele bezpečnostního patra Vazební věznice Ruzyň.

Z vazby byl Uzunoglu propuštěn v březnu 1997 a hned podal trestní oznámení na Jiřího Gregora za „pomluvu, lživou zprávu poskytnutou ČTK“. V květnu odjel navštívit rodinu do Turecka, odkud mu bylo v červnu zakázáno vyjet, ale díky tlaku mezinárodní politiky mohl v říjnu vycestovat.

Z původních obviněni mezitím sešlo, ale zůstal stíhán pro "omezování osobní svobody a mučení tureckého emigranta Gürkana Gönena, obchodníka a podle reportéra Respektu „práskače pro jednoho z Gregorových podřízených Jana Horáka, na jehož svědectví obžaloba stojí“.

Po návratu do ČR pokračuje v podávání podnětů k trestnímu stíhání proti příslušníkům Policie ČR, pracovníkům Státního zastupitelství a jiným. Na svých stránkách také uvádí, že byl podpálen jeho dům, opakovaně ničena jeho vozidla a že pokračuje v „boji za spravedlnost a očištění svého jména“.

V říjnu 2003 soud v neveřejném jednání stíhání zastavil, což Uzunoglu komentoval slovy: „Proti rozhodnutí si podám stížnost, protože já chci od samého počátku, aby se soud konal.“

V jeho kauze se angažovali a angažují mj. John Bok, Pavel Dostál, Táňa Fischerová, František Janouch, Karel Jech, Květa Jechová, Svatopluk Karásek, Jaroslav Kořán, Dana Němcová, Karel Schwarzenberg, Jiřina Šiklová, Věněk Šilhán, Libuše Šilhánová, Jaromír Štětina, Petruška Šustrová a v poslední době Jan Šinágl.

V roce 2006 mu byla udělena Cena Františka Kriegla Nadace Charty 77 za „za dlouholetý a neohrožený boj za lidská práva a lidskou důstojnost jak za komunistického režimu (zakončený jeho vyhoštěním z Československa v roce 1979), tak i po listopadu 1989, kdy byl v roce 1994 zatčen a celých 31 měsíců vězněn, a již skoro 12 let se na české polistopadové justicí domáhá spravedlivého procesu a očištění svého jména.“

[editovat] Citáty

Po uplynutí dvanácti let od zatčení MUDr. Uzunoglu se bezradně ptám svých spoluobčanů a jejich politiků: co dělat dál? Vyhlásit hladovku? Svolat mezinárodní tribunál (minulé století poznalo i Russelův, i Sacharovovův), předložit mu Uzunoglův případ a požádat, aby se k němu vyjádřil? Je to asi poslední, co zbývá, chci-li chodit po této zemi, kterou mám tak rád, se vzpřímenou hlavou a bez palčivého pocitu studu za to, co se v naší justici – a to nejen v případě Uzunoglu – děje.
(Pohrdám… Dvanáct let marnosti, František Janouch, 13.9.2006, Deník Právo)

Příznačnou perličkou případu je, že policisté odmítali doktoru Uzunogluovi po domovní prohlídce vrátit deset měsíců klíče od jeho bytu. Uzunoglu byl ve vazbě a potřeboval, aby mu tam právníci vyzvedli osobní věci. Během doby, kdy byly klíče v policejních rukou, někdo provolal z jeho domácího telefonu přes dvě stě tisíc korun; inspekci se při vyšetřování nepodařilo prokázat, že by škodu způsobili policisté. A vykřičníkem případu je požár, který v roce 1998 zničil Uzunogluův čerstvě dostavěný dům a spolu s ním i řadu dokumentů, které se týkaly případu. Pachatele se nepodařilo dopadnout.
(Tři vraždy stačí, Uzunoglu – Drama kurdského doktora se blíží ke konci, Jaroslav Spurný, 8.1.2006, Respekt 2/06)