Záchod

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Tento článek z oblasti techniky potřebuje úpravy. Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vhodně vylepšíte. Inspiraci k vylepšení lze hledat v radách na stránce Vzhled a styl, případně na diskusní stránce článku.

Záchod je zařízení určené pro vylučování lidských tělesných odpadů , zejména moče a stolice (výkalů), a pro jejich ukládání (tzv. suchý záchod), odvod (splachovací záchod) nebo i zpracování (chemický záchod). Slovo záchod může označovat samotné zařízení nebo i samostatnou malou stavbu nebo místnost, v níž se nachází.

[editovat] Slovo toaleta

I u nás se vžilo označování záchoda slovem toaleta.

Slovo toaleta (anglicky „toilet“) bylo převzato spolu s jinými francouzskými zvyky a původně označovalo kadeřnictví a péči o tělo.

Během 18. století v anglicky mluvících zemích označovala toaleta dámský stolek přikrytý látkou. Později bylo slovo „toaleta“ adaptováno jako ušlechtilá náhrada za termín vodní klozet, asi následujíc francouzské použití cabinet de toaletate (něco jako pokoj na pudrování). To bylo napojeno na uvedení veřejných toalet, např. v železničních vlacích, které vyžadují tabulku na dveřích. Původní použití se stalo netaktním a bylo nahrazeno spojením „toaletní stolek“ (dressing-table).

Samotné slovo toaleta může být považováno za neslušné v USA, zatímco jinde je používáno bez problémů. Obvyklé náhrady za slovo toaleta jsou WC (anglická zkratka Water Closet - vodní přístěnek), záchod, sociální zařízení atd.

[editovat] Typy záchodů

Suchý záchod na železniční zastávce

Existuje mnoho různých typů záchodů, stejně jako mnoho způsobů hygienického očištění těla po jejich použití. Závisí to na národních zvycích a lokálních zdrojích. Nejčastější prostředek v západním světe je toaletní papír, někdy používaný spolu s bidetem.

Některé toalety jsou speciálně upraveny pro imobilní lidi. Jsou dost široké pro vstup osoby na vozíku a často obsahují držadla přišroubovaná ke stěně, umožňujíc osobě pridržet se na toaletě.

Na západě je nejčastějším typem záchodu splachovací záchod, i když turecký záchod je stále používán v sociálních zařízeních v zemích jako Francie, Řecko, Itálie a Japonsko. Seznam různých typů toalet:

Splachovací záchod
Turecký záchod
Chemický záchod
Záchod s bidetem
Pisoár
- Pisoár připevněný ke stěně
- Pisoár podél podlahy
- Kanálový pisoár
Suchý záchod
- Jámový záchod: častý při kempincích a jiných provizorních akcích
- Kompostový záchod: častý ve vesnicích, na venkově, ale též v některých moderních ekologicky navržených budovách.
- Prevet - častý na starých hradech
- Latrína – v češtině znamenalo hromadný jámový záchod užívaný zejména armádou v polních podmínkách. Význam se později přenesl i na běžné jednomístné suché záchody, zejména na tzv. kadibudky, samostatné dřevěné stavby. Slovo pochází z latiny (zkrácením slova lavatrina = umývárna, odv. od lavare = mýt se) a dostalo se do češtiny přes němčinu.

Záchod může být ve stejné místnosti jako sprcha, vana a umyvadlo, (to je zvyk v anglosaských zemích) nebo je odděleně.

[editovat] Veřejné toalety

Veřejná zařízení mají často toalety odděleny v kabinách a umyvadla jsou společná. Zařízení pro muže mají často pisoáry připevněné na stěně, nebo tekoucí kanály pro kolektivní použití.

Venkovní veřejné toalety (na ulicích, kolem parků atd.) mají formu uličního vybavení. V úpravě pro ženy i muže existují kabiny od jednoduchého designu bez kanalizace až po luxusnější verze, které se automaticky očistí po každém použití.

Některá zařízení jsou mobilní a tedy se dají přemístit podle potřeby, např. v přírodě pro víkendové akce. Navíc některé mohou být ponořené do země (a tím vyřezené z provozu) na dobu, kdy jsou nepotřebné.

Některé venkovní veřejné toalety mají stěny, které mohou být napojeny na místní kanalizaci nebo odpad skladovat a provádět jeho odvoz podle potřeby. Mnoho toalet může být vyčištěno na místě nebo v centrálním místě v případě mobilních toalet a pisoárů.

[editovat] Placené toalety

Některé veřejné toalety jsou bezplatné, jiné za poplatek. Způsoby platby za použití toalety:

položení peněz na misku bez dozoru
položení peněz do krabice se šterbinou
položení peněz do štěrbiny turniketu nebo samozavíracích dveří
podání peněz obsluze (která obvykle realizuje i úklid)

Mnoho autobusových a železničních stanic instalovalo placené toalety v 50. a 60. létech 20. století.

[editovat] Veřejné toalety a pohlaví

Separace podle pohlaví použitím piktogramů - symbolů znázorňujících postavu ženy nebo muže - je charakteristické pro veřejné toalety. Veřejné toalety separované podle pohlaví jsou zdrojem potíží pro některé lidi, např. pro lidi s dětmi opačného pohlaví, nebo pro muže s kojencem, když jen ženská toaleta má přebalovací pult.

Některé veřejné toalety (zvlášť ty provizorní v kempincích apod.) jsou pohlavně neutrální (pro ženy i muže). Mnoho zařízení má pohlavně neutrální toalety z různých důvodů - jsou označeny jako pro postižené osoby a jsou adekvátně vybaveny pro vozíčkaře.

Toalety v privátních obydlích nejsou prakticky nikdy separovány podle pohlaví.

[editovat] Toalety ve veřejné dopravě

Toalety jsou obvykle v letadlech, železničních vlacích a často v dálkových autobusech a trajektech, ale ne v metru, tramvaji a místních autobusech. Ve vlacích mohou mít nádrž nebo moč a výkaly mohou jednoduše padat na trať, proto je ve většině vlakových toalet nápis: „Záchodu se nesmí používat, pokud je vlak ve stanici“.

Veřejnými záchody jsou obvykle vybavena železniční nádraží (zastávky jen někdy), stanice metra, letiště, autobusová nádraží (narozdíl od většiny autobusových stanovišť). Záchody pro služební potřebu (pro provozní personál) bývají vybavena obratiště a jiná odstavná a vyčkávací místa u výchozích a konečných stanic veřejné dopravy.

[editovat] Historie

Toalety se objevily v historii brzo. V 25. století př.n.l. lidé z oblasti Harappa (Pákistán) měli v každém domě vodní toalety spojené kanálem zakrytým pálenými hliněnými cihlami. Toalety byly i v starověkém Egyptě a Číně. V Římské civilizaci byly někdy toalety částí veřejných lázní, kde ženy a muži byli společně ve smíšené společnosti.

Za vynálezce splachovací toalety se považuje Sir John Harington (v roce 1596), i když během Viktoriánské éry nastala zlepšení regulace (pravděpodobněji to provedl Alexander Cummings než Thomas Crapper, jak je obvykle uváděno) a použití splachovacích toalet se rozšířilo. Před a během tohoto přechodného období (v některých oblastech až do 20. století) mnoho lidí používalo externí toalety, zvlášť v rolnických oblastech.