Zita Bourbonsko-Parmská
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Zita Bourbonsko- Parmská (1892 - 1989) byla Rakousko-Uherská královna a manželka rakouského císaře Karla I. Zita byla nejstarší dcerou vévody Roberta Parmského z jeho druhého manželství a zároveň jeho čtrnáctým dítětem. V mládí se jí dostalo vynikajícího vzdělání, hovořila plynně několika jazyky. Na rozdíl od jiných urozených dcer jí rodinná výchova pevně vštípila odpovědnost a křesťanskou péči o potřebné. Značná část jejích starších sourozenců totiž byla těžce tělesně nebo duševně postižena, a tak se princezna Zita o ně starala od raného mládí.
Po nezbytném výchovném pobytu v klášterním pensionu se v sedmnácti letech setkala ve Františkových Lázních s arcivévodou Karlem, tehdy dvaadvacetiletým důstojníkem dragounského pluku v Brandýse nad Labem. O dva roky později, v říjnu 1911, se konala svatba, jíž se zúčastnil i císař František Josef I., šťastný, že jeho prasynovec si vybral ženu, jež mu je rodem rovna. Mladý pár žil v celku spokojeně v Brandýse a později i v haličské Kolomyji, Zitin manžel postupoval v hodnostech a funkcích, až se stal velitelem pluku. Na podzim 1912 se manželům narodil syn František Josef Ota, jehož následovalo v průběhu dalších let sedm sourozenců.
O několik měsíců později však změnil sarajevský atentát situaci nejen Evropy, ale i mladé rodiny. Arcivévoda Karel se stal následníkem trůnu, vypuknuvší válka jej však povolala do velitelských funkcí c. k. armády. Budoucí císař sice vcelku úspěšně tyto funkce zastával, do řešení politických problémů však nebyl císařem nijak zasvěcován. V listopadu 1916, když stařičký mocnář umíral, přecházelo na nového císaře Karla chaotické dědictví. Přes úpornou snahu císaře i jeho manželky se Rakousko-Uhersko nedokázalo vymanit ze svých válečných závazků a na podzim 1918, po porážce v první světové válce, spělo rychle k rozkladu.
Karel, obávající se ohrožení životů příslušníků své rodiny dle zkušeností z Ruska, raději podepsal svou abdikaci v Rakousku. Císařovna se však cítila být panovnicí z Boží milosti a neustále, i ve švýcarském exilu, požadovala obnovení manželských nároků minimálně na uherský trůn. Dva Karlovy neúspěšné pokusy o nástup na trůn v Maďarsku vedly pouze k internování rodiny na ostrově Madeiře, kde v březnu 1922 bývalý císař v naprosté chudobě zemřel. Zita se naráz ocitla v téměř neřešitelné situaci, v níž se však plně projevila nezlomnost jejího charakteru. Dokázala se vyrovnat s finančními problémy, úspěšně vychovala všechny své děti, umožnila jim dosáhnout maximálního vzdělání i důstojného společenského postavení.
Sama však od jara 1922 již neodložila černý vdovský šat a po vyřešení budoucnosti svých dětí žila skromně ve švýcarském klášteře. Dožila se 97 let, ale do svého milovaného Rakouska se mohla natrvalo vrátit až po smrti, kdy spočinula v Kapucínské hrobce ve Vídni.
