Ženevské úmluvy na ochranu obětí války
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Ženevské úmluvy na ochranu obětí války byly sjednány na diplomatické konferenci konané v Ženevě od 21. dubna do 12. srpna 1949.
Těmito úmluvami jsou:
- (I.) Ženevská úmluva o zlepšení osudu raněných a nemocných příslušníků ozbrojených sil v poli.
- (II.) Ženevská úmluva o zlepšení osudu raněných, nemocných a trosečníků ozbrojených sil na moři.
- (III.) Ženevská úmluva o zacházení s válečnými zajatci.
- (IV.) Ženevská úmluva o ochraně civilních osob za války.
V Československu byly vyhlášeny pod č. 65/1954 Sb.
Dne 8. června 1977 byly v Ženevě k úmluvám sjednány dva dodatkové protokoly, které byly v ČSFR vyhlášeny pod č. 168/1991 Sb., a to:
- (I.) Dodatkový protokol k Ženevským úmluvám z 12. 8. 1949 o ochraně obětí mezinárodních ozbrojených konfliktů.
- (II.)Dodatkový protokol k Ženevským úmluvám z 12. 8. 1949 o ochraně obětí ozbrojených konfliktů nemajících mezinárodní charakter.
Dne 8.12.2005 byl v Ženevě sjednán (III.) Dodatkový protokol k Ženevským úmluvám z 12. 8. 1949 o přijetí dalšího rozeznávacího znaku, který zatím nevstoupil v platnost.
Ženevské úmluvy spolu se svými dodatkovými protokoly představují základní pramen mezinárodního humanitárního práva (nebo též „válečného práva“). Jejich hlavní zásadou je, že v případě ozbrojeného konfliktu musí být respektována důstojnost lidské bytosti a bez jakéhokoli nepříznivého rozlišování musí být před konfliktem a jeho následky chráněni ti, kdož na konfliktu nejsou přímo účastni, jakož i ti, kdo byli z konfliktu vyřazeni v důsledku nemoci, zranění či zajetí.
Smluvními stranami Ženevských úmluv jsou všechny státy světa a jejich zásady (a zásady I. a II. dodatkového protokolu) jsou součástí tzv. mezinárodního obyčejového práva a z toho titulu zavazují každého člena mezinárodního společenství.
Ženevské úmluvy zavazují každou skupinu účastnící se v konfliktu - tedy nejen vládní síly, ale i např. povstalce - a její příslušníky (fyzické osoby).
Ženevské úmluvy musí být dodrženy všemi stranami konfliktu za všech okolností, tedy i bez ohledu na chování kterékoli ze stran konfliktu.
Vážná porušení Ženevských úmluv představují válečné zločiny, kde vzniká pachateli trestní odpovědnost z mezinárodního práva.
Odpovědnost za porušení Ženevských úmluv (ať již ve vojenském nebo civilním sektoru) nese nejen ten, kdo se ho dopustil, ale i ten, kdo takové porušení nařídil i ten, kdo z nedbalosti při výkonu své funkce porušení ze strany podřízených umožnil. Dále pak skutečnost, že k porušení došlo na základě příkazu nadřízeného, nezbavuje sama o sobě podřízeného odpovědnosti za takovýto čin.
Vážné porušení Ženevských úmluv se dotýká zájmu každého člena mezinárodního společenství. Každý stát je povinen osobu podezřelou ze spáchání vážného porušení postavit před soud, bez ohledu na její státní příslušnost, nebo ji vydat státu majícímu na jejím stíhání zájem.
Stručně lze mezinárodní humanitární právo formulovat následujícími principy:
- Povinnost vždy rozlišovat mezi objekty a osobami civilními a vojenskými - útok je přípustný jen proti vojenským osobám a objektům.
- Způsoby a prostředky vedení boje nejsou neomezené - musí zaručit omezení následků útoku jen na vojenské cíle a nesmí působit nadbytečné útrapy a zranění.
- Útok na vzdávajícího se nebo raněného protivníka je zakázán.
- Ranění a nemocní (civilní i vojenští) mají právo na veškerou zdravotní péči odpovídající jejich stavu.
- Zadržení bojovníci a civilisté musí být respektováni a chráněni proti každému násilí, mají právo na zaopatření, výměnu informací a příjem pomocných zásilek.
- Každý má právo na spravedlivý soudní proces. Princip kolektivní viny je nepřípustný.
- Lidská důstojnost každého musí být respektována. Nikdo nesmí být podroben krutému či ponižujícímu zacházení či trestání.
Podrobnější informace o Ženevských úmluvách, resp. o mezinárodním humanitárním právu obecně, lze nalézt na stránkách Českého červeného kříže http://www.cck-cr.cz v sekci Činnost - Humanitární právo, tj. http://www.cck-cr.cz/cz.php?id=mhp
