Bitva o Británii

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Bitva o Británii

Trvání:	červenec 1940 – květen 1941
Místo:	Velká Británie, hlavně jih Anglie
Výsledek:	Britské vítězství
Casus belli:	{{{příčina}}}
Změny území:	{{{Území}}}

Strany

Spojené království

Třetí říše

Itálie

Velitelé

Hugh Dowding

Hermann Göring
Albert Kesselring

Síla

K. 21.8. 941 akceschopných Hurricanů a Spitfirů
^{[chybí zdroj]}

K. 10.8. 875 středních bombardérů, 316 Ju 87, 702 Me 109, 227 Me 110 u Luftflotte 2 a 3.
^{[chybí zdroj]}

Ztráty

od 10.7. do 30.9. oficiálně 1960 zničených Hurricanů a Spitfirů ze všech příčin.
^{[chybí zdroj]}

1.7.-30.9. 1455 letadel zničených v bojích.
^{[chybí zdroj]}

{{{poznámky}}}

Bitva o Británii (10. červenec 1940 – květen 1941, s nejvyšší gradací zhruba od poloviny srpna po 31. říjen 1940) představuje střetnutí mezi Luftwaffe a Royal Air Force nad Anglií a kanálem La Manche. Operace vešla ve známost i pod jménem Bitva o Anglii. Smyslem této vzdušné bitvy, kterou rozpoutala německá strana, bylo zničit nebo alespoň zdecimovat Royal Air Force a získat tak drtivou a nenarušitelnou vzdušnou převahu nad kanálem La Manche, což německé velení považovalo za nutnou podmínku pro uskutečnění invaze do Anglie (viz Operace Seelöwe). Bez této převahy by tato akce byla příliš riskantní až neproveditelná.

V první fázi, dokud se Luftwaffe soustředila na bombardování okrajových letišť a boje nad pobřežím a kanálem, se bitva vyvíjela lépe pro Německo, pak se však Hitler po britském náletu na Berlín nechal vyprovokovat k systematickému strategickému bombardování Londýna.

Hlavní nevýhody německého letectva při útocích na Londýn:

Německo zpravidla nedokázalo svým bombardérům zajistit dostatečnou stíhací ochranu po celé trase, což enormně zvýšilo jejich ztráty;
němečtí stíhači měli nad Londýnem kriticky málo paliva, což radikálně omezovalo jejich taktiku;
Britové měli více času na reakci a shromáždění stíhacích skupin;
boje se odehrávaly relativně daleko od německých základen nad nepřátelským územím, což znamenalo, že ztráty německých pilotů byly definitivní; zpravidla ani poškozený letoun se nedostal dost daleko od nepřítele, aby mohla být jeho posádka zachráněna svými. Naproti tomu piloti Royal Air Force byli sestřelováni nad domácím územím a pokud nebyli zraněni, mohli teoreticky již pár hodin nato opět odstartovat k boji v novém letadle.

Koncem října 1940 Hitler pochopil, že není schopen dosáhnout svého cíle a zničit Royal Air Force, a začal omezovat své akce. V roce 1941 pak byla většina kapacit Luftwaffe převelena na jiná bojiště (Středomoří a východní fronta).