Bitva u Lehnice
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
| Bitva u Lehnice | |||||||||||
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
| Konflikt: {{{konflikt}}} | |||||||||||
 |
|||||||||||
|
|||||||||||
| Strany | |||||||||||
| Aliance polská knížectví Templáři Maltézští rytíři Němečtí rytíři (nejisté) |
Mongolská říše | ||||||||||
| Velitelé | |||||||||||
| Jindřich II. Pobožný | Kadan | ||||||||||
| Síla | |||||||||||
| 2.000 – 40.000 | 6.000 – 20.000 | ||||||||||
| Ztráty | |||||||||||
| neznámé | neznámé | ||||||||||
| {{{poznámky}}} | |||||||||||
Bitva u Lehnice (též Bitva na Lehnickém poli) se odehrála mezi slezským rytířstvem s posilami (mj. Templáři, Maltézský řád, možná i Řád německých rytířů, Moravané) a Mongoly 9. dubna 1241. Křesťanská vojska utrpěla porážku, slezský kníže Jindřich II. Pobožný, který vojskům velel, v bitvě zahynul.
[editovat] Události předcházející bitvě
Mongolové nechtěli dopustit vznik koalice dosud nejednotných evropských panovníků, kteří by proti společnému nepříteli pravděpodobně spojili své síly. Proto Batú po ovládnutí většiny ruských knížectví rozdělil svou armádu do 3 vojsk. To nejméně početné pod velením Kadana vpadlo na začátku března 1241 do Polska. Brzy byly dobyty Sandoměř a Krakov. Další porážku utrpěli Poláci v bitvě u Chmielnik. Mongolové poté oblehli Vratislav, kterou se jim však dobýt nedařilo. Slezský kníže Jindřich II. Pobožný sebral vojsko a vyrazil proti Mongolům. Nevyčkal však na příchod Václava I., který mu spěchal se svým vojskem o síle 50.000 mužů na pomoc. Mongolové, kteří měli zprávy od zvědů o postupu českého krále, nechtěli dopustit spojení křesťanských armád. Proto zanechali obléhání a vyjeli naproti polskému vojsku.
[editovat] Bitva
Jindřich rozdělil své síly na 4 části: první vedl Boleslav, syn Přemyslovce Děpolta III.; Poláky vedl Sulislav, bratr již padlého krakovského purkmistra; své vojáky vedl Měšek II. Tlustý kníže opolský (možná i němečtí rytíři); Jindřich vedl Slezany, Moravany, Templáře a Maltézské rytíře.
Slezská jízda zaútočila na lehkou mongolskou jízdu. Slezané byli odraženi. Poté zaútočil Měšek a Sulislav. Mongolové použili svou oblíbenou a mnohokrát již osvědčenou taktiku. Lehká jízda začala předstírat ústup. Nato se křesťanští jezdci vydali k jejich pronásledování. Léhká mongolská jízda se obrátila a napadla rytíře z boku, těžká pak zaútočila přímo. Před tím ještě skvělí tatarští lučištníci zasypali polské jezdce šípy. Měšek stáhnul své jezdce z bojů. To vedlo Jindřicha k zapojení jeho vojáků do bitvy. Mongolové svou taktikou dokázali oddělit evropské jezdce od pěchoty. Lučištníci nebyly tolik proti brnění rytířů efektivní, proto stříleli do jejich koní. Těžká mongolská jízda pak neměla větší problém a těžkopádné obrněnce na zemi masakrovala. Jindřich a Boleslav v bojích padli.
[editovat] Důsledky a následující události
Bitva u Lehnice neměla příliš velký význam na následující dění a historický vývoj ve střední Evropě. Snad jen, že převaha mongolských nájezdníků byla při střetu s Uhry o to výraznější. Mongolské vojsko se po bitvě vydalo z polského území rychlým přesunem přes Moravu do Uherského království. Český král Václav I. u Olomouce porazil jen menší opožděný mongolský oddíl. Kadanovo vojsko se spojilo s hlavním vojem mongolské armády vedené Batúem a Subotajem. Následně 11. dubna 1241 byla svedena bitva u Slané, v níž bylo drtivě poraženo vojsko uherského krále Bély IV., který poté musel prchnout až do Dalmácie. Mongolové poté ještě dobyli Pešť a Ostřihom a mohli se bezstarostně pohybovat a drancovat v Panonii. Batú vyslal část vojska za Bélou. To se vyhnulo rakouským vojskům a vyplenilo města u jaderského moře. K dalším plánovaným dobyvačným výpadům na západ však již nedošlo. Zpráva o smrti Velkého chána všech Mongolů Otkaje překazila na jaře 1242 přípravy na další postup na západ. Invaze se účastnilo hned několik mongolských princů z čingischánovi krve, kteří měli povinnost se účastnit volby nového Velkého chána na kurultaj. Batú se Subotajem proto museli zanechat příprav na tažení a vydat se do mongolského Karakorum. Otkajova smrt pravděpodobně uchránila Evropu od drtivého nájezdu, kterému by se mohli evropští panovníci bránit pouze společnými silami. K dalším vpádům na západ se Batú již nikdy nedostal, i když je až do své smrti 1255 plánoval.
