Slezsko

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Slezsko
historický znak Horního Slezska	historický znak Dolního Slezska (později Velký znak Rakouského (Českého) Slezska)
Mapa
Mapa slezských knížectví a panství v polovině 17. století

Slezsko (polsky: Śląsk, německy: Schlesien) je historické území, rozkládající se v současnosti zčásti v Polsku (většina území), zčásti v Česku a osada Pechern [1] a dvě exklávy severozápadně od města Bad Muskau leží i v Německu (viz mapa [2]). Až do roku 1742 patřilo celé Slezsko k zemím Koruny České. V té době bylo metropolí Slezska město Vratislav. Po roce 1742 se pak jeho území v různých historických obdobích dělilo na několik částí s proměnlivým rozsahem (viz České Slezsko, Pruské Slezsko a Polské Slezsko).

[editovat] Dějiny Slezska

Od roku 990 bylo území součástí polského státu (obýváno kmeny Slezanů - odtud jméno, Opolanů a dalších), od roku 1138 údělné piastovské knížectví. V roce 1163 bylo rozděleno na tři části, z nichž západní (Velké Hlohovsko) a střední (Velké Vratislavsko) byly spojeny v první polovině 13. století Jindřichem I. ve (Velké) Lehnicko - pozdější Dolní Slezsko (Dolny Śląsk) s centrem ve Vratislavi. Ke třetímu, východnímu údělu připojil Měšek I. Slezský část jižního Polska, které nebylo původně součástí Slezska (pozdější Bytomsko, Osvětimsko, Zátorsko a další), a tak vzniklo tzv. Velké Opolsko - pozdější Horní Slezsko (Górny Śląsk), které mělo centrum v Ratiboři, později v Opolí. Smlouvou z roku 1202 se piastovští panovníci v obou částech Slezska vzdali vzájemně dědických práv, čímž se potvrdilo rozdělení území na Horní a Dolní Slezsko. Tyto názvy však byly užívány až od 15. století a záhy měly ryze geografický charakter, protože proces dalšího dělení obou částí Slezska rychle pokračoval.

Už po drtivé porážce v bitvě u Lehnice (polsky Legnica) s Mongoly roku 1241 došlo k osamostatnění tzv. Středního Slezska od Lehnicka a koncem 13. století se osamostatnilo i Hlohovsko, Zaháňsko, Javorsko a později Volovsko Od Vratislavska (spojeného už s Niskem) se pak oddělilo Svídnicko, Olešnicko, Minsterbersko, Břežsko a řada menších území.

Dělení ovšem zasáhlo i Horní Slezsko, kde se od (Velkého) Opolska oddělilo po roce 1281 Těšínsko, Ratibořsko, Bytomsko, Kozelsko. Současně ze slezská knížectví začaly být považovány od 15. století i Opavsko a Krnovsko (definitivně stvrzeno až roku 1659), které dříve příslušely k Moravě.

Již Václav II. uvedl řadu slezských knížectví do lenního vztahu k Českému království, tento proces dovršil v letech 1327-1335 Jan Lucemburský. Českou svrchovanost nad Slezskem opakovaně uznal i polský král Kazimír III. Veliký (1333-1370); nejprve roku 1333 Vyšehradskou a pak roku 1335 Trenčínskou smlouvou (na schůzce s Janem Lucemburským a tehdy ještě markrabím Karlem výměnou za to, že se český král zřekl nároků na polskou korunu) a znovu roku 1348 mírem v Namyslově s Karlem IV., který zároveň sňatkem s Annou Svídnickou získal dědickým nárokem poslední dosud nezávislá slezská knížectví (Javorsko, Svídnicko. Svídnicko pak vedle Vratislavska a Hlohovska patřilo k oporám moci českého krále.

I ve 14. a 15. století pokračoval proces drobení slezského území: osamostatnilo se například Stínavsko (Stěnavsko, něm. Steinau), území na sever od Kladska, které se načas oddělilo od Minsterberska (za knížete Václava, 1474), Namyslov, Nemodlínsko (Falkenberg) a další úděly a panství, takže počet vévodství a knížectví přesahoval i dvě desítky. Vymíráním jednotlivých piastovských větví (1335 vratislavské, 1368 svídnické, 1492 olešnické, 1504 hlohovské, 1532 opolské, 1625 těšínské a 1675 břežsko-lehnické, která byla vůbec poslední z celého rodu Piastovců) připadala území přímo České koruně. V 15. století zároveň Polsko získalo zpět koupí Osvětimsko, Zátorsko a Seversko, která se pak přestala počítat mezi slezská území (v té době se také ustálilo rozdělení na Horní a Dolní Slezsko).

Ke značnému oslabení vztahu Slezska k Českému království došlo v období husitských válek, když obyvatelé Slezska nejen zůstali věrni katolicismu, ale vesměs patřili k rozhodným odpůrcům husitů. V té době, díky přílivu německých kolonistů od 11. století, bylo už území do značné míry (a to zejména ve městech) germanizováno.

Slezská města:

v Polsku:
- Vratislav (638.401 obyvatel)
- Katovice (329.600 obyvatel)
- Gliwice (199.700 obyvatel)
- Bytom (198.200 obyvatel)
- Zabrze (195.400 obyvatel)
- Bielsko(183.000 obyvatel)
- Rybnik (142.600 obyvatel)
- Tychy (130.700 obyvatel)
- Valbřich (129.000 obyvatel)
- Opolí (128.000 obyvatel)
- Lehnice (106.000 obyvatel)
- Jelení Hora (90.000 obyvatel)
- Lubin (82.000 obyvatel)
- Hlohov (74.300 obyvatel)