Obležení Leningradu
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Tento článek z oblasti historie potřebuje úpravy. Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vhodně vylepšíte. Inspiraci k vylepšení lze hledat v radách na stránce Vzhled a styl, případně na diskusní stránce článku.
Obležení Leningradu (8. září 1941 - 18. leden 1944; dnes se Leningrad jmenuje Sankt Peterburg, Petrohrad) představuje jednu z klíčových bitev Velké vlastenecké války.
Leningrad, jakožto druhé největší město SSSR, důležité průmyslové centrum, základna Baltské flotily a významný komunikační uzel byl od počátku bojů jedním z primárních cílů německého útoku. Německé jednotky ale nedokázaly splnit zadání a dobýt dobře opevněné město jediným úderem, musely je tedy oblehnout. Obležení však nebylo dokonalé, některé zásobovací trasy se nepodařilo uzavřít zcela (např. tzv. Cesta života přes Ladožské jezero). Efektivitě obléhání hodně uškodil fakt, že finský spojenec Německa odmítl nejen podílet se na útoku na město, ale zakázal jakékoliv významnější použití finského území pro tento útok. Obě strany zaznamenaly rozsáhlé ztráty vojáků i techniky a ve městě zemřelo hladem odhadem tak 1 000 000 lidí, zejména v zimě 1941/1942 na počátku obležení. Postupem času se podařilo část lidí evakuovat a v roce 1943 se postupně stále více nahlodávalo obklíčení města a rostly dodávky potravin i munice. V lednu 1944 se obležení definitivně zhroutilo.
LENINGRAD - /dnes Sankt Peterburg/ …Představoval v plánech německého vrchního velení životně důležitý strategický cíl. Leningrad byl tehdy druhým největším městem Ruska, jeho největším přístavem a nesmírně důležitým průmyslovým centrem. Byl výrobcem oceli, lokomotiv, … Byl centrem strojírenského a elektrotechnického průmyslu. Ve městě se také nalézal největší gumárenský závod v Evropě. Až na tenký pramínek potravin a jiných zásob, vedoucí přes Ladožské jezero zabraňovala vstupu do města blokáda. Této blokádě předcházel pokus Němců o dobytí města, jenž zmařil v červenci 1941 odpor leningradské posádky doplněné o 160 000 dobrovolníků. Stejně tak neuspěl druhý pokus v srpnu a počátkem září podnikly německé jednotky totální útok. Nad městem docházelo k nekonečným a urputným leteckým soubojům, do boje se zapojili i námořníci z vyřazených lodí, včetně revolučního křižníku Aurora.
„Smyčka“ město svírala téměř 900 dnů. Hitler používal ke zničení města jakýchkoliv prostředků včetně toho, že v některých dnech na něj nasměroval přes 1 000 bombardérů současně. I když německé jednotky do města nikdy nevstoupili, byly ztráty na lidských životech v obleženém městě ohromné. Zahynulo přes půl milionu civilistů. Okupační vojska tehdy vyplenila blízká, historicky významná města.
V průběhu blokády se zásoby potravin v obleženém Leningradě rychle tenčily a došlo k prudkému snížení přídělů. V této chvíli závisel osud města na vodní trase přes Ladožské jezero. V důsledku blokády se denní dávky chleba snížily na 200 gramů pro dělníky a techniky a 100 gramů pro kancelářské pracovníky, rodinné příslušníky a děti, což stěží postačovalo k tomu, aby se normální člověk udržel při životě. V zimě roku 1941-1942 bylo město bez elektrického proudu. Dopravu na ulicích vyřadily silné mrazy a voda se musela přivážet ze zamrzlé řeky Něvy.
Pro rok 1942 stanovilo Německé vrchní velení na tomto úseku fronty několik primárních cílů: 1/-Zmocnit se Leningradu, i když již nikoliv přímým útokem pro nějž chyběly síly, ale blokádou. 2/-Definitivně vyřadit letectvem Baltské loďstvo. 3/-Posílit blokádní postavení ve Finském zálivu před Kronštadtem tak, aby sovětské loďstvo, zejména ponorky, nemohlo proniknout na otevřené moře.
Rozhodnutí přejít od dobytí k obléhání Leningradu patrně vyvolal i postoj Finů. Polní maršál von Manneheim, nejvyšší finský velitel, nechtěl překročit starou finskou hranici na karelské šíji a zaútočit na Leningrad. Maršál ve svých pamětech vysvětluje, že nechtěl aby se finská vojska podílela na předpokládaném hrozném zničení Leningradu. Mannerheim tak zůstal věrný své zásadě „aktivní obranné války“, ze které se neměla stát válka dobyvatelská.
Z vojenského hlediska by pádem Leningradu a kotle u Oranienbaumu bylo odzbrojeno téměř 40 sovětských divizí. Stejně velký význam by mělo i vyřazení Leningradu jako zbrojního centra. Vždyť tanková továrna i dělové a muniční závody po celou válku vyráběly a zásobovaly Rudou armádu dodávkami zbraní. Pád Leningradu by navíc uvolnil 18. německou armádu pro jiné operace, zatímco tady musela až do roku 1944 hrát úlohu stráží.
Německé vrchní velení ale nemělo Leningrad zcela obklíčen. Velké překážky - jezera, toky řek a bažiny, které v létě pomáhali německé obléhací armádě, se v zimě, když Ladožské jezero a řeka Něva zamrzly, staly dobrými dopravními cestami a tedy obrovskými dírami v obkličovací frontě. Těmito dírami pak bylo možné město stále zásobovat. Komisař pro obranu Ždanov nechal po příchodu zimy vybudovat na ledě Ladožského jezera „Silnici života“, silnici a železniční přípojku k murmanské dráze. Po této ledové dráze bylo město zásobováno z východního břehu jezera. Německý obkličovací prstenec tedy rozbil bez boje „generál Mráz“. Skupina armád Sever proto zahájila k uzavření této zimní mezery rozsáhlou tichvinskou operaci. Jejím cílem bylo obklíčit i Ladožské jezero a uzavřít Leningrad na východ od jezera. Plán byl takový, že Finové překročí od severu řeku Svir a poté si východně od jezera podají ruce se 16. německou armádou.
39. tankový sbor se vydal 15. října s 12. a 8. tankovou a s 18. a 20. pěší (motorizovanou) divizí z volchovských předmostí, přes tuto velkou řeku na cestu směrem na východ. Prvním cílem byl Tichvin. Němci zde měli přerušit poslední železniční spojení z Vologdy do Leningradu. Po dalším postupu měli dosáhnout řeky Svir a setkat se s Finy a tím by bylo obklíčení Leningradu i Ladožského jezera dokončeno. Sovětské velení ale poznalo, že smělá německá tanková operace má za cíl spojení s Finy na severu. Stalin proto nasadil proti Němcům další sibiřské divize. Německý 39. tankový sbor nemohl v té hrozné pustině své postavení udržet proti neustálým útokům sibiřských úderných skupin. Generál von Arnim, Schmidtův nástupce, proto svoje divize stáhl na Volchov. Ani otužilí Finové, kterým klima severoruské tajgy bylo důvěrně známé, přes Svor nepřešli.
Když byli zcela vyčerpané zbytky 39. tankového sboru 22. prosince 1941 při 52 stupních mrazu převezeny přes Volchov, měly za sebou strašné dobrodružství. Jen samotná slezská 18. pěší (motorizovaná) divize při něm ztratila 9 000 mužů. Její bojová síla činila k tomuto dni 741 mužů. Jak se tento boj o Tichvin podepsal na bojové síle jednotek, to demonstruje osud 3. praporu 30. pěšího (motorizovaného) pluku. Při pochodu z Čudova do Tichvinu ztratil za mrazu -40 stupňů 250 mužů, polovinu své bojové síly. Většinu z nich kvůli omrzlinám. Fronta mezi Leningradem a Volchovem se stala trvalým ohniskem nebezpečí pro německou východní frontu. To vše bylo pravděpodobně výsledkem toho, že bylo ustoupeno od dobytí Leningradu. Byl to výsledek snahy dobýt příliš mnoho na příliš mnoha místech najednou. Důsledkem pak bylo, že Hitler v roce 1941 nedosáhl svoje operační cíle ani na severu, ani na střední frontě. Leningrad i Moskva zůstaly pro němce nedobytné.
