Ptolemaios I. Sótér

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Ptolemaios I. Sótér

Ptolemaios I. Sótér (česky Spasitel; * 367 př. n. l., † 283 př. n. l.) byl makedonský generál Alexandra Velikého, který se stal vládcem Egypta a zakladatelem ptolemaiovské (lagovské) dynastie. V roce 305 př. n. l. přijal královský titul.

Byl synem Arsinoé, jež byla zřejmě vzdálenou sestřenicí Filipa II. Makedonského, a jejího manžela Laga, makedonského šlechtice. Ptolemaios patřil k jedněm z nejbližších Alexandrových druhů a náležel mezi sedm strážců (somatofylax) majících na starost královu ochranu. Byl jen o několik let starší než Alexandr, s kterým již od dětství udržoval důvěrné přátelství. Dokonce snad patřil do skupiny mladých makedonských šlechticů, jejichž učitelem byl Aristotelés. Na nátlak Filipa musel odejít do vyhnanství, odkud se vrátil teprve po Alexandrově nástupu na trůn.

Bojoval v bitvě u Chairóneie a zúčastnil se Alexandrova asijského tažení od samotného jeho počátku. V roce 330 př. n. l. se vyznamenal, když zajal Béssa, vraha perského velkokrále Dareia III. Důležitou roli sehrál také v pozdějších kampaních v Afghánistánu a Indii. Na svatební slavnosti v Súsách v roce 324 př. n. l. ho Alexandr oženil s perskou princeznou Artakamou (Apamé). Ptolemaiovou milenkou se stala Thais, slavná athénská hetéra, která byla Alexandrovou společnicí při taženích proti Persii a na východě.

[editovat] Alexandrův dědic

Když Alexandr v roce 323 př. n. l. zemřel, došlo v Babylóně k rozdělení správy říše mezi jednotlivé diadochy. Ptolemaios byl ustaven satrapou Egypta jako místodržitel za krále Filipa III. Arrhidaia a Alexandrova později narozeného syna a nástupce Alexandra IV. Dřívější správce Egypta dosazený Alexandrem, Řek Kleomenés z Naukratidy, zůstal v Alexandrii jako Ptolemaiův zástupce. Rok poté si Ptolemaios v rozporu s ujednáním z Babylónu podrobil Kyrenaiku.

Podle makedonských zvyků potvrzovali králové svůj nárok na trůn pohřbením svého předchůdce. Pravděpodobně proto, aby zabránil regentovi říše, Perdikkovi, stát se Alexandrovým nástupcem, se Ptolemaios zmocnil Alexandrových ostatků a dočasně je uložil v Memfidě. Tím se ovšem otevřeně postavil proti Perdikkovi. Ten podezříval Ptolemaia, že sám usiluje o trůn a vyhodnotil ho jako svého nejzávažnějšího soupeře v boji o nástupnictví. Ptolemaios dal pak popravit Kleomena jako Perdikkova vyzvědače. Jeho odstraněním jednak posílil svoji autoritu v Egyptě a zároveň ukořistil obrovskou sumu, kterou Kleomenés nashromáždil za dobu, co spravoval Egypt.

V roce 321 př. n. l. vpadl Perdikkás do Egypta. Ptolemaios se rozhodl bránit se na Nilu a Perdikkovy snahy o pokoření Ptolemaia tak skončily fiaskem, při kterém regent ztratil 2 000 vojáků. Pro beztak nepříliš pevné Perdikkovo postavení znamenal tento neúspěch poslední ránu. Brzy poté byl zavražděn dvěma svými podřízenými, pravděpodobně se tak stalo z Ptolemaiova podnětu. Ptolemaios ihned na to překročil Nil, aby poskytl zásoby svým poraženým nepřátelům. Následně byla Ptolemaiovi navržena možnost ujmout se regentství, ten však tuto nabídku odmítl. Dal tak raději přednost politice systematického zabezpečení si pevné mocenské základny v Egyptě, než aby podlehl pokušení riskovat vše pro nejisté Alexandrovo dědictví.

[editovat] Boj s Antigonovci

V dlouhých válkách, jež poté vypukly mezi jednotlivými diadochy, bylo Ptolemaiovým cílem bezpečně udržet Egypt a případně dále konsolidovat svoji moc získáním kontroly nad okolními zeměmi: Kyrenaikou, Kyprem a Sýrií, včetně provincie Judey. Poprvé obsadil Sýrii v roce 318 př. n. l. a ve stejné době se zmocnil také ostrova Kypru. Když Antigonos Jednooký, který se stal po vítězství nad Eumenem v roce 316 př. n. l. pánem Asie, projevil své nebezpečné ambice, Ptolemaios se připojil ke koalici namířené proti němu. Krátce po vypuknutí války se stáhl ze Sýrie. Současně sváděl boje s Antigonovými generály na Kypru a teprve v roce 313 př. n. l. ostrov znovu dobyl. Ve stejném roce potlačil vzpouru v Kyrenaice.

V roce 312 př. n. l. Ptolemaios vstoupil do aliance se Seleukem, uprchlým satrapou Babylónie, a společně poté vpadli do Sýrie, kde porazili Antigonova syna Démétria Poliorkéta („obléhatelé měst“) v bitvě u Gazy. Ptolemaios tak znovu okupoval Sýrii, tu však již po několika měsících opět přepustil Antigonovi, když Démétrios částečně odčinil svůj předchozí nezdar a Antigonos vstoupil v čele své armády do země. O rok později se obě válčící strany dohodly na míru.

Zanedlouho poté byl 13tiletý král, Alexandr IV. Aigos, zavražděn v Makedonii Kassandrem. Satrapa Egypta se tak stal vlastním pánem, který se už ani formálně nemusel nikomu zodpovídat. Mír s Antigonem nevydržel příliš dlouho a v roce 309 př. n. l. Ptolemaios osobně velel flotile, která Antigonovi odňala Lýkii a Kárii – pobřežní oblasti na jihu Malé Asie. Pak se Ptolemaios vylodil v Řecku, kde obsadil města Korint, Sikyón a Megaru. V roce 306 př. n. l. napadla veliká flotila pod Démétriovým velením Kypr a Ptolemaiův bratr Menelaos byl poražen a zajat v rozhodné bitvě u Salamíny. Ptolemaios tím ztratil celou svoji flotilu a navíc kontrolu nad Kyprem.

Helenistický svět po bitvě u Ipsu v roce 301 př. n. l.

Antigonos a Démétrios se cítili v tomto okamžiku dost silní k tomu, aby v roce 305 př. n. l. přijali královský titul. Ptolemaios, stejně jako Kassandros, Lýsimachos a Seleukos záhy následovali jejich vzoru. Po zničení Ptolemaiova loďstva na Kypru se Antigonos pokusil vpadnout do Egypta. Ptolemaiovo postavení zde však bylo o poznání stabilnější a proto dokázal útočníka úspěšně zadržet. Antigonos musel ustoupit z Egypta s nepořízenou. Přesto se Ptolemaios neodvažoval vést další námořní výpravy proti Antigonovi. Pouze v době, kdy Démétrios obléhal Rhodos (v letech 305 až 304 př. n. l.) poslal ostrovu značnou pomoc. Jakmile Démétrios upustil od dalšího marného dobývání města, zřídili vděční Rhoďané svátek na oslavu a k uctění Ptolemaia jako svého zachránce (Sótér).

Mezi moderními historiky je široce přijímána teze, že titulem Sótér byl Ptolemaios obdařen právě obyvateli Rhodu na důkaz díků za jeho pomoc v době obklíčení města. Avšak z antických historiků podává o tomto zprávu pouze Pausaniás a to ještě s určitými nepřesnostmi. Rhodské nápisy týkající se kultu krále Ptolemaia nejsou zmiňovány až do 1. století př. n. l. Navíc Diodóros Sicilský, který byl Ptolemaiovi vcelku nakloněn, se ve svém díle nezmiňuje ani o slavnostech ani o titulu. První údaj týkající se titulu Sótér pochází teprve z roku 256 př. n. l. z doby vlády Ptolemaia II., který si dal na své mince razit titul „Král Ptolemaios, syn Ptolemaia Sótéra“. Starší mince nesly naproti tomu pouze označení znějící „Král Ptolemaios, syn Ptolemaia“. Spekuluje se tedy o tom, že užití titulu Sótér nebylo nic víc než propagandistickým tahem po sérii porážek, jež Ptolemaios II. v těchto letech utrpěl.

[editovat] Závěr vlády

Po obnovení koalice proti Antigonovi v roce 302 př. n. l., se k ní připojil také Ptolemaios, který potřetí vpadl do Sýrie, zatímco byl Antigonos vázán bojem proti Lýsimachovi v Malé Asii. Když se Ptolemaiovi donesla informace o tom, že zde Antigonos přesvědčivě zvítězil, znovu se stáhl ze Sýrie. Když ale došla další zpráva referující o Antigonově porážce a zabití Lýsimachem a Seleukem v bitvě u Ipsu v roce 301 př. n. l., obsadil Sýrii počtvrté.

Ostatní členové aliance však přidělili celou Sýrii Seleukovi, neboť Ptolemaiovo chování vyhodnotili jako zradu. Tím bylo zaseto sémě sváru o vládu nad touto zemí, jehož důsledkem byly opakované válečné střety narušující vztahy mezi Seleukovci a Ptolemaiovci po celé další století. Od této doby se Ptolemaios držel stranou veškerých konfliktů a jen zpovzdálí rozněcoval vzájemné soupeření ostatních diadochů. Ztratil přitom svůj zbývající vliv v Řecku, nicméně v letech 295 až 294 př. n. l. opět dobyl Kypr. Po zdolání řady povstání byla Kyrenaika někdy kolem roku 300 př. n. l. konečně podrobena. Zdejším místodržitelem učinil Ptolemaios svého nevlastního syna jménem Magas.

V roce 285 př. n. l. Ptolemaios abdikoval ve prospěch jednoho ze svých synů ze svazku s Bereníké – Ptolemaia II. Filadelfa, který byl již po tři roky jeho spoluvládcem. Jeho nejstarší legitimní syn, Ptolemaios Keraunos, jehož matka Eurydiké, dcera Antipatra, byla zapuzena, uprchl na dvůr krále Lýsimacha. Ptolemaios I. Sótér zemřel v roce 283 př. n. l. ve věku osmdesáti čtyř let. Chytrý a obezřetný Ptolemaios založil vlastní, stabilní a dobře spravovanou říši, jež přetrvala oněch čtyřicet roků válek, které následovaly po Alexandrově smrti. Jeho pověst dobrosrdečného a moudrého vládce přilákala do jeho služeb mnoho Makedonců a Řeků, kteří vytvořili vládnoucí vrstvu ptolemaiovského státu. Nelze přitom přehlížet skutečnost, že si usiloval naklonit i domorodé obyvatelstvo Egypta. Byl také ochotným patronem literatury, jenž položil základy velké alexandrijské knihovně. Osobně napsal dějiny Alexandrova tažení, které se ale bohužel nedochovaly. Ptolemaios měl prý v tomto díle zveličovat vlastní význam. Přestože je nyní ztraceno, představovalo hlavní zdroj pro pozdější dochované dílo Arriána z Nikomédie.