Thomas Samuel Kuhn

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Thomas Samuel Kuhn (18. července 1922 – 17. června 1996) byl americký filozof, fyzik, teoretik vědy a vědeckého poznání, zabýval se dějinami vědy, astronomií, kvantovou teorií a její prehistorií.

Obsah

1 Stručný životopis
2 Vědecká činnost
- 2.1 Kuhnovo pojetí vývoje vědy
- 2.2 Holismus
3 Hlavní díla
4 Vnější odkazy

[editovat] Stručný životopis

Thomas Samuel Kuhn se narodil roku 1922 jako syn průmyslníka v Cincinnati ve státě Ohio. Studoval na Harvardu fyziku, ale nakonec se z něho stal filozof a historik vědy. Přednášel na katedře historie vědy na Harvardu od roku 1951 do roku 1961, kdy odešel na univerzitu v Berkley a pak na Princeton. Nakonec od 1979 učil na Massachusettském technologickém institutu. Zemřel v roce 1996 ve věku 73 let.

[editovat] Vědecká činnost

T. S. Kuhn byl jedním z nejvlivnějších myslitelů druhé poloviny 20. století. Jeho dílo Struktura vědeckých revolucí, v níž novým způsobem definoval slovo paradigma, se stala sama paradigmatickým dílem, vzorem pro další práci o autoritě, dějinách a filozofii vědy. T. S. Kuhn vystudoval fyziku, ale už během studií se jeho zájem obrátil k historii vědy. Rozhodující zkušenost spadá do léta 1947, kdy si při četbě Aristotela položil otázku, jak je možné, že takový velký myslitel napsal takové hlouposti o fyzice. Uvědomil si tehdy, že se Aristotelův text jako hloupost jeví pouze tehdy, čte-li se jazykem newtonovské fyziky. Tuto zkušenost pak formuloval jako princip: Čtete-li nějakého velikého myslitele, soustřeďte se nejprve na zdánlivé nesmysly a ptejte se, jak mohl něco takového napsat. Podaří-li se vám nalézt odpověď a tato místa začnou dávat smysl, zjistíte ke svému údivu, že i ta místa, o nichž jste si předtím mysleli, že jim rozumíte, změnila svůj smysl.

[editovat] Kuhnovo pojetí vývoje vědy

T. S. Kuhn přinesl argumenty o tom, že pokrok vědeckého poznání není přímočarý, ale že je čas od času přerušován zásadními zvraty-vědeckými revolucemi. Při těchto vědeckých revolucích dochází k přehodnocení samotných základů dosavadního vědění. Vědecké poznání tedy nesměřuje k nějaké jediné Pravdě o světě, netýká se žádné „objektivní reality“ – nezávislé skutečnosti, všem společné, vždy zde již jsoucí. Věda, tak jako každá lidská činnost, má svůj kulturní, dějinný, instituční, sociální a psychologický rozměr. I vědecké poznatky jsou proto historicky podmíněné: vyjadřují ducha dané epochy, mění se s dobou i s okolnostmi.

Klíčovým pojmem Kuhnova pojetí vývoje vědy je vědecké paradigma. Za paradigma považuje Kuhn „obecně uznávané a vědecké výsledky, které v dané chvíli představují pro společenství odborníků model problémů a model jejich řešení“. Paradigma ovládá jistou vědeckou komunitu, častěji celý vědní obor a je určujícím prvkem při rozhodování, co by mělo být předmětem výzkumu a co ne, jaké metody lze s úspěchem použít, dokonce i jakého druhu musí být výzkumné výsledky. Podstata paradigmatu je většinou explicitně vyjevena v učebnicích, nebo v textech všeobecně uznávaných klasiků. Výzkum podléhající nějakému paradigmatu Kuhn nazývá „normální věda“. Poté se však objeví anomálie. Například proběhne pozorování, které není možné vysvětlit v pojmech současného paradigmatu, tehdy dochází i k značně iracionálním pokusům, jak je zažitým představám přizpůsobit. Pokud ale nelze fakta na staré paradigma aplikovat, zažíváme změnu paradigmatu. Během období, kdy k tomu dochází a kdy anomálie vyvíjejí už příliš velký tlak na staré paradigma, probíhá krize, po níž následuje vědecká revoluce. Vědecké disciplíně pak už nedominuje staré paradigma. Brzy jej ale nahradí paradigma nové. Tento přechod od jednoho paradigmatu k jinému nazývá Kuhn vědeckou revolucí. Podle Kuhna je staré, nově získaným empirickým faktům odporující paradigma nahrazeno teprve tehdy, když je vyvinuto lepší paradigma.

[editovat] Holismus

Kuhnovo pojetí vědecké revoluce je neslučitelné s pojetím vědy jako poměrně kontinuálního procesu, který je jen čas od času narušován různě intenzivními momenty diskontinuity. Vědecká paradigmata jsou, podle Kuhna, nesouměřitelná. Dvě paradigmata podávají tak rozdílný pohled na svět, že neexistuje žádné vyšší hledisko, na jehož základě bychom tato paradigmata mohli porovnávat. Změnu paradigmatu Kuhn objasňuje pomocí tvarové psychologie, podle níž vnímáme objekty vždy jako celistvé tvary, nikoli jako souhrn jednotlivých částí. Tedy i při přechodu vnímání z jednoho tvaru ke druhému nedochází k pomalému kontinuálnímu přechodu, ale k náhlé, okamžité změně. Tyto příklady náhlých proměn tvarů ve vnímání aplikuje Kuhn i na vztah mezi starým a novým způsobem vidění světa (vědeckých paradigmat). Tato teorie je základem holistické koncepce, která měla nahradit dosavadní graduální koncepci vývoje vědy založenou na myšlence, že ke změnám dochází postupně, metodou část po části.

[editovat] Hlavní díla

Struktura vědeckých revolucí je první Kuhnovou knihou přeloženou do češtiny.
První Kuhnova kniha vůbec se věnovala koperníkovské revoluci (The Copernican Revolution: Planetary Astronomy in the Development of Western Thought, 1957).
Rozsáhlý výbor Kuhnových článků vyšel v roce 1977 (The Essential Tension: Selected Studies in Scientific Tradition and Change).
Historií moderní kvantové fyziky se zabývají dvě jiné Kuhnovy knihy: Sources for History of Quantum Discontinuity. 1894-1912 (1978).
Z mnoha knih, věnovaných Kuhnově filosofii vědy, uveďme sborník sestavený Gary Guttingem a nazvaný Paradigsm and Revolutions (1980).