Valens
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Flavius Iulius Valens (* 328, † 9. srpna 378) byl v letech 364 až 378 římským císařem. Jeho bratr, císař Valentinianus I., ho jmenoval svým spoluvládcem a svěřil mu správu východní poloviny říše. Jeho panování ukončila porážka v osudné bitvě u Adrianopole, v níž nalezl Valens smrt a která se stala symbolem počátku úpadku římské říše.
Obsah |
[editovat] Život
[editovat] Mládí a ustavení císařem
Valens a jeho bratr Flavius Valentinianus se narodili ve vesnici Cibalae (dnešní Vinkovci, Chorvatsko) nedaleko města Sirmium (Sremská Mitrovice) v roce 328 resp. 321. Budoucí císaři vyrůstali v Africe a Británii na statcích svého otce – Gratiana staršího. Valentinianus absolvoval před nástupem na trůn úspěšnou vojenskou kariéru, naproti tomu Valens trávil většinu svého mládí na rodinných usedlostech a do armády vstoupil teprve v roce 360. Společně se svým bratrem se pak zúčastnil perského tažení císaře Juliana.
V únoru 364 spěchal nový císař Jovianus do Konstantinopole zajistit si svoji vládu, ovšem během zastávky ve městě Dadastana západně od Ancyry se Jovianus otrávil. Valentinianus, který tehdy působil v hodnosti tribunus scutariorum, byl z rozhodnutí velitelů armády prohlášen 23. února 364 augustem. Valentinianus cítil, že k zabezpečení kontroly nad rozlehlou a barbarskými nájezdy sužovanou říší bude nutně potřebovat spoluvládce a proto 28. března téhož roku ustavil Valenta za svého spolucísaře. Bratři si poté rozdělili správu státu, přičemž Valentovi připadla východní polovina Balkánského poloostrova, Řecko, Egypt, Sýrie a Malá Asie.
Stejně jako bratři Constantius II. a Constans, zaujímali i Valens a Valentinianus rozdílné postoje v oblasti teologie. Zatímco Valentinianus byl přesvědčeným stoupencem nicejského vyznání víry, Valens ve sporu mezi stoupenci katolictví (nicejské vyznání) a ariánství podporoval druhé jmenované, což mu na popularitě nijak nepřidávalo. Valentova náboženská politika se setkávala s odporem i ze strany církevních otců Athanasia a Basileia. Vůči pohanům se Valens stavěl celkem tolerantně, třebaže za jeho vlády proběhlo menší pronásledování pohanských filozofů.
[editovat] Procopiovo povstání
Valens získal celou východní polovinu říše. Ta teprve nedávno přišla o svá strategicky důležitá území v Mezopotámii a Arménii na hranicích s Persií v důsledku smlouvy jeho předchůdce Joviana se sásánovským velkokrálem Šápúrem II. V roce 365 se Valens vydal na východní hranice, aby zkonsolidoval zdejší neutěšenou situaci. Když však na podzim 365 dorazil do kappadockého města Kaisereia, obdržel z Konstantinopole nepříznivou zprávu o propuknutí vzpoury. Jediný zbývající mužský příbuzný císaře Juliana, jeho bratranec z matčiny strany jménem Procopius, se nechal provolat císařem. Procopius velel během Julianova tažení na východ menší části vojska vyslané do Arménie a nebyl tudíž přítomen volbě Julianova nástupce. Ačkoliv Jovianus se tohoto potenciálního uchazeče o trůn snažil usmířit, po Valentově nástupu pociťoval Procopius rostoucí nedůvěru císaře vůči sobě.
Poté, co jen těsně unikl zatčení, se uchýlil na krátko do ústraní a po Valentově odchodu se náhle znovuobjevil v Konstantinopoli. Následně přesvědčil zde umístěné vojenské oddíly, aby ho 28. září 365 prohlásily císařem. Třebaže jeho uzurpace byla v hlavním městě přijata celkem chladně, Procopius dokázal obratnou propagandou rychle upevnit své postavení: Nejprve izoloval hlavní město od jakýchkoliv zpráv zvenčí a nechal rozšířit pověsti o Valentinianově smrti. Pak začal razit vlastní mince, na nichž byla ostentativně zdůrazňována jeho pokrevní spřízněnost s konstantinovskou dynastií. K utužení svých dynastických nároků neváhal využít také vdovy a dcery po císaři Constantiovi II. Tento postup se setkal s určitým úspěchem, především mezi vojáky dosud loajálními ke Konstantinovcům a v určité části východní společnosti (především mezi pohany), která se cítila perzekvovaná Valentinianem.
Mezitím Valens svojí nerozhodností a nízkou sebedůvěrou takřka přivodil vlastní záhubu. Když přišla zpráva o Procopiově povstání, uvažoval o abdikaci a dokonce i o sebevraždě. I poté, co se rozhodl bojovat, byla Valentova snaha zabránit šíření vzpoury komplikována faktem, že většina jeho vojáků se již nacházela v Sýrii z důvodu chystaného tažení proti Peršanům. Přesto poslal Valens proti Procopiovi dvě legie, které ale uzurpátor snadno přemluvil ke změně stran. Samotný Valens málem upadl do zajetí při jedné menší potyčce nedaleko Chalkedonu. Valentovy problémy ještě vyvrcholily Valentinianovým odmítnutím jakkoliv zasáhnout. Liknavý odpor císařských jednotek umožnil Procopiovi ovládnout do konce roku 365 diecéze Thrákii a Asianu.
Teprve na jaře 366 shromáždil Valens dostatečný počet vojáků na to, aby se mohl úspěšně vypořádat s Procopiem. Při postupu z Ancyry na západ se střetl ve Frýgii se vzbouřeným generálem Gomoariem, kterého porazil v bitvě u Thyatiry. Následně u Nacoleie narazil na Procopia, jehož vojáky přesvědčil slibem amnestie k dezerci. 27. května 366 byl poražený Procopius popraven a jeho hlava byla poslána Valentinianovi do Trevíru.
[editovat] Válka s Góty
Po zdolání Procopiovy revolty se Valens rozhodl vést trestnou výpravu proti germánským Gótům, kteří podporovali uzurpátora. Ve svých záměrech byl ještě utvrzen, když se dozvěděl o chystaném gótském tažení za Dunaj. Gótové (přesněji řečeno Tervingové), mezi nimiž požíval nejvyšší autority jistý Athanarich, žili podle všeho s Římany v míru od roku 332, kdy je porazil Konstantin Veliký. Na jaře roku 367 překročil Valens, podporovaný svým synovcem a císařem západu Gratianem, Dunaj a postupoval proti Athanarichovým Gótům. Ten se však se svými lidmi stáhl do pohoří Karpaty a unikl tak z dosahu Valentova vojska, které se na konci léta stáhlo zpět za Dunaj, aniž by přitom dosáhlo jakéhokoliv hmatatelného úspěchu. V následujícím roce zamezil rozvodněný Dunaj opakování výpravy na sever. Zahálení svých vojáků využil císař k posílení stávajících a k výstavbě nových pohraničních pevností.
V roce 369 Římané opět překročili řeku a podnikli další útok. Tentokrát ovšem nebyli jeho cílem Tervingové, nýbrž jiný gótský kmen pobývající dále na severovýchodě – Greuthungové. Po jejich porážce požádal Athanarich císaře o uzavření mírové smlouvy, s čímž Valens ochotně souhlasil. Ačkoliv tedy Římané Góty nedokázali přesvědčivě porazit, válka byla vítězně ukončena. Konflikt však narušil vzájemné vztahy, důsledkem čehož bylo omezení vzájemného obchodu a především zeslabení přílivu gótských rekrutů do východořímského vojska. Úbytek lidských zdrojů měl Valens pocítit již v následujících bojích na východě.
[editovat] Spor se Sásánovci o Arménii
Důvodem kvapného sjednání nepříliš výhodného míru s Góty byly zhoršující se poměry na východní hranici. Jovianova rezignace na faktickou římskou kontrolu Arménie v roce 363 rozněcovala touhu Šápúra II. využít naskýtající se příležitosti k oslabení Římanů a k vlastnímu profitu. Sásánovský král získal na svou stranu arménskou šlechtu a dokonce lstí zajal arménského krále Arsaka. V roce 367 vyslal Šápúr invazní vojsko do kavkazského království Ibérie. Arsakův syn a právoplatný nástupce na trůně, Papa, byl obležen v pevnosti Artogerassa. Následující jaro Papa z pevnosti unikl a uprchl k Valentovi, s nímž se setkal zřejmě v Marcianopoli, kde císař plánoval další vojenské operace proti Gótům.
Ještě během léta vyslal Valens svého generála Arinthaea v čele menšího oddílu, aby dosadil Papu zpět na arménský trůn. Tato drobná vojenská akce však vyprovokovala Šápúra k vpádu do Arménie a k následnému vydrancování země. Papa ovšem znovu unikl a v roce 370 se v doprovodu mnohem silnějšího římského vojska vrátil již podruhé do země. Následující jaro poslali Římané veliké vojsko k znovudobytí Ibérie. Ve stejném roce podnikl Šápúr protiútok do Arménie, jeho vojsko bylo ale potřeno Valentovými vojevůdci Traianem a Vadomariem u Bagavanu. Valens tím sice jednoznačně porušil podmínky smlouvy z roku 363, nicméně Šápúr, ohrožovaný na svých východních hranicích invazí Kušánů, uzavřel s Římany příměří, jež vydrželo dalších pět let.
Novým zdrojem problémů se ale brzy ukázal být nevděčný Papa, u kterého se začala projevovat jeho násilnická a tyranská povaha. Mladistvý král nechal nejprve popravit arménského biskupa Narsa a poté dokonce vznesl nárok na několik římských měst, včetně Edessy. Pod tlakem svých generálů a z obav, aby se Papa nepřiklonil k Peršanům, se Valens neúspěšně pokusil mladého krále zajmout a nakonec jej nechal v roce 374 zrádně zavraždit.
V roce 375 utrpěl Valentův starší bratr Valentinianus záchvat mrtvice, jíž nakonec 17. listopadu téhož roku podlehl. Valentinianovými nástupci se stali jeho synové a Valentovi synovci, Gratianus a Valentinianus II.
Situace na východní hranici se po skončení příměří opět vyhrotila, což přimělo Valenta k zahájení příprav rozsáhlé vojenské výpravy proti Persii. Neklid se ale mezitím rozšířil i na jiná místa. V Isaurii, v hornatém kraji ležícím západně od Kilíkie, propukla vzpoura, kterou v roce 375 potlačily oddíly stažené z východu. O dva roky později povstaly některé arabské kmeny vedené královnou Mavií. Výsledkem této revolty byla devastace pruhu území táhnoucího se z Fénicie přes Palestinu až k Sinaji. Ačkoliv se Valentovi podařilo dostat obě povstání úspěšně pod kontrolu, příležitost k rozhodnému zásahu na východní hranici byla promarněna. Zvlášť když se Valentovu záměru tažení do Persie postavila do cesty staronová překážka – Gótové.
[editovat] Příchod Gótů do říše a jejich vzpoura
Gótské státy mezi řekami Dunajem a Dněprem padly v polovině 70. let 4. století za oběť invazi Hunů, čímž byl ohlášen počátek období stěhování národů. Část Tervingů vedená Alavivem a Fritigernem se proto vydala k Dunaji a v roce 376 požádala císaře Valenta o povolení usadit se na římském území. Valentovi, jenž byl tehdy společně s většinou svých mobilních rezerv (comitatenses) vázán v bojích na východě, nezbývala jiná možnost než Góty vpustit do říše. Tento svůj ústupek barbarům císař ospravedlňoval tvrzením, že tak získá značný počet zdatných rekrutů do římského vojska.
Příchod Gótů byl však již od samého počátku provázen komplikacemi, neboť Dunaj nepřekročili pouze Tervingové, ale v rozporu s císařovými příkazy tak učinila i další skupina Gótů – Greuthungové. Nedostatek potravin a chamtivost místních římských úředníků přinutily Góty (zhruba 200 000 lidí) prodávat kvůli obživě vlastní manželky a děti. Když si jejich vůdci stěžovali na toto zacházení, pokusili se je Římané neúspěšně zavraždit, což vedlo k propuknutí povstání na počátku roku 377. Slabé římské pohraniční posádky se omezily na obranu izolovaných pevností, nicméně většina země byla vystavena nikým nerušenému drancování Gótů. Pozvolna shromažďované římské vojsko se pokusilo na podzim téhož roku barbary porazit v bitvě u Ad Salices. Krvavý střet ale skončil nerozhodně, Gótové byli navíc brzy posíleni o část Alanů a Hunů překročivších Dunaj. Vlna barbarů, kteří dosud plenili pouze Moesii, se záhy rozlila po celé Thrákii.
Teprve na jaře roku 378 se Valens vypravil z Antiochie na západ. Současně stáhl z východní fronty veškeré dostupné zálohy a doprovázen těmito oddíly dorazil 30. května 378 do Konstantinopole. Valentovi rádci a generálové Richomer, Sebastianus a Victor ho nabádali, aby vyčkal příchodu západního císaře, Gratiana, a jeho vítězných galských legií, k čemuž svého strýce ostatně vybízel i sám Gratianus. Avšak Valens, odhadující sílu gótského vojska na asi 10 000 bojovníků, se ukázal být neobyčejně arogantní a aniž by vyčkal Gratianova příchodu, vydal rozkaz k útoku (svou rázností se prý snažil zastřít nedostatek odvahy). Důsledky tohoto Valentova osudného rozhodnutí mělo impérium pociťovat ještě po mnoho následujících let.
[editovat] Bitva u Adrianopole
Valens žárlivý na Gratianovy úspěchy proti Alamanům, se rozhodl nečekat a svést bitvu ihned. Po krátkém přeskupení sil v Thrákii vyrazil s vojskem k Adrianopoli (dnešní Edirne), k níž podle průzkumu postupovali i Gótové. Fritigern, jenž si byl vědom vážnosti situace, vyslal k Římanům vyjednavače s nabídkou míru a spojenectví výměnou za přidělení území. Valens přesvědčený o své početní převaze však jeho návrhy odmítl. Nicméně Valentův odhad síly nepřátelského vojska byl chybný, jelikož nebral v úvahu část gótské jízdy, která se držela pozadu kvůli obstarávání píce.
Ráno 9. srpna se Valens vzdálil z Adrianopole, ve které zanechal císařskou pokladnici. Po sedmihodinovém pochodu obtížným terénem dorazily neuspořádané římské jednotky kolem půl třetí odpoledne před gótskou vozovou hradbu, rozloženou na vrcholu kopce. Protože si sebou Římané navzdory srpnovému horku nevzali žádnou vodu ani jiné zásoby, dosáhli bitevního pole ve značně vyčerpaném stavu. Jejich útrapy ještě znásobil kouř z trávy a křovin zapalovaných Góty. Ti zaujali postavení po stranách vozové hradby, v níž byly ukryty jejich rodiny a majetek. Fritigernovým cílem bylo pozdržet římské přípravy k útoku, čímž zamýšlel poskytnout vlastní jízdě čas k návratu. Dal proto poslat rukojmí k Římanům a chystal se vyjednávat, což ovšem rozhořčilo římské vojáky, kteří zaujímali zdánlivě výhodnější nástupní prostor. Fritigernovi se však podařilo splnit svůj úkol a získal tolik potřebný čas.
V tomto okamžiku se ale část římského vojska vrhla bez rozkazu do útoku, neboť si byla jistá svým vítězstvím a především se chtěla Gótům pomstít za jejich předchozí dvouleté beztrestné drancování římského území. Římské levé křídlo dosáhlo vozové hradby, avšak právě v tento moment dorazila na bojiště gótská jízda zburcovaná naléhavými zprávami o hrozícím nebezpečí. Gótská kavalerie vedená Alatheem a Safraxem smetla římskou jízdu nejprve na levém a poté i na pravém křídle a již záhy se mohla zcela volně prohánět kolem římské pěchoty, v jejíchž řadách propukla po nezdaru prvního útoku a následném náhlém zvratu ve vývoji boje panika. Římanům se sice podařilo stáhnout se na nejbližší kopec, leč zcela vyčerpaní po celodenním pochodu a obtížení svým těžkým brněním a štíty nebyli schopni nijak manévrovat. Těžké ztráty, únava a psychický tlak vyústily nakonec v útěk římských vojáků z bitevního pole. Gótové pak pokračovali ve svých útocích a masakrování nepřátel až do pozdních nočních hodin.
[editovat] Valentova smrt a jeho hodnocení
Ammianus Marcellinus popisuje dva možné způsoby Valentova skonu. Podle prvního byl Valens smrtelně raněn šípem a krátce na to měl vydechnout naposled. Jeho tělo nebylo nikdy nalezeno ani řádně pohřbeno. Podle druhého vysvětlení byla římská pěchota císařem opuštěna, obklíčena a rozsekána. Zraněný Valens byl dopraven do malé dřevěné chatrče, která byla brzy poté obklíčena gótskými jezdci s hořícími pochodněmi. Jelikož neměli nejmenší tušení, kdo se skrývá uvnitř, budovu i s Valentem zapálili.
Než bitva skončila, byly pobity dvě třetiny východní armády, včetně mnoha jejích nejlepších velitelů (Sebastianus, Traianus a další). To, co zbylo z Valentova vojska, bylo pod pláštěm tmy odvedeno comitem Richomerem a generálem Victorem z bojiště.
Výsledek bitvy vyvolal v římském světě šok. Vzhledem k rozsahu katastrofy byl Gratianus přinejmenším zpočátku zcela neschopen provést jakákoliv efektivní protiopatření. Teprve o několik měsíců později povolal Theodosia, jemuž se podařilo situaci na Balkáně do určité míry stabilizovat, třebaže dosažení vítězství nad Góty zůstalo i jemu odepřeno.
Adrianopolis představovala nejvýznamnější událost Valentovy vlády. Tato bitva byla však důležitá ještě z jiného důvodu, neboť skončila jedna epocha ve vývoji vojenství. Až do této doby byla římská těžká pěchota (legie) pokládána za nepřemožitelnou. Vítězstvím gótské jízdy však tato někdejší jistota vzala zcela za své.
Podle historika A. H. M. Jonese ustanovením Valenta za svého spolucísaře svěřil Valentinianus svému bratrovi úkol, jehož zvládnutí naprosto přesahovalo Valentovi schopnosti. Vědomí vlastní méněcennosti se u Valenta projevovalo trvalým strachem ze spiknutí a krutým trestáním domnělých zrádců. Na druhé straně Jones připouští, že císař svědomitě a pečlivě plnil své panovnické povinnosti a stejně jako jeho bratr byl oddaným křesťanem.
Valentova neslavná smrt u Adrianopole je pokládána za zcela příznačné završení jeho ne právě vydařeného vládnutí. Adrianopolis předznamenala počátek rozkladu pozdně antického římského impéria a tohoto faktu si povšimli i jeho současníci. Ammianus tuto bitvu označil za nejhorší porážku římské historie od bitvy u Kann, zatímco Rufinus ji nazval počátkem všech dalších neštěstí římské říše.
[editovat] Podívejte se také na
[editovat] Externí odkazy
[editovat] Bibliografie
- ČEŠKA, Josef, Zánik antického světa, Praha, Vyšehrad, 2000. ISBN 80-7021-386-8
- GRANT, Michael, Římští císařové, Praha, BB art, 2002. ISBN 80-7257-731-X
- AMMIANUS, Marcellinus, Dějiny římské říše za soumraku antiky, Praha, Arista, Baset, 2002. ISBN 80-86410-26-9
| Předchůdce: | 364–378 | Nástupce: |
| Jovianus | Valens | Theodosius I. |
