Vladimír Holan

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Pamětní deska v Praze na Kampě

Vladimír Holan (16. září 1905 Praha – 31. března 1980) byl český básník a překladatel. V. Holan se narodil v Praze, roku 1911 se s rodiči přestěhoval do Bělé pod Bezdězem. Od roku 1919 studoval pražské gymnasium, kde začaly jeho první literární pokusy. Po ukončení gymnasia (1926) byl přijat jako úředník do pražského Penzijního ústavu, kde byl zaměstnán 7 let. Pak odešel do penze a věnoval se pouze literatuře a poezii.

V letech 1933–1938 působil jako redaktor umělecké besedy Život. V letech 1939–1940 řídil program divadla E. F. Buriana.

Po válce odmítl katolickou církev a vstoupil do KSČ, v roce 1946 zveřejnil důvody tohoto kroku v Rudém právu. V březnu 1948 v dopise anglickým intelektuálům obhajoval únorový převrat.

Po roce 1950 ale začal mít problémy publikovat. To mu bylo povoleno až v 60. letech, kdy vydával sbírky, které psal tzv. „do šuplíku“. Od roku 1948 do roku 1968 bydlel v tzv. Dobrovského vile (po emigraci Jiřího Voskovce získal po něm byt v přízemí, v patře s ním bydlel Jan Werich).

V roce 1968 byl jmenován národním umělcem.

Psát přestal v r. 1977, kdy zemřela jeho dcera.

[editovat] Dílo

Jako jeden z mála autorů své doby byl spíše nepolitický, politiky se dotkl pouze v závažných případech – po Mnichovu v r. 1938 napsal Odpověď Francii.

Holan nepopisoval realitu, ale snažil se proniknout do lidského nitra a pátrat po odpovědích na otázky bytí, života, lásky, smrti a času. V jeho díle hraje velkou úlohu tajemství. Lyrické sbírky jsou většinou odpoutané od reality a zaměřoval se na své nitro. Objevuje se u něj častý motiv smrti.

Jeho dílo je velmi obsáhlé, básně jsou těžké, komplikované a ponuré, přesto o něm lze tvrdit, že patří k nejkvalitnějším českým básníkům 20. století. Jeho tvorba velmi ovlivnila generaci básníků vstupujících do literatury v 60. letech 20. století.

Jeho tvorba se dá charakterizovat citátem „Poezie se má probíjet pod povrch a luštit tajemství skrytého smyslu věci.“ F. X. Šalda jeho tvorbu charakterizoval slovy: „Abstrakce umocněná abstrakcí“.

[editovat] Lyrika

Počátky jeho literární tvorby ovlivnil poetismus:

Blouznivý vějíř – 1926
Triumf smrti – 1930, v této sbírce je již naznačen další Holanův vývoj. Sbírka byla v letech 1936 a 1948 přepracována a rozdíly mezi jednotlivými vydáními jsou velmi výrazné.

Ve 30. letech se zaměřil na hledání nové poetiky, kterou se snažil vyjádřit rozporuplnost a složitost světa. Tím došel k meditativní poezii, která odrážela ambivalentnost vnitřního i vnějšího světa, střetávání dobra a zla, bytí a nicoty, plynutí času a věčnosti. Básně jsou psané v pravidelném veršovém rytmu, nejčastěji v jambu, jejich zdánlivá „nesrozumitelnost“ je vykoupena uchvacující melodičností a navozenou náladou, dojmem, který zanechají tyto verše ve vnímavém čtenáři po jejich přečtení, čímž jsou blízké expresionismu, jedná se o tyto sbírky:

Vanutí – 1932
Oblouk – 1934
Kameni, přicházíš… – 1937
Triumf smrti - 1930, 1936, 1948

Koncem 30. let reagoval na společensko-politickou realitu doby, což bylo ve své době pro jeho tvorbu netypické, nicméně se těmito svými odvážnými verši jasně postavil na stranu protinacistického odboje.

Září' – 1938, někdy též název Září 1938
Havraním brkem – soubor básní z r. 1938, vydáno v r. 1946
Noc z Iliady
Španělským dělníkům – vyjadřuje podporu levicově zaměřeným Španělům bojujícím proti nacionalistům - báseň ze sbírky Kameni, přicházíš…

Během války se nemohl svobodně vyjadřovat, proto jeho díla obsahují velké množství jinotajů a dvojsmyslností, některá z nich mohla vyjít až po roce 1945:

Sen – 1939, rozsáhlá báseň, věnováno památce ruského básníka V. Chlebnikova.
Odpověď Francii – zde z našeho neštěstí přímo obviňuje Francii, častuje ji přímo „kurvou“ a vyslovuje přesvědčení, že i na ní dopadne trest. Zabaveno cenzurou.
Záhřmotí – 1940, věnováno Mozartovi, vzpomínky na dětství a matku
První testament – 1940, tato sbírka (resp. báseň) je zajímavá tím, že striktně dodržuje pravidelný verš
Zpěv tříkrálový – sbírka plná jinotajů, jako symbol velikosti je použit Karel Hynek Mácha, jehož ostatky byly v roce 1938 převezeny z Litoměřic do Prahy.
Návrat Máchův – říká, že Mácha nezemřel, ale žije dál ve svém díle.
Lemuria
Chór
Cestou - překlady ze světových literatur
Prostě
Tři – obsahuje tyto sbírky:

Sbohem
Óda na radost
Návrat

Po druhé světové válce oslavil osvobození Československa sovětskou armádou a obyčejné lidské hrdinství.

Dík Sovětskému svazu – 1945, poděkování za osvobození
Panychida – 1945, tryzna za padlé a umučené ve druhé světové válce
Tobě – 1947
Rudoarmejci – 1947, portréty prostých vojáků
Dokument – 1949, reakce na válečné a poválečné události

Po roce 1948 nemohly jeho sbírky vycházet, jeho dílo se v čeké literatuře objevilo až po r. 1962. Básnické sbírky 60.–70. let, zde jsou uvedeny i sbírky, které Holan napsal v době svého zákazu. Zamýšlí se nad nedokonalostí lidského bytí a základními existenciálními otázkami:

Mozartiana 1962
Strach
Noc s Hamletem – vydáno 1964, napsáno v letech 1949–1956, přepracováno roku 1962; Holan zde konfrontuje své názory s Hamletem. „Co nás nyní obklopuje, to nás jednou zavalí.“
Noc s Ofélií 1970 - bibliofilie, (fragment, pendant k Noci s Hamletem)
Bez názvu 1962
Příběhy 1963
Bolest – vydáno 1965, věnováno jeho mrtvým přátelům (Karel Čapek, Josef Hora)
Na sotnách 1967
Asklépiovi kohouta 1970
Předposlední 1982
Sbohem? 1982

Dále vydal několik epických sbírek, zpravidla se jedná o básnické příběhy, které zobrazují lidské tragédie, ty se stávají symbolem lidského údělu a jsou výrazem básníkových názorů na svět a život:

Terezka Planetová – 1943, příběh inspirovaný Janáčkovou črtou Moje děvče z Tater. Navazuje na První testament.
Cesta mraku – 1945, tragický baladický osud kováře.
Příběhy – soubor shrnující epické příběhy
Bajaja – verše psané pro dceru

[editovat] Próza

Kolury
Lemuria
Hadry, kosti, kůže
Torzo
Babyloniaca (9. svazek Holanových spisů, obsahuje všechny výše zmíněné „prózy“)

[editovat] Výbory

Výbory poezie:

Noční hlídka srdce - 1963, po 15 letech zákazu vydávání, vychází výbor z básníkovy dotavadní tvorby
Smrt a sen a slovo – 1966, podtitul Z Máchova kraje
Ptala se tě… - 1963, výbor z milostné lyriky
Strom kůru shazuje - 1978, výbor sestavený V. Rzounkem, dogmaticky smýšlejícím literárním historikem, který ve výboru kladl důraz především na Holanovu tvorbu tematicky spjatou s osvobozením Československa Rudou armádou a na protiválečné verše
Mušle, lastury a škeble… - 1985, reprezentativní výbor z celého Holanova díla

Výbor z epiky:

Pojď se mnou do noci

[editovat] Překlady

Překládal poezii, silně ho ovlivnil Horův překlad Oněgina. přeložil mnoho významných básníků mj. R. M. Rilkeho, Ch. Baudelaira, L. de Gógory y Argote, Ch. Vildraca, N. Lenaua, J. Słowackého, M. J. Lermontova, Nizámího, jeho překlady vycházely často ve velmi malých nákladech.

[editovat] Ukázka z díla

„Kdo nepracuje ať nejí!“ Ano,
ale co je práce? Být věrný svému nezištnému údělu —
nebo být prodavačem odpustků
či horlivým topičem v krematoriu,
zavádět teploměr do konečníku války

nebo i pod ztrátou hrdla přepilovat pouta
a raději si vyloupat oči,
aby neviděly ty dnešní hrůzy,
(V. Holan, Noc s Hamletem)

XLVII
Před bouří

Když závrať stměla všechno zřené,
krev chápe při šumění splavu
zdi popěněné
vzteklinou bolehlavu.

Jako by chybělo cos ráně,
jež bez pomsty se zahojila -
klín, zvoucí nepozvaně,
stromová plná síla.

Žena se kousá do rtů milence…
(Bez názvu 1963)

TOUHA
Josefu Palivcovi

Pod smíchem půlnoci, jež rosou klenotů
přítomnost svoji podvádí,
mé nitro žíznivé, leč prosté závitů,
zasvěcujíc mne v smutek, dí:

Na šípu letícím žádalas, aby rozvíjel
tvou touhu, zkušenosti mladá –
a byl to on, jenž o vítězství pěl
a zabil potřebného hada!

Teď jak sval porcelánu nehybná a němá,
zatímco nevraživě patříš na svůj luk,
jen o vítr měj péči sluchu tvého téma –
a potom plač, plač! Přísný nářek věří na souzvuk.

SMRT UMÍRAJÍCÍHO NA SADĚ

Mlčím vás, jabloně! A vítr očí vzdouvá
plachty mých víček v starost o dva sněhy,
před jejichž bělostí pohled mé krve couvá,
zapřen do rány něhy.

Ležím kříž odříkání. Umřít! A přec tu je
zachvění údivu, jež vlní dech můj sem.
Podobně dar se ještě pohybuje
na citu přijatém.

V radostném smíření, že země všemu předcházela,
bys křídla obhájil, můj dech se zvedá teď, můj rod.
Mlčící jabloně! slovo jablka ústa má by chtěla –
k vám z lože sestupuji, přicházím – – A přece od.

CHORÁ LÁSKA

Na kovadlině vody, tkvěním znaven již,
kuje si oblak v krok sandály přesvětlé.
Ó jaro v kladivu! Ale až v červnu zříš
lekníny, jiskry odlétlé.

A ještě odněkud ten rozmach kladiva
dopadá v srdce tvé a mé.
Snad vzejde květ, jejž jiskra rodívá,
kdy ale, nevíme.

Na kovadlině vody, tkvěním znaven již,
kuje si oblak v krok sandály přesvětlé.
Ó jaro v kladivu! Ale už v červnu zříš
lekníny, jiskry odlétlé.

(Vanutí, 1932)

SLAVNOST

Samoten, sám a do váh víček hozen,
znej vážit pohled bolesti, jenž zchmurněl by ti zítra,
bys rukou procitnutí vložil čirý hrozen
na talíř jitra.

Sešit a orsej, broušený vliv číše,
věnec a šíp: pro všechny melodie
znej skládat do fontány, která v hudbu píše
přítomnost krásné šíje.

Znej sklenout vzduch, v němž jasně by zněl smích,
zažehnout krb a… vzdálit se! Neboť jsou panny,
jež zde by minuly.

Kdož ví, neschází-li nám ve vztazích
k hvězdám či k milence jen odstup svrchovaný,
abychom splynuli.

NĚKDY –

Když velký hořký hlas sluch výčitkami hostí
a z prázdnoty nás viní –
trvejme v zahálce! Snad víno budoucnosti,
plno příprav, pohár si z nás činí.

Když velký plný jas z přebytku viní nás a schází
jen malý stín, trhlina do děje –
veďme neopatrný náraz v křehkost vnitřní vázy
tak bezvadné, že kaz jí prospěje!

PODNEBESÍ

Ó ptáci krajností, kéž také mé rty zvete,
jak mají temnět před bohy,
když vpodvečer opravujete
výslovnost oblohy.

Ó kruhy holubů, průsvitné kruhy vodní
nad městem, které tone,
kéž výšku v leknín dosněžit mne učíváte po dni
pro noci vonné.

Jeřábi, ach, plující ve větách
blankytu, jenž se loučí těžkým stylem
na stránce stinné,

vás uchvacuje osud naprostý: buď čistý tah
jste, nebo spočinutí! – Ale člověk jde svým dílem,
jde? Ano i ne.

(Oblouk, 1934)

KDO VÍ…

Prázdno, zdobící každý pokyn svůj jen tresty,
jichž krutost přechází i do únavy z obrany,
stahuje kůži bídovému světlu, aby natlačilo
otisk lví hlavy v sněhu do brány.

Polárka sklonu k zásvětí přivírá v pusté cesty
pohyb svržený v kámen. Kdo ví,
kdo z mrtvých vmete jej sem ke mně, má-li jeho dílo
fičeti krabatě vytlučenými slovy.

(Kameni, přicházíš…, 1937)

BYLO UŽ POZDĚ

Ponurý den na krabatině, zdrhované v upadání
neviditelnou propastí.
„A co je sudba v naší vůli?“ ptal se hlídač,
který si znepřátelil noc.
„Proč ještě žít?“ ptal se sebevrah.
„Proč znovu žít?“ ptal se právě zemřelý.

Bylo už pozdě, když přišla žena a ptala se:
„Kdo z vás může říci: Nenarodíš-li se,
narodím se sám?“

(Bolest, 1965)

KDYŽ ODCHÁZELI

Vášeň, zvědavá na sebe, a tedy na smrt
až do krvesmilství…
A proč by tedy ti dva dbali,
že sníh, roztálý tam, kde se milovali,
bude chybět jarní setbě?
A že když odcházeli,
svítila jim k tomu
vrata otevřená do zapálené stodoly?

A ZNOVU VÁM – KARLE HYNKU MÁCHO!

I

Jak málo o něm víme… Proto snad,
že byl příliš blízký, abychom se vzdálili?
A že se stále obnovoval, aniž se měnil?
Že jeho skryté pohnutky jsme měli
za netrvalé a jen náhodné šílenství?
Říkával, že je třeba omezit
svobodu žalářních zdí,
neboť začínají být už všude.
A my jsme myslili, že ve výhodě je,
když – od dětství už ve vězení –
směl sám za sebou zavřít dveře
a klíče potom hodit oknem
katovi…

(Na sotnách, 1967)

FANTÓMY

Láska: i když jde o sebevětší
bezprostřednost, je to vždycky jenom
přiblížení… Milenci: co všechno
se vejde mezi ně, až i sama
mluva si je pouze představuje
z podob do podob, jež se sobě zdají…
Jsme v podsvětí a nevíme proč,
které samo o sobě nic nechce…

(Asklépiovi kohouta, 1970)