Řecko-perské války
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Řecko-perské války je název série konfliktů mezi řeckými městskými státy a perskou říší v 5. století př. n. l. Jejich bezprostřední příčinou byly snahy perských králů Dareia I. a především Xerxa I. podmanit si vojenskou mocí evropské Řecko. Tyto snahy však navzdory vší materiální a vojenské převaze Persie skončily neúspěchem. Pro vítězné Řeky se stalo období řecko-perských válek téměř národním mýtem a vstoupilo mj. i do literatury (např. Aischylovi Peršané). Mýtus ve formě obrany západních hodnot před orientální despocií zčásti přežil až do 20. století.
Roznětkou řecko-perských válek bylo tzv. iónské povstání z let 500/499–494 př. n. l., jejich vrcholem pak bitvy u Marathonu, Thermopyl a Salamíny. Porážka Peršanů měla dalekosáhlé důsledky pro další směřování řeckých i perských dějin. Nejdůležitějším soudobým pramenem popisujícím vývoj konfliktu jsou Hérodotovy Dějiny, jejich údaje je však třeba přebírat kriticky.
Obsah |
[editovat] Výchozí situace
Koncem 6. století př. n. l. byla perská říše Achaimenovců jedinou velmocí na Předním východě i ve Středomoří. Dobytím Malé Asie Kýrem II. se dostaly tamní řecké obce pod perskou nadvládu, zatímco evropské Řecko zůstalo i nadále nezávislé. To vytvořilo prvek nestability v oblasti, protože obce poddané Peršanům nežily separovaně od zbytku řeckého světa.
[editovat] Iónské povstání a bitva u Marathonu
Na přelomu let 500 a 499 př. n. l. zahájil Aristagorás z Mílétu iónské povstání maloasijských Řeků; z měst byli vypuzeni místní "tyrani", dosazení či podporovaní Persepolí, obce utvořily spolek a jejich mluvčí vyzvali evropské Řeky, aby poslali do oblasti pomoc. Athény nato vystrojily dvacet válečných lodí, Eretrie šest, takže vzpoura se díky podpoře flotily mohla rozšířit na celé západní pobřeží Malé Asie. Roku 498 př. n. l. padlo hlavní město lýdské satrapie Sardy do rukou Řeků a bylo vypáleno – to vyprovokovalo tvrdou reakci krále Dareia I., jenž dosud nevěnoval Iónii velkou pozornost.
V krátké době byly na Dareiův popud zmobilizovány zdroje říše, na svou dobu skutečně obrovské, především však Peršané vyzbrojili silné loďstvo, s nímž připravili rebelům roku 494 př. n. l. porážku v bitvě u Lady. Tím se povstání fakticky zhroutilo (Mílét byl za trest vypleněn), avšak Dareia to neuspokojilo: z jeho hlediska bylo nutné podniknout něco i proti evropským Řekům, aby se do budoucna zabránilo opakování podobných událostí.
Válka začala, jak bylo pro Peršany typické, pozvolnými kroky. Roku 492 př. n. l. obsadil králův vojevůdce Mardonios Thrákii a přilehlé kraje, roku 490 př. n. l. vypravil Dareios do boje trestnou výpravu vedenou Dátidem a Artafernem. Ještě předtím odjeli do Evropy vyslanci, jejichž úkolem bylo požadovat po Řecích bezpomínečné podrobení se. Mnozí nátlaku podlehli. V Athénach a Spartě však posly pobili, což z nich učinilo hlavní cíl Dátidova tažení. Perská flotila s početným vojskem na palubě dosáhla nejprve kapitulace Kyklad, dobyla Eretrii a poté zakotvila v oblasti Attiky poblíž Marathonu. Záměrem Peršanů bylo především podmanit si Athény.
Tam si byli nebezpečí vědomi, a vypravili proto posla do Sparty, aby přivedl pomoc, vlivem různých faktorů ale Sparťané nestihli přijít včas. Bitvu u Marathonu pak zahájili 12. září 490 př. n. l. Peršané, kteří měli více než dvojnásobnou převahu nad 10 000 athénskými hoplíty a zhruba tisícovkou vojáků ze spojeneckých Platají. Boje skončily perskou porážkou především díky chytré taktice athénského vojevůdce Miltiada. K dalším výpravám již za života krále Dareia vzhledem k jiným problémům v říši nedošlo.
[editovat] Xerxovo tažení
V roce 480 př. n. l. zahájil Dareiův syn a nástupce Xerxés I. tažení, které mělo odčinit neúspěch z devadesátých let a přivést konečně evropské Řecko pod perskou nadvládu. Zúčastnilo se ho přibližně 100 000 vojáků a 600 až 700 válečných lodí. Velitelem byl jmenován Mardonios, zeť Dareia I. Peršané si diplomaticky zajistili podporu Thessálie, Delf, Arga a velké části středního Řecka, proti nim stál spolek vedený Athénami a Spartou. Na Themistoklovo naléhání se započalo v Athénách se stavbou silného loďstva.
[editovat] Překročení Hellespontu a bitva u Thermopyl
Velkou překážku při přepravě početného vojska z Asie do Evropy představoval pro Peršany Hellespont, mořská úžina mezi Egejským mořem a Propontidou. Xerxés musel na nejužším místě, širokém jednu míli, nechat vybudovat most z lodí, což byl vzhledem k silnému proudění velmi obtížný úkol. Nakonec ho však královští inženýři zvládli a postavili dokonce mosty dva (k prvnímu bylo třeba 360 lodí, druhému 314). Podle Hérodota trvalo celý týden, než obrovská invazní armáda úžinu překonala.
Řekové nebyli zcela jednotní v názoru, kde se Peršanům postavit se zbraní v ruce. Zatímco Sparťané chtěli mít obrannou linii na Isthmu, Themistoklés uvažoval o mnohem severnějších oblastech, snad dokonce již o thessálském pobřeží, kudy útočníci táhli. Nakonec bylo dohodnuto svést bitvu u thermopylské soutěsky ve středním Řecku a loďstvo soustředit u mysu Artemision na Euboji.
Bitvy u Thermopyl a u mysu Artemision proběhly téměř současně v srpnu 480. Ani jedna sice neskončila řeckým vítězstvím, přesto však statečný odpor pozemních vojsk vedených spartským králem Leónidem Peršany řádně zaměstnal. Navíc většina řecké flotily mohla uniknout na jih, kde její jednotky zakotvily poblíž ostrova Salamis u ústí Eleusínské zátoky. Xerxově armádě padly na druhé straně v plen Athény, z nichž bylo předtím evakuováno veškeré obyvatelstvo, a král je dal včetně Akropole vypálit. Zpustošeno bylo i široké okolí města.
[editovat] Salamis, Plataje a Mykalé
V polovině září 480 př. n. l. kontrolovali Peršané vedle severního Řecka větší část Attiky a zdálo se, že situace Řeků je bezvýchodná. Sparťané byli toho mínění, aby byl bráněn především Peloponnés, ale s tím nesouhlasili Athéňané, kteří vše sázeli na své loďstvo. Jelikož Themistoklés obdržel věštbu delfské věštírny, která se dala vykládat tak, že rozhodnutí padne na moři, bylo ujednáno svést námořní bitvu u ostrova Salamis.
Toto střetnutí, snad nejproslulejší z celé války, mělo zásadní dopad na další vývoj událostí. Xerxovo loďstvo v něm bylo poraženo a moře ovládli Řekové. Bez podpory flotily se perský král neodvažoval v akcích pokračovat, stáhl se zpátky k Hellespontu a zanechal v Thessálii jen část jednotek pod vedením Mardonia, s úmyslem zahájit příštího roku nový nápor na jih. Snaha podrobit si evropské Řecko v roce 480 ztroskotala.
Následujícího jara nabídl Mardonios dvakrát Athénám mír, jeho návrhy byly ale odmítnuty. Opět propukly boje, jež ukončila až pozemní bitva u Platají v Boiótii, kde spojené athénsko-spartské oddíly vedené Pausaniem a Aristeidem Peršany rozdrtily. Mardonios padl, zbytky jeho armády ustoupily na sever a nakonec zcela opustily Řecko. Téhož roku pak zničila flotila v čele se spartským králem Leótychidem Xerxovo loďstvo u mysu Mykalé. To znamenalo konec celého velkolepě pojatého tažení.
Při zpětném pohledu může působit řecké vítězství nad mnohem početnější perskou armádou jako výsledek šťastné shody náhod, popř. jako projev krize perské říše. Ani jedno neodpovídá skutečnosti. Řecká armáda a způsob vedení války byly na svou dobu velmi moderní, bojovníci byli vysoce motivovaní a veleli jim schopní jedinci. Peršané měli sice obrovské vojsko, ale to se v členitém řeckém terénu ukázalo spíš jako nevýhoda než výhoda. Navíc byl perský válečný stroj velmi těžkopádný, neflexibilní a ne vždy vedený dobrými vojevůdci. Přesto by se nemělo zapomenout, že neúspěch Xerxova tažení byl vlastně první citelnou porážkou Peršanů vůbec, pomineme-li nezdařenou výpravu Dareia I. proti Skythům. Lze ho tedy chápat i tak, že dosud nepřetržitá expanze impéria se zastavila, že říše dosáhla svých přirozených hranic. K novému pokusu ovládnout evropské Řecko již nikdy nedošlo – karta se naopak obrátila.
[editovat] Osvobození maloasijských Řeků
Perské porážky z let 480–479 př. n. l. nezůstaly bez vlivu na smýšlení řeckých poddaných achaimenovského velkokrále v Malé Asii. Ti se nyní začali opět bouřit a jejich snahy po nezávislosti byly podporovány z Evropy. Roku 478 př. n. l. dobyla spartská flotila vedená Pausaniem Byzantion při Bosporu, zatímco na Kypru propuklo povstání. Současně vznikl na obranu před Peršany všeřecký délský spolek, do jehož čela se postupně prosadil Miltiadův syn Kimón, nástupce ostrakizovaného Themistokla v Athénách. Kimón roku 466/465 př. n. l. zvítězil nad perským loďstvem a vojskem v bitvě u řeky Eurymedontu, což jednak upevnilo vliv Athén v délském spolku, jednak to prakticky znamenalo konec nadvlády Persepole nad západní částí Malé Asie.
Řecká ofenzíva pak pokračovala i v padesátých letech, kdy Athény vyslaly na pomoc egyptským rebelům, usilujícím o nezávislost, ne méně než 200 lodí. Tentokrát ale akce neskončila úspěchem a výsledkem byla ztráta přibližně čtvrtiny flotily. Ani podpora dalšího povstání v roce 450 př. n. l. nedopadla lépe; navíc se Peršanům podařilo znovu ovládnout Kypr.
V tradičním dějepisectví následuje po událostech v Egyptě uzavření tzv. Kalliova míru (449/448 př. n. l.), který ukončil řecko-perské války. Perský král Artaxerxés I. údajně uznal nezávislost maloasijských řeckých obcí, zatímco délský spolek akceptoval perskou vládu na Kypru a v Egyptě. Historicita Kalliova míru je však sporná, neboť všeřecký spolek by potom ztratil smysl – a to nebylo v zájmu jeho hegemona, Athén.
Bez ohledu na to, zda Kalliův mír uzavřen byl či nebyl, však hlavní fáze bojů utichla. Řecký svět měl po vypuknutí peloponéské války jiné starosti než konflikt s Persií a sám velkokrál byl vnímán spíš jako potenciální spojenec jedné ze stran než jako společný nepřítel všech Řeků. Samozřejmě že i nadále existovaly zdroje napětí, neboť Persepolis se nevzdala svých snah znovuovládnout maloasijské řecké obce. V tomto směru jí poskytovala nejednotnost protivníků široké pole působnosti. Po řadě let byl nakonec uzavřen roku 387/386 př. n. l. tzv. královský mír (zvaný též Antalkidův), kde se perská svrchovanost nad Malou Asií výslovně uznávala – evropské Řecko však zůstalo svobodné.
[editovat] Literatura
- Hérodotos: Dějiny, Praha 2004.
- Holland, T.: Perský oheň. První světová velmoc a boj o Západ, Praha 2007.
- Klíma, O.: Sláva a pád starého Íránu, Praha 1977.
[editovat] Externí odkaz
