Flavius Iosephus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Iosephus či Josephus (37/38 Jeruzalém – kolem 100 Řím), původním jménem Josef ben Mattijahú byl židovský kněz, učenec a historik, který zanechal významné poznámky o první židovské válce v letech 66–70. Své jméno Flavius si Iosephus přibral podle rodového jména císaře Vespasiana.

[editovat] Život

Znalosti o svém životě nám Josef poskytl sám ve svém autobiografickém díle. Narodil se v kněžské židovské rodině pocházející svými kořeny z rodu Hasmonejců. Byl vynikajícím studentem náboženských otázek a již ve věku 14 let byl dotazován na některé otázky jeruzalémským veleknězem. V 16 letech se přidal na stranu asketického poustevníka Banna. V roce 57 se vrátil zpět do Jeruzaléma, kde se přidal na stranu farizeů. V Judsku tehdy panovalo stále silnější napětí jak mezi Židy a Římem, tak mezi Židy samotnými. Když v roce 64 římský prokurátor v Judsku poslal několik kněží v okovech do Říma, vydal se Josef s delegací za jejich propuštění k Neronovu císařskému dvoru. Jeho mise byla úspěšná i díky císařově manželce Poppeji, která se jeho případu ujala.

Při jeho návratu v Judsku začínalo velké národní povstání. V roce 66 Juda Galilejský obsadil pevnost Antonii a Josef s dalšími kněžími se přidali na stranu bojovníků za nezávislost. V zápětí byl Josef poslán do Galileje, aby ji připravil na válku, opevnil a nasbíral brannou sílu. Na jeho stranu se přidala židovská města, ale města s převážnou většinou řeckých obyvatel se mu získat nepodařilo. Nakonec se opevnil v Jotapatě, která však byla Římany dobyla. Josef byl zajat, ale jelikož vojevůdci Vespasianovi předpověděl, že se stane císařem, zůstal naživu. Jeho předpověď se naplnila krátce po Neronově sebevraždě. Josef zůstal v římském táboře jako rukojmí a byl přítomen dobývání Jeruzaléma pod velením Vespasiánova syna Tita. Jeruzalém padl v roce 70.

Josefus byl odveden do Říma, kde byl osvobozen, byla mu vykázána penze a ubytování na císařovy útraty. Josef tehdy přijal po císaři i jméno Flavius. Od té doby je v latinském světě znám jako Flavius Iosephus. I když zůstal ve službách Říma a svým dětem dal pohanská jména (Hyrkán, Iustus, Agrippa), zůstal vždy věrný svému židovskému původu a věnoval se psaním děl, v nichž hájil židovskou víru a tradici.

[editovat] Dílo

Poté, co skončila jeho vojenská služba, sepsal Josef dvě díla, která zachycují neocenitelným způsobem židovské reálie 1. století.

Židovská válka (Peri tú Iúdaikú polémú, lat. Bellum Iudaicum) – poznámky o první židovské válce (68–70); čes. překlad: Flavius Iosephus, Válka židovská I.-II., přel. J. Havelka, J. Šonka, Praha 2004.
Židovské starožitnosti (Iúdaiké archaiologiá, lat. Antiquitates Iudaicae) – poznámky k dějinám židů od stvoření světa až po židovskou válku. Prvních třináct knih je paralelních ke Starému zákonu, avšak kniha 14-20 popisuje čas od doby Makabejců až po židovskou válku. Josef užívá židovských i řeckých pramenů.
Proti Apiónovi (Kata Apionos, lat. Adversus Apionem), obrana židovského náboženství
Životopis, dodatek k druhému vydání Starožitností po smrti Heroda Agrippy II. (mezi lety 93 a 100), obrana proti obviněním ze strany Justa Tiberiadského.