Hérakleitos

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Hérakleitos na obraze od Johannese Moreelse (1602-1634)

Hérakleitos z Efesu, řecky Ἠράκλειτος ὁ Ἐφέσιος (cca 535 př. n. l.– 475 př. n. l.), známý jako „Temný“, je řecký předsókratovský filosof. Myslitel z aristokratické vrstvy, postupuje království svému bratrovi. „Co se divíte ničemové? Což není lepší dělat toto (hra v kostky s dětmi), než s vámi spravovat obec?“ Před svými nepřáteli se uchyluje do chrámového azylu Artemidia, starodávného posvátného okrsku bohyně v Efezu. Jí obětuje (věnuje) svůj jediný spis, jehož název není znám, pozdější tradice mu přisuzuje standardní pojmenování „Peri fyseos“ (o přírodě).

Ze svitku se zachovala cca 1/3, z toho polovina v přímých citacích. Jedná se tedy o relativně dobře zachovaného autora. Původní pořadí zlomků nelze s jistotou určit. Výroky však lze třídit a spojovat podle společných slov a témat, výsledkem čehož je poměrně koherentní celek, který možná nerespektuje původní řazení, ale poskytuje dobrý obraz jeho myšlení. Herakleitos svou řeč záměrně archaizuje a jeho styl napodobuje mysterijní způsob vyjádření v obrazech, jejichž smysl je přístupný pouze zasvěcovaným či zasvěceným. Odtud snad také pochází nálepka temný, často totiž není jasné, co Herakleitos míní, popřípadně lze odhalit více vrstev významů. Moderním interpretačním postupem dešifrujícím významy je hledání literárního prostředku, tzv. chiastické vazby (od řeckého písmene X chí), která umožňuje čtení křížem přičemž se jednotlivé verze doplňují (vhodné pro hravé jedince).

Jako obhájce jednoty stále samo sebe měnícího a vyjadřujícího se λόγος (logos) je Hérakleitos znám výrokem πάντα ῥεῖ (Pantha Rhei, vše plyne), nebo také (dnes nejvíce používané): „Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky“. Komplexnější verze tohoto výroku zní: „Jsme a nejsme, do stejné vody vstupujeme a nevstupujeme“. Titul filosofa mu ovšem přisuzuje až pozdější tradice, rozhodně u něj ještě nenacházíme dialektiku či jinou metodu poznání a usuzování. Existuje nicméně zlomek B35 (podezřelý z nepravosti či zkreslenosti pozdější tradicí), který říká, že muži „filosofos“ (tíhnoucí k moudrému) by měli znát mnohé.

Patří mezi iónské myslitele, tzv. miléťany (viz např. jeho předchůdce Anaximandros). V Aristotelově třídění myslitelů podle „generativních substancí“ je mu přisouzena pralátka oheň. Ten se skutečně vyskytuje v mnoha klíčových zlomcích, avšak nauka o principech je zatím v nedohlednu. Například jako symbol koloběhu a proměnlivosti života - oheň pohasíná a za chvíli zase plane jasně… Oheň je ztotožněn s logos, věčným všepronikajícím prazákonem. Z Ohně vše vychází a do Ohně se vše zase vrací. Neustálé změny a boj protikladů nejsou tedy náhodné, ale vše je přesně určené a vymezené logem. „Neboť slunce nepřekročí svou míru, sice je vyhledají sudice(Fůrie, Lítice, Erýnie), pomocnice Spravedlnosti (Diké).“ Ze zlomků dochovaných u nejrůznějších autorů lze vyvodit, že se jedná o konzervativního myslitele, který obhajuje tradiční náboženství a snaží se o jeho určitou obrodu.

Dále říkal, že smysly jako takové jen zachycují probíhající proměnlivost skutečnosti, říkal tedy, že smyslům se dá věřit, ale musíme se naučit filtrovat poznatky díky nim získané. „Špatnými svědky jsou lidem oči a uši, mají-li barbarské duše.“ - Problém tedy podle něj není ve smyslech samotných, ale v tom, jak se k vjemům přistupuje. Nezáleží ani na množství nashromážděných poznatků (protikladem k tomu je zlomek B35). Schopnost poznání je společná celému lidskému rodu, ale většina se s logem rozchází. Na relativnost poznání naráží i v citátu „Nejmoudřejší z lidí se bude zdát proti Bohu opicí v moudrosti, kráse, i všem ostatním.“

Hérakleitos měl obrovský vliv na pozdější filozofii. Mezi nejznámějšími z jeho „ctitelů“ v moderní filozofii jsou Georg Wilhelm Friedrich Hegel (rozvinul a rozpracoval Hérakleitovu teorii vývoje a změn) a Friedrich Nietzsche (věnuje se předsokratikům ve svém spisu Filosofie v tragickém období Řeků). Z moderních filosofů je jím nejvíce ovlivněn Heidegger, který interpretaci jeho zlomků věnuje spis a přednáší o něm.