Hippokrates
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Hippokrates z Kósu (460 př. n. l. – 377 př. n. l.), nejslavnější lékař antického starověku, „otec medicíny“.
Byl nejvýznamnějším představitelem tzv. Kósské školy. Je mu přisuzována stará vrstva sbírky lékařských textů Corpus hippocraticum, v nichž odmítl pověry a primitivní léčitelskou magii a položil základy medicíny jako vědeckého oboru. Bývá přisuzováno autorství Hippokratovy přísahy – souboru etických pravidel jednání lékaře.
Hippokrates pocházel z lékařské rodiny, z jižních Sporad (Dodekanesu), při jihozápadním pobřeží Malé Asie, odvozující svůj původ od Asklépia. Hippokrates v mládí cestoval za vzděláním po Řecku, Malé Asii a snad i po Egyptu. Vrchol jeho činnosti spadá do období peloponnéské války v letech 431 - 404 př. n. l.
[editovat] Hippokrates geograf
[editovat] Dílo
- Corpus hippocraticum přinesl mimo jiné ideu lékařského tajemství, jak je známe dnes. Byla součástí tzv. Hippokratovy přísahy.
- Peri aeron, hydaton, topon (O vzduchu, vodách a místech) – pojednává o vlivu prostředí na zdravého i nemocného člověka. Vyslovují se v něm myšlenky, které lze spojovat s počátky medicínské geografie. Hippokrates poukazuje na souvislosti způsobu života, zdravotního stavu, psychiky lidí a snad i charakteru národů s přírodním prostředím.
Ekumenu člení – podle předpokladů pro život lidí – na tři pásy:
- chladný – severní (kde žijí Skytové)
- nejpříznivější – mírný (do nějž patří Řecko)
- suchý – jižní (zahrnující Libyi (Afriku), Egypt a větší část Asie)
Na základě porovnávání obyvatelstva těchto pásů dochází k závěru, že vlastnosti těla i ducha jsou určovány (či přinejmenším ovlivňovány) podnebím.
Jiné Hippokratovské texty obsahují autorovo tehdy klasické pojetí nemoci jakožto nerovnováhy 4 základních tělesných šťáv: černé žluče, žluté žluče, krve a slizu (tuto teorii později převezme a rozvine Galénos).
