Horní Berounka

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Přírodní park Horní Berounka se nachází v Křivoklátském bioregionu. Přírodní park se nachází na západním okraji středních Čech, zabírá téměř celý geomorfologický celek Křivoklátská vrchovina a severní cíp celku Plaská pahorkatina. Typická část je tvořena vrchovinou na algonkických břidlicích a starých živných vyvřelinách, přičemž osu území tvoří zaříznuté údolí Berounky a jejich přítoků.

Přírodní park se rozkládá na rozloze 10 100 ha na horním toku řeky Berounka a byl zřízen v roce 1996 pro ochranu krajinného rázu.

Řeka Berounka, která vzniká soutokem Mže, Radbuzy, Úhlavy a Úslavy, je největším přítokem Vltavy. Její délka od soutoku Mže a Radbuzy po soutok s Vltavou činí 138,8 km. Při průtoku Přírodním parkem Horní Berounka její zaříznuté údolí odděluje odlišné typy krajiny rakovnické plošiny od brdského masivu. S přehlednou zemědělsky využívanou krajinou vzniká kontrast romantických partií údolí s četnými zákruty, skalami a působivými partiemi. Jedná se zejména o partie meandrující řeky pod Bílou Horou a výšinou Chlum (416,2 m n.m.) až po zříceninu hradu Věžka, o meandr u Liblína od zřícenin hradu Libštejna k soutoku se Střelou a o úsek údolí od Liblína po Lejskův Mlýn s partiemi Třímanských skal a zříceniny hradu Krašova.

Biota bioregionu náleží do 2. bukovo-dubového až 4. bukového vegetačního stupně. Výrazný údolní fenomén podmiňuje přítomnost pestré mozaiky společenstev včetně velmi bohaté fauny, od nelesních xerotermních enkláv (pleše), přes dubohabřiny a bučiny až po relikty nexerotermního bezlesí na severně exponovaných skalách a sutích. Nereprezentativní části tvoří nerozčleněné plošiny bez říčních údolí a skal a s dominujícími acidofilními doubravami a bučinami.

Bioregion zahrnuje velmi zachovalé přírodní prostředí nižších partií hercynské podprovincie. V jádře bioregionu dodnes převažují lesy, na značné ploše s přirozenou skladbou. Na okolních plošinách dominují pole. Převládající horninou jsou břidlice a droby proterozoika s vložkami silicitů – buližníků, které tvoří vesměs nápadné skalní výchozy. Ve dvou pásech vystupují převážně bazické vyvřeliny souborně označované jako spility, které tvoří nápadné skalní výchozy v údolí Berounky. Některé partie břidlic vykazují vysoký obsah pyritu. Významně se uplatňují i kambrické vulkanity, tvořící souvislé pásmo na pravém břehu Berounky od Zbečna až po Zbirožsko. Pozůstávají z neutrálních andezitů a kyselých ryolitů. Na jihozápadě oblasti a podél jihovýchodního okraje vystupují břidlice a pískovce ordoviku s polohami tvrdých křemenců a pásem diabasových vulkanitů. Karbonské arkózové pískovce vystupují při severním okraji nebo tvoří menší ostrůvky. Terciér je zastoupen štěrkopísky, které se táhnou zejména podél Rakovnického potoka. Na větších plochách vystupují i pleistocenní hlíny, především spraše a nevápnité sprašové hlíny. Menší plochy zabírají štěrkopískové terasy Berounky a kamenité svahoviny přecházejí pod buližníkovými a některými vulkanickými skalami do otevřených drolin. Některé plošinaté úseky kryjí hrubší zvětraliny, především břidlic.

Charakteristickým prvkem reliéfu jsou jednak ostře zaříznutá údolí Berounky a jejích přítoků, která zejména na severu tvoří hustou síť, jednak nevysoké, nicméně tvrdě modelované skalnaté vrcholy, charakterizující oblast na pravém břehu Berounky. Zvláštností jsou buližníky, které díky své odolnosti vůči všem typům zvětrávání tvoří nápadné skalní partie (kamýky), často nápadně vystupující z reliéfu břidlic. Naproti tomu na levém břehu Berounky zcela převažují monotónní mírně zvlněné plochy na břidlicích. Ke zvýšení biodiverzity podstatně přispívá údolní fenomén Berounky a do značné míry i vrcholový fenomén v jižní a střední části regionu.

Reliéf má charakter ploché vrchoviny s výškovou členitostí 150–250 m, ojediněle v nejvyšších částech a v údolí Berounky má charakter členité vrchoviny až ploché hornatiny s členitostí 250–330 m. Jihozápadní část je plošší s charakterem ploché vrchoviny až členité pahorkatiny s výškovou členitostí 100–180 m. Nejnižším bodem je koryto Berounky u Berouna – asi 215 m, nejvyšší bod Těchovín s kótou 616 m. Typická výška bioregionu je 300–580 m.

Hranice bioregionu jsou výrazné, zejména vůči Karlštejnskému bioregionu. Výrazná je i hranice k plochému Řipskému bioregionu vedená po horní hraně členitých údolí. Převážně výrazná je hranice vůči Plzeňskému bioreginu daná rozsahem členitějších údolních zářezů. Hranice vůči ostatním bioregionům je nevýrazná, převážně geologická, vůči Brdskému bioregionu je klimatická a vegetační.

Prehistorické osídlení bylo pouze po okraji bioregionu, jádro bioregionu bylo i ve středověku atakováno poměrně mírně, neboť území sloužilo jako královská obora. Lesy pokrývají značnou část území, většina porostů si zachovala přirozenou druhovou skladbu. V bezlesí dnes převažují agrocenózy, luční porosty jsou řídké, vlhké typy byly převážně v nedávné době zmeliorovány. Bioregion patří k nejvýznamnějším územím s velmi zachovalou přirozenou skladbou lesní bioty ve střední Evropě. Proto byla na větší části bioregionu vyhlášena CHKO Křivoklátsko a biosferická rezervace Křivoklátsko. Je zde i celá řada maloplošných chráněných území a menších chráněných lokalit, kde jsou chráněny rozmanité typy lesních i nelesních společenstev.

[editovat] Fauna

Na území přírodního parku najdeme čtyři základní typy stanovišť – jehličnatý les, údolí potoka a přilehlé stráně, lesní a lesostepní svahy.

Celkem bylo zjištěno 115 druhů obratlovců, z toho asi 85 druhů představují ptáci. Z bezobratlých tu mají velký významný podíl vodní a suchozemští mlži a plži (plovatka nadmutá, škeble říční, plzák lesní, hlemýžď zahradní a další). Z členovců jsou nejvíce zastoupeni brouci ( např. střevlíkovití, slunéčkovití, mandelinkovití). Z obojživelníků jsou nejvýznamnější – čolek obecný, mlok skvrnitý, rosnička zelená, skokan hnědý a další. Plazy zastupují hlavně ještěrka obecná, slepýš křehký, užovka obojková, zmije obecná.

Berounka je velmi zajímavá z pohledu výskytu ptactva. Využívají ji nejen ke hnízdění, ale i jako orientační bod při migracích na dlouhé vzdálenosti. Lze zde spatřit například tyto druhy – labuť bílá, potápka malá, čáp bílý a čáp černý, kachna divoká, volavka popelavá, racek chechtavý, lyska černá, ledňáček říční a další. Svahy hustě porostlé křovinami poskytují ideální podmínky pro hnízdění řadě pěvců – například sýkora koňadra, červenka obecná, střízlík obecný, brhlík lesní, kukačka obecná a další. Dále se vyskytují: káně lesní, včelojed lesní, krahujec lesní, poštolka obecná, výr velký, koroptev polní a další.

K obyvatelům oblasti patří též někteří hmyzožravci (rejsek obecný, rejsek vodní, krtek obecný), hlodavci (myšice lesní, norník rudý, hraboš polní, veverka obecná), šelmy (liška obecná, kuna lesní, vydra říční, jezevec lesní) a dosud nezmíněné druhy (např. zajíc polní, králík divoký, srnec obecný, jelen evropský, prase divoké).

[editovat] Rozčlenění přírodního parku

Krajina v přírodním parku Horní Berounka se dá rozčlenit na následujících úseků:

Prvním úsekem jsou meandry Berounky na východním okraji Plzně, kde hluboký zářez řeky je skryt v lesních masivem lesa Háj na levém břehu a Zábělá na pravém břehu. Díky dramatickému terénu a horizontům uzavřeným lesními porosty vznikají velmi působivé scenerie prostoru údolí i pohledy do údolí (ze Zábělé, z hradu Věžka). Projevují se i architektonické dominanty (hrad Věžka, kostel Sv. Máří Magdaleny). V pohledech z vyšších horizontů vynikají lesní horizonty a masivy.
Druhým – velmi odlišným – prostorem je rozlehlý úsek údolí v prostoru Dolanského mostu, konkrétně mezi skalnatým srázem s dominantou hradu Věžka a ostrohem hradiště Kozel. Blízkost obce Chrást, rozlehlost údolí v těchto místech a přítomnost železnice a koridoru vzdušných vedení VVN vytváří již charakter urbanizované krajiny pozorovatelné z vyšších horizontů. Výhodou však je skutečnost, že ze dna údolí není zástavba Chrástu viditelná a vzniká rozlehlý prostor nivy s uzavřením svahy s množstvím zeleně. Dominantou je objekt Dolanského mlýna.
Třetím úsekem je dlouhá část údolí Berounky mezi ústím Klabavy a Libštejnem, kde je patrná rozdílnost zemědělské krajiny levého břehu rozbrázděné zanořeným údolím levobřežního přítoku – Třemošné a členitějšího lesnatého pravého břehu s údolími Korečného potoka a Velké a Malé Radné. V pohledech z údolí se dostávají do prostorových souvislostí vesnice ležící na hraně levého břehu, které tvoří také v dálkových pohledech z pravého břehu jemné dominanty harmonicky zapojené do scenerií krajiny.
Čtvrtým úsekem jsou dramatické zákruty řeky u Liblína, kde za prudkým zákrutem řeky pod Horním Liblínem se otevírá meandr Liblína se soutokem Berounky a Střely. Velké převýšení hran obou břehů v zákrutech vytváří působivé scenerie. Rovněž poloha Liblína s cennými architektonickými soubory ve svažité poloze vytváří harmonické scenerie zástavby v krajinném rámci.
Pátým úsekem je tok řeky od Liblínského mlýna k Třímanskému přívozu. Zaříznuté zákruty řeky vytvářejí na levém břehu plochý hřbet svažující se pozvolna od velkostatku Rohy k Rakoluskům. Z náhorních ploch meandru se otevírají pohledy do zemědělské krajiny kolem Kozojed a dále až na Kaceřovsko. Tyto pohledy kontrastují s pohledy z nižších poloh údolí, kde se uplatňují krajinářsky a esteticky významné scenerie Třímanských skal a dominanty hradu Krašova. Rovněž třímanský meandr umožňuje z náhorních poloh dlouhé pohledy na levý břeh Berounky a do lesnatých partií lesnatého okolí Všehrdského potoka zahrnutého do Přírodního parku Hřešihlavsko.
Šestým a posledním úsekem jsou dlouhé a pozvolnější oblouky Berounky mezi Třímanským přívozem a mostem ve Zvíkovci. Je to úsek kontrastující na pravém břehu charakteristickými porosty svahů Chlumské stráně s otevřenou a přehlednější zemědělskou krajinou na levém břehu. Lesní masiv Dubenska a výšiny Zelená hora (412,6 m n.m.) a Lípa (503,5 m n.m.) již signalizují okraj CHKO Křivoklátsko.