Martin Heidegger

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Martin Heidegger (26. září 1889 Meßkirch – 26. května 1976 Freiburg im Breisgau) byl německým filosofem, byl žákem zakladatele fenomenologického hnutí Edmunda Husserla.

Heidegger koncipoval tzv. fundamentální fenomenologii, kterou představil v nedokončeném díle Bytí a čas z roku 1927. Heidegger usiloval o kritické překonání metafysického pojetí povahy lidství, které nechce uchopit kategoriálně (jelikož kategorialita odpovídá určení věcnosti, což lidství člověka deklasuje na úroveň pouhého předmětu), nýbrž na základě „existenciálů“. Lidství pojímá jako existenci a tvrdí, že pouze člověk existuje. Existence není nic definitivně stanoveného a je třeba o ni usilovat: jsoucno, které se stará o svou existenci nazývá Heidegger Dasein – pobyt (termín zavedl Jan Patočka). Člověk je tedy pobyt (Dasein), jemuž v jeho bytí jde o toto bytí neboli člověk se stará o svou existenci. Existence se podává v tzv. náladách (Stimmung), z nichž nejradikálnější je úzkost (Angst), jelikož přivádí existenci před samotný fakt svého „bytí“ tím, že zjevuje možnost nebytí. Tím, že úzkost zjevuje „nic“, tím zároveň poukazuje na samo bytí, které se ukazuje jako problematické a ohrožené konečností. Tím pro pobyt (Dasein) vystupuje jako zásadní problém smrtelnosti a časovosti. Odhalení časového charakteru existence je zásadním přínosem rané fáze Heideggerova myšlení a z časovosti se odvíjí koncepce vrženého rozvrhování se pobytu (Dasein), neboli činnost. Heidegger si však záhy byl vědom, že nelze omezit určení smyslu bytí pouze na lidské jsoucno, což by vedlo na scestí antropologizace a antropocentralizace.

Od poloviny 30. let 20. století se v jeho myšlení počíná tzv. „obrat“ (Kehre), kde se odvrací od decisionismu lidského pobytu (Dasein) k chápání dějinnosti proměny určení smyslu bytí (tzv. Seinsgeschichte). Heidegger prochází dějiny myslitelských pozic od Anaximandra po Nietzscheho a ukazuje jednotlivé tzv. „epochy“ (neboli dosl. „zadržení“) dějin bytí: bytí se mu ukazuje jako chreón u Anaximandra, logos u Hérakleita, Parmenidovo hen, Platónova idea, energeia u Aristotela, středověká actualitas, Descartesovo perceptio, Leibnizův conatus, Kantovo představování-Vorstellen, Hegelův POJEM-Begriff, Schellingova vůle-Wille, a konečně Nietzscheho věčný návrat téhož-ewige Wiederkunft des Gleichen. Pro všechny tyto pozice však platí, že se v nich vytrácí, byť nikoliv zcela, temporální smysl, jelikož všechny pozice chápají smysl bytí jako „ustavičná nebo stálá přítomnost“. Heidegger stanovuje, že význam bytí jako „ustavičná přítomnost“ zcela vyprazdňuje smysl bytí a vystupuje jako nihilismus: fakt, že se vším bylo, je, bude se to má tak, že to je nic. Suspenzace časovosti se podle Heideggera demonstruje v podobě povahy techniky, která se stala hlavním tématem pozdní fáze Heideggerova myšlení. Tuto povahu techniky chápe Heidegger jako Ge-Stell (dovolím si tlumočit jako totální manipulovatelnost), která (totiž povaha) nivelizuje jak prostorovost, tak časovost všeho, co bylo, je a bude: vše je totiž neustále k dispozici a nahraditelné. Povaha techniky je tak nejextrémnější pozicí smyslu bytí, je to samo bytí ve svém nejzazším vyprázdnění. Proto je třeba povahu techniky promýšlet, abychom k ní nabyli adekvátního postoje a dokázali jednat již ne z pozice decisionismu ustaraného pobytu (Dasein), nýbrž tak, aby to odpovídalo povaze každého jsoucna, které nabývá svého významu v rámci tzv. Součtveří (Geviert) Země a Nebe, božských a smrtelníků. Toto Součtveří je dějištěm (Ereignis) temporální konstituce významů bylo-je-bude, což je řešením otázky původně položené v knize Bytí a čas: jaký je smysl bytí? Vodítkem měl být čas a ten se konstituuje v rámci vzájemného čelení si dimenzí Součtveří Země a Nebe, božských a smrtelných.

Kromě Bytí a čas je zatím v češtině přeložena přednáška Co je metafysika?, několik přednášek k tématu povahy řeči Básnicky bydlí člověk, dopis O humanismu, v němž Heidegger shrnuje své stanovisko „obratu“, nejnověji přednášky k tématu povahy techniky Věda, technika, zamyšlení, přednáškové kurzy k Aristotelovi a Kantovi, monografie Kant a problém metafysiky.