Teorie vzniku Pentateuchu

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Pentateuch
Knihy
Genesis
Exodus
Leviticus
Numeri
Deuteronomium
Související články
Teorie vzniku Pentateuchu
Kniha smlouvy
Zákon svatosti

Teorie vzniku Pentateuchu se zabývají otázkou, jak vznikla Tóra jako velmi komplexní a složitý literární celek.

Obsah 1 Problematika 2 Zpochybnění Mojžíšova autorství 3 Wellhausenova teorie dokumentů 4 Zpochybnění Wellhausenovy teorie 5 Nové teorie 6 Moderní zastánci tradičního pojetí 7 Podívejte se také na

[editovat] Problematika

Pentateuch byl podle tradičního pojetí napsán Mojžíšem. O tom svědčí již např. Josef Flavius a tento názor zastává celá antická a středověká židovská i křesťanská obec včetně Ježíše Krista. V textu se však objevuje příliš mnoho rozporů, které ukazují na to, že text nemá jednoho jediného autora ani nebyl napsán v jedné době. Mezi tyto jevy patří např.:

• výskyt stejného textu na více místech;
• výskyt protiřečících si textů (hlavně zákonů);
• vnitřní rozpory v textu, které vznikly, když byl do textu vsunut nový odstavec;
• texty složené - někdy důmyslně, jindy naopak nešikovně - ze dvou různých předloh, aniž by tyto předlohy byly sladěny v jeden kompaktní celek.

Teorie vzniku Pentateuchu se snaží objasnit skutečný vývoj a vznik tohoto literárního celku, který by všechny tyto problémy objasnil.

[editovat] Zpochybnění Mojžíšova autorství

Prvním mužem, který racionálně zpochybnil Mojžíšovo autorství Pentateuchu, byl židovský učenec Ibn Ezra (1092-1167). Kladl si zásadní, prosté, ale zcela logické otázky jako: Proč Mojžíš hovoří o sobě ve třetí osobě? Jak může vyprávět o své vlastní smrti? Proč o době, kdy žije, hovoří pojmem „kdysi“ (viz Gn 12,6)? apod., neměl však v tomto následovníky. Podobné otázky, vedoucí ke zpochybnění klasického chápání Mojžíšova autorství Pentateuchu, kladli až v humanismu na přelomu 17. a 18. století Baruch Spinoza (byl exkomunikován a jeho knihy se dostaly na index mezi židy i mezi křesťany), Thomas Hobbes nebo Richard Simon. Ti s podobnými argumenty sice připouštěli Mojžíšovo autorství, ale dodávali, že text prošel několika změnami, z nichž poslední nastala za doby Ezdrášovy.

Zlom v bádání představoval francouzský dvorní lékař Jean Astruc (1684-1766), který při četbě hebrejského textu zjistil, že se v něm používají dvě Boží jména: tzv. Tetragrammaton (YHWH) a Bůh (Elohím). Na základě rozlišení těhto dvou termínů rozlišil i dva nezávislé autory a jejich spisy, z nichž později text vznikl. Astruc se zabýval především knihou Genesis. Původní spisy (dokumenty) nazýval Mémoires. Na něj pak navázali další autoři, např. J. Gottfried či Eichhorn. Obdobně si tohoto částečného rozporu všiml o něco později a nezávisle i Geddes (1737-1802), ten jej však interpretoval nikoli jako známku více proložených pramenů, ale více přítomných samostatných zlomků. Ewald pak vytvořil teorii doplňků, podle níž existoval základní Grundschrift, základní spis, jakási osnova, k níž se připojovaly další a další celky, až vznikl dnešní Pentateuch. Pro něj tímto základním dokumentem byl Elohista, v pozdějších teoriích nazývaný „Kněžský kodex“.

V této době stále zůstávali stále lidé, kteří zastávali Mojžíšovo autorství, i když připouštěli, že Mojžíš použil starší, již existující prameny.

Celkově se tedy objevily tři druhy teorií: teorie dokumentů (Pentateuch je složen z několika samostatných a úplných literárních pramenů); teorie zlomků (Pentateuch je složen z velkého množství nezávislých zlomků a krátkých příběhů); teorie doplňků (Pentateuch je složen z jednoho základního spisu, který byl postupem času doplňován různými menšími celky).

Dalším převratným zlomem v bádání byly objevy de Wetteho. Wilhelm Martin Leberecht de Wette (1780-1849) tvrdil následující věci:

• Pentateuch obsahuje projekce dob daleko pozdějších, než jsou vyprávění v něm obsažená. Svět textu a svět reálný se od sebe liší. Tuto skutečnost lze pozorovat např. při srovnání Knih královských a Knih paralipomenon; oba celky popisují totéž, ale z jiného úhlu pohledu.
• Daleko vhodnější a přesnější, než vycházet z příběhů, je založit studium na zákonících v Pentateuchu obsažených, neboť ty daleko lépe odrážejí svou dobu a jsou lépe datovatelné.
• Jádro deuteronomidkého zákoníku je shodné s Jóšiášovou politicko-náboženskou reformou v roce 622 př. Kr., prosazující mimo jiné centralizaci kultu do Jeruzaléma. Proto ty zákony a instituce v Pentateuchu, které tuto reformu předpokládají, jsou pozdějšího data; naopak ty, které ji neznají, jsou starší. Tím de Wette položil základ pro dataci textů Pentateuchu.

[editovat] Wellhausenova teorie dokumentů

Mezitím se Astrucova intuice stále rozvíjela. Tzv. Elohista, tj. autor používající pro Boha označení „Elohím“, byl rozdělen na dva prameny, tzv. E1 a E2. Autory tohoto rozdělení byli nezávisle na sobě Karl David Ilgen (v roce 1798) a Hemann Hupfeld (v roce 1853). Riehm v roce 1854 začal navíc hovořit o nezávislém pramenu pro knihu Deuteronomia. Tím se objevilo rozdělení na čtyři základní prameny Petnateuchu, jak je později nalezneme v klasické Wellhausenově práci.

Vrcholem této teorie byla studia Julia Wellhausena (1844-1918). Wellhausen, silně poznačený romanticismem a jeho láskou ke všemu starému a původnímu, svým obdivem k pruské monarchii a svým odporem ke všemu, co bylo poznačeno legalismem, rozlišuje v starověkých dějinách Izraele tři období: 1) monarchii (cca. 1000 - 622 př. Kr.); 2) Jóšiášovu reformu (622 př. Kr); 3) dobu po babylonském exilu (po 532 př. Kr.).

Do těchto období také rozvrhl jednotlivé hypotetické autory různých dokumentů, které jsou obsaženy v Pentateuchu:

• Jahvista (používající pro Boha označení YHWH (יהוה)) působil v 10./9. století v jižním, Judském království a napsal první, nejstarší dějiny. Označuje se písmenem J.
• Elohista (kdysi E2; pro Boha používá označení Elohím (אלהים)) žil v 8. stol. v severním, Izraelském království a napsal na Jahvistovi nezávislé dějiny. Označuje se písmenem E.
• Deuteronomista, autor Deuteronomia, je svázán s Jóšiášovou reformou v roce 622 př. Kr. Označuje se písmenem D.
• Autor tzv. kněžského kodexu, označovaný písmenem P (z německého Priestercodex), působil po exilu a jeho dílo je silně poznačeno poexilním legalismem. Působil někdy na přelomu 6. a 5. stol. př. Kr.

Pentateuch podle této teorie vznikal následovně: Jahvista napsal své dějiny, po něm je nezávisle na něm napsal i Elohista. Jistý redaktor pak obě vyprávění spojil, pravděpodobně po pádu Izraelského království v roce 722 př. Kr., a to tak, že text J doplnil textem E. Text E je proto neúplný. Později bylo napsán deuteronomický zákoník, připojení opět redaktorem k celku JE. Nakonec během exilu a po něm působící kněží sepsali svůj „kněžský kodex“ a připojili jej k celku JED, čímž vznikl dnešní Pentateuch.

Tato Wellhausenova teorie vysvětluje mnoho nesrovnalostí v dnešním textu Pentateuchu.

[editovat] Zpochybnění Wellhausenovy teorie

Wellhausenova teorie doplněná a rozvinutá dalšími badateli, je především od 70. let 20. století zpochybňována, zvláště v některých aspektech. Zatímco se s menšími obměnami udržely prameny P a D, prameny J a E byly značně zpochybněny.

• E – Elohista při rozdělování textů Pentateuchu sloužil často jako autor, jemuž se přisuzovaly texty nezařaditelné jinam. Proto není obtížné si všimnout, že tyto texty netvoří ucelené dílo a že se jedná o směs zlomků nejrůznějšího druhu.
• J – V případě jahvisty byl Wellhausen příliš ovlivněn svým obdivným postojem k Prusku a k Davidovské dynastii, jako i romanticismem. Jakmile archeologie zpochybnila existenci mocné davidovské a šalamounovské říše v 10. století před Kr., vytratila se i možnost existence tak mohutného literárního a teologického autora, jakým měl být jahvista. K jeho zpochybnění přispěl i objev daleko nejednotnějšího a pokojnějšího obsazení kenaánské země Izraelem přibližně ve 12. – 13. století před Kristem. Z literárního hlediska na mnoha místech jahvista netvoří nejstarší, ucelený text, nýbrž doplňuje jiné texty, především P (např. vyprávění o potopě), a je tedy mladší než tyto texty. Z toho plyne opuštění teorie existence jahvistického pramene jako uceleného a nejstaršího dokumentu. Zatřetí, po pracech Hermanna Gunkela bylo zřejmé, že jahvista má spíše povahu „sběratele příběhů“ než teologa. Proti tomu se klasické Wellhausenovy teorie zastával především Gerhard von Rad. Tato neshoda však byla jen dalším motivem ke zpochybnění teologického spisu jahvisty. Konečně, po bližším zkoumání textů se zjistilo, že první zmínky, které spojují patriarchy dohromady v jednu genealogii, se nacházejí až v Deuteronomiu. Je možné, aby o nich jahvista psal několik set let před Deuteronomiem? Kromě toho propojení příběhů o patriarších s příběhem o vyjití z Egypta prostřednictvím vyprávění o Josefovi, jež je svým charakterem zcela odlišné, působí poněkud uměle.
• P – Kněžský kodex již také není považován za zcela ucelený text. Avšak narozdíl od Wellhausena, pro nějž měl pro svou zákonickost a starost o kult daleko menší hodnotu než např. J nebo E, tvoří P osu a kostru vyprávění Pentateuchu. Na neucelenost dokumentu P ukazuje například skutečnost, že Mojžíš není čtenáři představen, chybí svatba Jákobova či zápas mezi Jákobem a Ezauem.

[editovat] Nové teorie

Wellhausenova teorie tedy od 70. let 20. století je značně zpochybňována, nicméně stále tvoří základ pro teorie nové. Nové přístupy je možno rozlišit celkem 4:

1) Zřeknutí se snahy o rozlišení pramenů: Složení Pentateuchu je natolik komplikované, že není možné za stávající situace pátrat úspěšně po jeho dějinách. Proto se autoři omezují na synchronní výklad textu, tj. tak, jak text vypadá dnes, bez ohledu na jeho vývoj. Tento výklad však není s to čelit věcným rozporům uvnitř textu.

2) Doplňování Wellhausenova schématu: Jelikož Wellhausenovo shéma má mnoho „děr“, pokoušejí se někteří badatelé toto schéma zachovat a doplnit o nové prvky, prameny a dokumenty. Schéma se však komplikuje a ve své konečné, velmi složité formě se zdá mnohým velmi nedůvěryhodné.

3) Návrat k teori doplňků: Někteří badatelé (M. Rose, J. van Seters, N. Whybray) se vrací k jinému pojetí, než je teorie dokumentů, a to k teorii doplňků. Předpokládají základní spis, doplňovaný postupem doby o další vrstvy a doplňky. Základním spisem jim je kolem roku 560 př. Kr. existující „Deuteronomické dějepisné dílo“, skládající se z knih Dt – 2 Král. Jakousi „představbou“ či „přípravou pro tento text jsou ne-kněžské texty knih Gn – Nm, v nichž se v dnešní podobě objevují deuteronomické prvky. Následně byl tento ucelený „deuteronomický“ text doplněn a rozšířen o texty kněžského kodexu, které jsou tedy nikoli samostatným dílem, ale redakční vrstvou.

4) Návrat k teorii zlomků: Jiní badatelé (R. Rendtorff, E. Blum, R. Albertz) se domnívají, že je nejlepší vzít za svou teorii, že Pentateuch se skládá z velkého množství různých nezávislých fragmentů. Vycházejí ze skutečnosti, že větší i menší části jednotlivých knih mají vlastní povahu a strukturu a jsou na jiných částech nezávislé. Vznikly tedy nezávisle a později byly spojeny do jednoho celku, terým je Pentateuch. Celková teologie, kterou text získal po svém spojení, je úzce příbuzná s duchem Deuteronomia, kterým se inspiruje. Otázkou, která rozděluje tyto badatele, je, jaké povahy jsou texty P. Pro některé se jedná o samostatný dokument, vytvořený paralelně nebo dokonce jako protiváha k vzniklému komplexu a později k němu připojený (Blum a Albertz), podle jiných se jedná o redakční vrstvu (Rendtorff).

Všechny tyto přístupy mohou být různě kombinovány. Někteří badatalé pod vlivem nových archeologických i literárních objevů přehodnocují Wellhausenovo schéma a kombinují ho s dalšími prvky, aby jeho platnost mohli i nadále zachovat. Zenger například redukuje teorii dokumentů s třemi prameny (J, P a D) a kombinuje ji s teorii zlomků.

Jiní badatelé (J. Blenkinsopp) se sice drží Wellhausenovy teorie v případě pramenů D a P, avšak texty připisované dříve většinou J a E chápou jako fragmenty, pocházející z kmenových tradic. Ty byly předávány především v jednotlivých svatyních, každý kmen/rod měl svého patriarchu a své tradice. Tato vyprávění se později sdružovala do větších cyklů. Se vznikem jednoho Izraeleského národa a později s centralizací kultu v 7. století př. Kr. došlo i ke sjednocní všech těchto místních tradic. Jednotliví patriarchové byli zařazeni do jediného rodokmenu, byly k nim přidány tradice o putování pouští, východu z Egypta a obdržení zákona na Sínaji. Tím vznikl ucelený děj, jak jej známe dnes. Jako nepřímý svědek slouží předexilní prorocké knihy, které tradice o patriarších sice znají, ale zmiňují je jen sporadicky a nikdy ne společně. To znamená, že patriarchové byli známí, stejně jako exodus a cesta pouští, ale tyto tradice netvořily jednotou tradici. První propojení patriarchů nacházíme až v Deuteronomiu, tedy v textu ze 7. století př. Kr. Panuje proto vážné podezření, že jednotlivé tradice byly spojeny právě deuteronomisty. Mnoho textů je i mladších než P, především textů právnických (či výpravných s právnickým podtextem), např. některé kapitoly v druhé polovině knihy Numeri. Tyto texty upravují starší zákony a vysvětlují je (interpretují) pro novou dobu a nové životní podmínky, které nastaly po vybudování druhého chrámu a obnově židovského kultu na konci 6. stol. př. Kr. Podobně najdeme na různých místech s vyprávěním značné zásahy a doplňky pozdějších autorů, kteří opravují a doplňují P nebo D (např. ve vyprávění o potopě v knize Genesis či jinde). Základními vrstvami pro Blenkinsoppa zůstávají tedy D (kterému připisuje mnoho nekněžských textů z knih Gn – Nm) a P.

To znamená, že konečná podoba Pentateuchu, která je mladší než jeho nejmladší část, spadá nejdříve do první poloviny 5. stol. př. Kr.

Otázka však i nadále zůstává otevřená výzkumu.

[editovat] Moderní zastánci tradičního pojetí

Mojžíšovo autorství zastávají dodnes ortodoxní židé a konzervativní křesťané. Jejich stanovisku se dočkalo v moderní době podpory zejména od archeologů a znalců starověkých literatur, kteří porovnávali Pentateuch s jinými starověkými prameny, jako např. William F. Albright nebo Percy J. Wiseman. Wiseman publikoval již v roce 1936 studii o knize Genesis New Discoveries in Babylonia about Genesis, v níž na základě opakujících se výrazů (“…toto je rodopis…"; hebr. tóledót) dokazuje čtyři teze: 1) Původní materiál pro Genesis byl původně napsán na hliněných či kamenných tabulkách, 2) tyto materiály byly napsány pravděpodobně patriarchy samotnými, 3) Mojžíš z těchto textů sestavil knihu, 4) Mojžíš v souladu se zvyklostmi doby zanechal v textu údaje o tom, odkud čerpal informace. Wiseman dále uvádí, že moderní kritika Pentateuchu vycházela z předpokladů, které archeologie vyvrátila (např. předpoklady týkající se existence písma, rozšíření gramotnosti v době patriarchů).

Jiným nepřímým důkazem Mojžíšova autorství jsou výsledky výzkumu stylu a jazyka knihy Genesis, uskutečněný smíšeným izraelsko-německým vědeckým týmem pod vedením Y. T. Raddaye za pomocí počítačové analýzy. Výsledkem této analýzy, jejíž závěry byly publikovány v angličtině roku 1985, je tvrzení, že autorem knihy Genesis je jeden člověk.

[editovat] Podívejte se také na

• Bible
• Starý zákon
• Tóra