Člen (mluvnice)
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Člen se používá některých jazycích k označení podstatného jména, v češtině člen neexistuje. Členy jsou v jazycích prostředkem k vyjádření určitosti, případně neurčitosti. Namísto členů, resp. současně s nimi, se určitost v různých jazycích vyjadřuje i jinými způsoby. Člen je obvykle považován za zvláštní slovní druh.
Obsah |
[editovat] Druhy členů
V jazycích jsou rozlišovány členy:
- určitý - ve významu ten, např. anglický the, německý der, die, das, francouzský le, la;
- neurčitý - ve významu nějaký, jeden, obvykle se používá jen v jednotném čísle, např. anglický a, an, německý ein, eine, francouzský un, une;
- dělivý - pro označení látkových jmen (u substancí, které nelze počítat, ale lze je rozdělit, např. voda), např. francouzský du, de la.
Uvedené druhy členů se nemusejí vyskytovat v jednotlivých jazycích současně. Pokud však jazyk využívá k vyjádření určitosti člen, vyskytuje se v něm vždy člen určitý (např. bulharština má pouze člen určitý). Člen dělivý je charakteristický pro románské jazyky, ve kterých se vyskytují i členy určitý a neurčitý – tyto dva členy mají i všechny germánské jazyky.
[editovat] Postavení členů
Členy často stojí před podstatným jménem (příp. před rozvíjejícím přívlastkem), např. angl. the young boy (ten mladý chlapec).
V bulharštině, makedonštině, rumunštině či severogermánských jazycích existuje určitý člen postpozitivní, který se připojuje jako koncovka ke jménu, např. švéd. pojken, bulh. момичето (ten chlapec).
[editovat] Člen v evropských jazycích
Geograficky lze zhruba rozdělit Evropu na západní a východní část podle toho, zda se v dané lokalitě hovoří jazyky, v nichž se používá člen. Západní oblast zahrnuje germánské a románské jazyky, albánštinu a řečtinu, v nichž se člen používá. Naopak slovanské (s výjimkou bulharštiny a makedonštiny) a uralské (s výjimkou maďarštiny) jazyky na východě Evropy člen nepoužívají.
Postpozitivní určitý člen se vyskytuje ve dvou oblastech: jednak v severogermánských jazycích ve Skandinávii (dánština, norština, švédština, islandština a faerština) a jednak na Balkáně (albánština, bulharština, makedonština, rumunština). V případě uvedených balkánských jazyků se jedná o výrazný společný rys, který charakterizuje tzv. balkánský jazykový svaz, ačkoliv se jedná o jazyky blízké pouze geograficky, nikoliv však geneticky – uvedené jazyky náleží do 3 různých jazykových skupin. Postpozitivní člen má též izolovaná baskičtina v západní Evropě.
[editovat] Reference
- Viereck W., Viereck K., Ramisch H. Encyklopedický atlas anglického jazyka. Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2004, s 87. ISBN 80-7106-569-2.
- Čermák F. Jazyk a jazykověda. Karolinum, Praha 2004. ISBN 80-246-0154-0.
- Kufnerová Z., Panev P. Bulharština pro samouky, SPN, Praha, 1987.
- Mencák F., Frydrich M. Švédština pro samouky, SPN, Praha, 1991, ISBN 80-04-24005-4.
