Norština

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Norština (Norsk)
Rozšíření:	Norsko
Počet mluvčích:	5 milionů
Klasifikace:	Indoevropské jazyky Germánské jazyky Severogermánské jazyky
Písmo:	Latinka
Postavení
Regulátor:	Norská jazyková rada (Språkrådet)
Úřední jazyk:	Norsko
Kódy
ISO 639-1:	no – norsk nb – bokmål nn – nynorsk
ISO 639-2:	nor – norsk nob – bokmål nno – nynorsk (B) nor – norsk nob – bokmål nno – nynorsk (T)
SIL:	různé
Wikipedie
no.wikipedia.org nn.wikipedia.org

Norština je severogermánský (skandinávský) jazyk, kterým hovoří Norové.

Obsah 1 Rozšíření 2 Historie 3 Abeceda a výslovnost 3.1 Souhlásky 3.2 Samohlásky 4 Příklady 5 Gramatika 6 Vzorový text 6.1 Bokmål 6.2 Nynorsk 6.3 Česky 7 Zdroj

[editovat] Rozšíření

Kromě Norska, kde je norština úředním jazykem, je používána zejména norskými menšinami v sousedních zemích a ve Spojených státech. Norština je srozumitelná dánským i švédským mluvčím.

[editovat] Historie

Původním jazykem Norska byla staronorština – norrønt. Používala se nejen v Norsku, ale také na Islandu, Faerských ostrovech a Orknejích. Latinka se do Norska dostala až v 11. století. Když přešlo Norsko pod dánskou nadvládu, stala se hlavním jazykem Norska příbuzná dánština, prakticky se jí používalo od 14. století (16. století) až do krátkého osamostatnění a připojení Norska ke Švédsku roku 1814, kdy existovaly dvě formy jazyka – landsmål a riksmål (v tu dobu se jim tak ještě neříkalo). Landsmål tvořila skupina různých dialektů používaných především obyvateli ve vnitrozemí. Jonas Antom Hielm (1782–1848) roku 1831 zamýšlel, že by se z jednoho takového dialektu mohl vytvořit svébytný národní jazyk Norska, bohužel k tomu nedošlo a oficiálním jazykem byl stále riksmål – říšský jazyk, ten je podobnější dánštině, respektive by se dalo říci, že je to dánština používaná norskými obyvateli měst.

Henrik Wergeland (1808–1845) a jeho kolegové seskupení kolem časopisu Statsborgeren začali obměňovat lexiku a ortografii. A Wergeland už v roce 1835 navrhoval, aby byla sjednocena výslovnost riksmålu v divadlech podle dialektu používaného v Kristiánii, což se stalo, i když ne zcela podle tohoto konceptu, až roku 1852. Druhá skupina sjednocená kolem časopisu Vidar namítala, že by bylo vhodnější nerozvíjet riksmål, ale vrátit se ke staronorštině. Peter Andreas Munch (1810–1863) navrhoval přijmout za národní jazyk modernizovanou variantu staronorštiny. Knud Knudsen (1812–1895) rozvíjel podobně jako Wergeland riksmål.

Z landsmålu vytvořil nový jazyk až Ivar Aasen (1813–1886), jeho zásadní práce byly Det norske Folkesprogs Grammatikk (1848, Gramatika norských dialektů) a Ordbog over det norske Folkesprog (1848, Slovník norských dialektů). Na novonorštině pracoval od svých 22 let, procházel jednotlivé oblasti a nakonec mezi lety 1848 a 1873 vydal knihy o landsmål – zemském jazyku. Landsmål byl od roku 1853 používán jako spisovný jazyk. V sedmdesátých letech sílí jazykové a národní hnutí a politická situace se dostává do norštině nakloněného období, a tak byl landsmål, po vítězství levicové strany Venstre Johana Sverdrupa v roce 1882, prohlášen roku 1885 za druhý oficiální úřední jazyk. Podobně jako v jiných zemích se hovoří o národním obrození spojeným s ponoršťováním dánštiny – pohádkáři Peter Christen Asbjørnsen (1812–1885), Jørgen Engebretsen Moe (1813–1882) a básník Aasmund Olavsson Vinje (1818–1870). Roku 1892 byl přijat zákon umožňující obcím volit si jeden z jazyků za úřední, který slouží výuce na škole – druhý jazyk je vyučován jako povinný předmět. Roku 1929 byly přijaty nové názvy těchto dvou jazykových forem, landsmål byl přejmenován na nynorsk a upravený riksmål na bokmål. Riksmål zůstává ve své podobě jako neoficiální, ale používaná forma.

Dnes převažuje používání norštiny bokmål – knižní norština, nad nynorsk – novonorština, a nad riksmål, který je používán jako velmi konzervativní forma rané „norštiny“. V roce 1971 používalo nynorsk jako hlavní psanou formu 30 % obyvatel Norska. V roce 2000 byla nynorsk použita v 8 % publikací.

Zajímavé je, jak z výše uvedeného vyplývá, že riksmål je řazen do východní jazykové skupiny severogermánských jazyků, zatímco landsmål patří k západní skupině. A novonorština je paradoxně podobná staronorštině více než bokmål a riksmål.

[editovat] Abeceda a výslovnost

Norská abeceda má 29 následujících písmen:

A B C D E F G H I J K L M N O P Q R S T U V W X Y Z Æ Ø Å

a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y z æ ø å

Písmeno „Å“ (å) bylo do norské abecedy zavedeno teprve roku 1917 a nahradilo do té doby používané „Aa“ (aa). Nejdříve se uvažovalo, že bude stát na začátku abecedy, před A, B, C, ale konečné rozhodnutí padlo až roku 1955 a „Å“ bylo zařazeno na konec abecedy. Dřívější spojení písmen „aa“ se ještě stále vyskytuje ve jménech a ve starých dokumentech. Ve slovnících se „aa“ řadí stejně jako „å“ až na konec.

Norská abeceda se liší od švédské, zatímco s dánskou abecedou je stejná. Švédská abeceda totiž používá „Ä“ (ä) místo „Æ“ (æ), „Ö“ (ö) místo „Ø“ (ø). Také pořadí posledních tří písmen je ve Švédské abecedě jiné Å, Ä, Ö.

Písmeno W je v soudobé norské abecedě odlišeno od V.

Hláskování písmen norské abecedy

A a	B b	C c	D d	E e	F f	G g	H h	I i	J j
a	be	ce	de	e	eff	ge	hå	i	je/jodd
K k	L l	M m	N n	O o	P p	Q q	R r	S s	T t
kå	ell	em	enn	o	pe	ku	err	ess	te
U u	V v	W w	X x	Y y	Z z	Æ æ	Ø ø	Å å
u	ve	dobbeltve	eks	y	zett	æ	ø	å

[editovat] Souhlásky

Souhlásky a výslovnost v IPA

b	d	f	g	h	k	kj, tj	l	m	n	ng	p
[b]	[d]	[f]	[j, g]	[h]	[ç, k]	[ç]	[l]	[m]	[n]	[ŋ]	[p]
r	rd	rl	rn	rs	rt	s	sj, sk, skj		t	v	z
[r, ʀ]	[ɖ]	[ɭ]	[ɳ]	[ʂ]	[ʈ]	[s]	[ʃ]		[t]	[v]	[z]

[editovat] Samohlásky

Samohlásky a výslovnost v IPA

a	å	au	æ	e	eg, ei
[ɑ]	[ɔ]	[æʉ]	[æ]	[e, ɛ, æ]	[æi]
i	o	ø	øg, øy	u	y
[i]	[u, o]	[ø]	[øɥ]	[ʉ]	[y]

Poznámka:

• g = [j] před přední samohláskou, jinak [g]
• e = [ə] v nepřízvučné slabice
• o = [o] před dvěma souhláskami (krátké) a před v a g, ale jako [u] před jednou souhláskou (dlouhé)
• k = [ç] před přední samohláskou, jinak [k]
• sk = [ʃ] před přední samohláskou

[editovat] Příklady

Níže je uvedeno několik vět, na kterých jsou ukázány rozdíly mezi bokmål a nynorsk, ve srovnání s tradiční formou riksmål (nejpodobnější dánštině) a dánštinou samotnou:

• B = bokmål, R = riksmål, D = dánsky, N = nynorsk, H = høgnorsk, Č = česky

B/R/D: Jeg kommer fra Norge.
N/H: Eg kjem frå Noreg.
Č: Pocházím z Norska.

B/R: Hva heter han?
D: Hvad hedder han?
N/H: Kva heiter han?
Č: Jak se jmenuje?

B/R/D: Dette er en hest.
N/H: Dette er ein hest.
Č: To je kůň.

B: Regnbuen har mange farger.
R/D: Regnbuen har mange farver.
N: Regnbogen har mange fargar.
H: Regnbogen hev mange fargar. (nebo lépe: Regnbogen er manglíta).
Č: Duha má mnoho barev.

[editovat] Gramatika

Norština je analytického typu a má melodický přízvuk.

[editovat] Vzorový text

[editovat] Bokmål

Alle mennesker er født frie og med samme menneskeverd og menneskerettigheter. De er utstyrt med fornuft og samvittighet og bør handle mot hverandre i brorskapets ånd.

[editovat] Nynorsk

Alle menneske er fødde til fridom og med same menneskeverd og menneskerettar. Dei har fått fornuft og samvit og skal leve med kvarandre som brør.

[editovat] Česky

Všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství.

[editovat] Zdroj

• Hroch M. a kolektiv: Dějiny Norska. Nakladatelství Lidové Noviny, Praha, 2005. 1. vyd. 340 s. ISBN 80-7106-407-6