Dějiny Albánie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Dějiny Albánie začínají již v dobách jejího dávnověku, tisíce let před naším letopočtem.

Obsah 1 Počátky 2 Antika 3 Středověk 4 Nezávislost a první světová válka 5 Meziválečné období 6 Druhá světová válka 7 Lidová republika 8 Spolupráce s Čínou a ekonomický úpadek 9 Transformace a cesta ke kapitalismu 10 Demokratická Albánie 11 Současnost

[editovat] Počátky

Ilyrové, jež jsou považováni za zakladatele dnešní Albánie, ji obsadili někdy kolem roku 2000 př. n. l., jednalo se o první zdokumentované osídlení. Tehdejší kmen nesl název Albanoi, a dal tak zemi její název.

[editovat] Antika

Ilyry později začali vytlačovat Řekové, jejich první osídlení se začala objevovat někdy v 7. až 8. století př. n. l.

Z této doby například pochází též i Butrint, město na jihu země, jež je dnes památkou UNESCO. Ilyrská království existovala také ještě ale i v 3. století př. n. l.; a stále soupeřila s Řeky. Sjednotitelem mnohých Ilyrských vládců se stal král Agron, který ovládal před koncem 3. století př. n. l. oblasti severu dnešní Albánie, Černou Horu a Hercegovinu. Po jeho smrti však jeho nástupce porazili Římané.

Římané, kteří zemi obsazovali po částech; od 2. století př. n. l. až do období přelomu letopočtu. Římská říše umožnila na území dnešní Albánie rozvoj, a potlačila meziklanové spory. Vznikly přístavy, mnohé pevnosti, akvadukty a silnice Via Egnatia. Těžila se měď, stříbro a asfalt. Na Skadarském a Ohridském jezeru byl provozován rybolov a pěstovalo se také víno.

Na konci 4. století se do země rozšířilo také i křesťanství. Po rozdělení říše Albánie spadala pod Východořímskou, neboli Byzantskou říši.

[editovat] Středověk

Byzantinský vliv však začalo ohrožovat Bulharsko, a později další státy, hlavně ze severu Raška, Zeta a Benátská republika. Několikrát na území současné Albánie vtrhli též barbaři.

Na přelomu 12. a 13. století vznikl první albánský státní útvar, bylo jím Arbešské knížectví. Neustálé válčení způsobilo rozsáhlé migrace obyvatelstva, které utíkalo buď na jih země, nebo na Apeninský poloostrov. Ve 20. až 30. letech století patnáctého začali postupně zemi ovládat Osmané, proti nim se však postavil Gjergj Kastrioti Skanderbeg z Krujë, který dokázal úspěšně na 20 let jejich vliv dočasně odstranit.

Osmané v Albánii nakonec vládli další stovky let; vytlačili křesťanství do hor a zavedli islám, i vlastní kulturu. Zatímco v 19. století docházelo v okolní Evropě k rozvoji, Albánie se stala zaostalou zemí s vysokým podílem negramotnosti (téměř všechny ženy byly nevzdělané) a skoro žádným průmyslem.

Proti Osmanské nadvládě propukala různá povstání; mezi lety 1756 a 1831 získal na severu země moc rod Bušatliů, mezi lety 1787 a 1822 pak jih země ovládl Ali paša Tepelenský. Od 2. poloviny 19. století existovalo již albánské národní hnutí, na přelomu 70. a 80. let téhož století také působila Prizrenská liga, jedna z národních organizací, která požadovala na sultánovi autonomii země.

[editovat] Nezávislost a první světová válka

Albánie vyhlásila 28. listopadu 1912 nezávislost a stala se republikou. Požadavek na vytvoření autonomního státu, který předložili představitelé země osmanské vládě její ministři přijali. 17. prosince 1912 pak evropské mocnosti přiznaly zemi autonomní status pod svrchovaností sultána. V Londýně byla též 29. července 1913 podepsána mírová smlouva, která Albánii již stanovila definitivně jako nezávislý stát.

Nedlouho po tomto osvobození však vypukla První světová válka, a i Albánie se stala též i jedním z bojišť tohoto konfliktu. Krátce po jejím ukončení došlo k jedné významné změně; hlavní město republiky bylo přesunuto z Drače do Tirany, tehdy malého dvacetitisícového města.

[editovat] Meziválečné období

V roce 1924 vypukla ve městě revoluce, která však vyústila ve vytvoření monarchie; mezi lety 1924 a 1939 vládl král Zog I. K jeho dosazení napomohly jugoslávské síly.

Zog se však krátce po začátku své vlády obrátil k Bělehradu zády, a začal spolupracovat s Mussolinim. Toto spojenectví (do něj patřilo též i Maďarsko, Rumunsko a Bulharsko), které bylo zaměřené právě proti Jugoslávii, mu nakonec překazil vliv evropských mocností.

Od roku 1928 Zog I. prohlásil zemi královstvím, jehož se stal králem.

[editovat] Druhá světová válka

Roku 1939 Albánii obsadila fašistická Itálie spolu s Německem, kteří zde setrvali až do roku 1944. Za spoluúčasti albánské komunistické strany se zformovalo protifašistické partyzánské hnutí, které roku 1944 zemi osvobodilo. V jeho čele stál Enver Hodža, ten mezi lidmi získal ohromnou oblibu a stal se velkou autoritou. Okamžitě po skončení bojů získala PPSH moc a začala provádět komunistické reformy.

[editovat] Lidová republika

Již od konce roku 1944 mohli komunisté regulovat mezinárodní obchod, a výrobu v zemi – tyto změny zařídila přechodná vláda, která v zemi vládla až do voleb v prosinci následujícího roku. V těch byla však připuštěna jen kandidátka Demokratické fronty (tu tvořili v podstatě členové komunistického odboje), ostatní strany kandidovat nemohly. Volební výsledky nakonec skončily 92% vítězstvím komunistů.

Ti okamžitě zrušili monarchii a vyhlásili lidovou republiku. Na jaře téhož roku vznikla nová vláda, jejímž předsedou se stal Enver Hodža, který zastával též i funkce některých ministrů (zahraničí, obrany).

Mezi lety 1946 a 1947 došlo dále k znárodnění, odstraněny byly tak italské a německé banky, továrny i závody. Veškerý mezinárodní obchod začal kontrolovat stát. Přijat byl též i nový zákon o pozemkové reformě – vyvlastněna byla většina půdy, která patřila soukromým osobám (jednalo se o třetinu rozlohy veškeré země), rolníkům byla přidělena půda pouze do určitého limitu.

1. listopadu 1946 byla schválena ústava, vzniklá podle sovětského a jugoslávského vzoru, v níž země vyhlásila budování socialismu. Nové úpravy tak zajistily moc vládnoucí straně a odstranily i tak kromě cizích kapitalistů též i malou střední třídu, která vlastnila mnoho různých podniků.

Albánie nejprve spolupracovala se Stalinovým Sovětským svazem a jugoslávií. Uzavřeno bylo několik smluv mezi Tiranou a Bělehradem, díky nimž získali albánci jugoslávské technologie za své suroviny. Jeden čas se též i uvažovalo se začleněním země přímo do Jugoslávie, či do jakési balkánské federace, jehož součástí by bylo i Bulharsko. Avšak nakonec vedení v Tiraně uznalo jugoslávské platby za vývoz jako velmi nízké, a se svým severním sousedem spolupráci ukončilo. Po smrti Stalina a odsouzení jeho kultu osobnosti ochladly vztahy také se Sovětským svazem; představitelé PPSH označili novou Chruščovovu politiku za obalamucování mas a revanšismus. Stejně obdobně v SSSR byla zahájena protihodžovská kampaň. Albánská lidová republika tak upadla do izolace.

[editovat] Spolupráce s Čínou a ekonomický úpadek

Země, i její hospodářství se postupně přeorientovalo na nové partnerství s Čínskou lidovou republikou. Na protest proti okupaci Československa v srpnu 1968 pak vystoupila země též i z Varšavské smlouvy. V rámci Kulturní revoluce, která proběhla právě v ČLR, se Albánie vyhlásila jako první ateistický stát na světě a zakázala náboženství; věřící byli tvrdě sankcionováni mnohaletými tresty, mešity a kostely byly zbořeny. Kolektivizace v zemědělství dosáhla i těch nejvzdálenějších vesnic.

Spolupráce s Čínou byla nakonec přerušena v polovině 70. let, a zemi to uvrhlo již do naprosté izolace. Hospodářská situace se prudce zhoršila, ekonomika stála na vývozu surovin, kterých měla země dostatek, a dovozu veškeré složitější techniky. Zatímco veškeré základní zboží bylo velmi levné a dostupné, právě technika se stala komoditou velmi drahou, pro většinu obyvatelstva tyto ceny představovaly i několik platů. Osobní automobilová doprava musela být vzhledem k nedostatku paliv zakázána, což tím pádem snížilo také i nároky na budování silniční infrastruktury.

V roce 1976 byla vyhlášena nová ústava, v níž se země definovala jako lidově socialistická republika. V obavě před vojenskou intervencí jak ze západu, tak z východu, vybudoval režim statisíce malých betonových bunkrů, které stojí v zemí dodnes.

[editovat] Transformace a cesta ke kapitalismu

Po smrti Envera Hodži v roce 1985 narůstalo se stále se zhoršující situací v zemi napětí; opozice, která kromě požadavku demokracie západního typu chtěla též i svobodu náboženského vyznání, začala být stále silnější. Obyvatelé též vyjadřovali nespokojenost i s mezinárodní izolací země.

V roce 1990 došlo k mnoha protivládním vystoupením, během nichž žádali lidé provedení výše zmíněných změn. Vláda nakonec byla dotlačena k provedení mnohých ústupků; v červenci roku 1990 byly změněny zákony a umožnila se tak i kandidatura nezávislých (státem však předem schválených) kandidátů či byly povoleny malé soukromé podniky.

S tím se však opozice nespokojila a považovala svobodné volby. Během velké demonstrace 9. prosince 1990 ÚV PPSH nakonec souhlasilo s legalizací opozičních politických struktur. Okamžitě poté ustanovili protestující Demokratickou stranu, o nedlouho později vznikly též i další strany demokratického typu.

[editovat] Demokratická Albánie

Na nátlak opozice musela být v lednu 1991 propuštěna většina politických vězňů. Mezitím však došlo k prudkému zhoršení hospodářské situace země, a tak byl tedy zaveden přídělový systém. Mnoho lidí v této době emigrovalo do Itálie, a též i do dalších zemí. V únoru 1991 již byla jmenována nová vláda a prezidentská rada v čele s Ramizem Aliou. 15. března navázala země diplomatické vztahy s USA a 17. března byli propuštěni i zbývající političtí vězni.

Ke konání prvních svobodných voleb pak došlo na přelomu března a dubna 1991, zvítězila však PPSH s 62 % hlasů; opozice výsledek voleb neuznala, přestože zahraniční pozorovatelé souhlasili s tím, že volby demokratické byly. Po vyhlášení volebních výsledků došlo k mnoha nepokojům, hlavně ve Skadaru.

15. dubna 1991 parlament přijal novou ústavu, v niž byl změněn název na Albánská republika. Vznikla nová vláda, jejímž předsedou byl Fatos Nano; proti němu však stála opět opozice, která vyhlásila generální stávku. Na začátku června 1991 proto musela vzniknout vláda zcela nová, koaliční.

Přesto země stabilní nebyla. Objevila se korupce, nezaměstnanost a zločinost. Mnoho lidí uprchlo před bídou do zahraničí; do Řecka, Itálie a USA. V roce 1995 poždáli představitelé země o členství v NATO.

Na přelomu let 1996 a 1997 zkrachovaly mnohé fondy, do kterých obyvatelé země, hlavně staří lidé, vložily své celoživostní úspory. V zemi zavládly velké nepokoje, jež musela potlačovat armáda. Naprosto se situace uklidnila až po mnohých politických skandálech, které trvaly až do přelomu století.

[editovat] Současnost

V současné době se v zemi rozvíjí hlavně infrastruktura a turistika; po dlouhých desetiletích, kdy nebyla povolena automobilová doprava, se po jejím zavedení v roce 1999 ukázal stávající systém silnic naprosto poddimenzovaný. Budovány jsou proto asfaltové silnice i dálnice.

S mezinárodní účastí vzniká mnoho firem, dochází k rekonstrukci starých center měst. Rozvíjí se též i turistika; budováno je mnoho hotelů, hlavně na jihu země v oblasti zvané Albánská riviéra. Země usiluje o vstup do EU v horizontu roku 2014.