Dějiny Česka

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Historie lidského osídlení na území dnešního Česka se táhne od nejstaršího paleolitu po současnost. Z historického, kulturního a národnostního hlediska lze toto území rozdělit na tři samostatné oblasti – Čechy, Moravu a Slezsko, z nichž každá má svoji specifickou historii (viz Dějiny Moravy, Dějiny Slezska).

Obsah 1 Pravěk 1.1 Paleolit 1.2 Mezolit (8. – 6. tisíc př. n. l.) 1.3 Neolit 1.4 Eneolit (4400 – 2000 př. n. l.) 1.5 Doba bronzová (2000 – 800 př. n. l.) 1.6 Starší doba železná – halštat (800 – 450 př. n. l.) 1.7 Mladší doba železná – latén (450 – 50 př. n. l.) 2 Doba římská (50 př. n. l. – 350/380 n. l.) 3 Středověk 3.1 Doba stěhování národů (380/400 – cca 568) 3.2 Počátky slovanského osídlení 3.3 Sámova říše 3.4 Velká Morava 3.5 Český stát 3.5.1 Počátky českého státu 3.5.2 České knížectví lénem Svaté říše římské 3.5.3 Christianizace 3.5.4 Povýšení na království 3.5.5 Přelomové 13. století 3.5.6 Vláda Karla IV. 3.5.7 Husitství 3.5.8 Období interregna (1439 – 1453) 3.5.9 Vláda Jiřího z Poděbrad 4 Novověk 4.1 Český stát za vlády Jagellonců 4.2 Český stát za vlády prvních Habsburků 4.3 Bílá hora 4.4 Třicetiletá válka 4.5 Rekatolizace 4.6 Vývoj v letech 1792 – 1848 4.7 Politický a společenský vývoj 1848 – 1918 5 Československo 6 Samostatná Česká republika 7 Literatura 8 Podívejte se také na 9 Externí odkazy

[editovat] Pravěk

[editovat] Paleolit

Podrobnější informace naleznete v článku Paleolit na území České republikynaleznete v článcích [[{{{2}}}]] a [[{{{3}}}]]naleznete v článcích [[{{{4}}}]], [[{{{5}}}]] a [[{{{6}}}]]naleznete v článcích [[{{{7}}}]], [[{{{8}}}]], [[{{{9}}}]] a [[{{{10}}}]].

Nejstarší nálezy patřící rodu Homo na území Česka pocházejí z období nejstaršího paleolitu (2.5 milonů – 750 tis. B. P.), doklady o výskytu Homo habilis v podobě kamenné industrie (např. sekáčů nebo drásadel apod.) se nacházejí na lokalitách Beroun-dálnice (okr. Beroun), Suchdol nebo Čakovice (Praha 9). Z období starého paleolitu (750 tis. - 250 tis. B. P.), kdy se po Evropě (a Africe a Asii) pohyboval Homo erectus, který byl pravděpodobným tvůrcem tzv. acheulské kultury, a typickým nástrojem se stal pěstní klín, pocházejí nálezy na lokalitách v Bečově či Přezleticích, na Moravě na Stránské skále. V období středního paleolitu (250 tis. - 40 tis.) se na území ČR vystřídalo několik paleolitických kultur, jejímiž nositelem byl ve starší fázi ještě Homo erectus, v mladší fázi (u kultur taubachien, micoquien a moustérien) pravděpodobně Homo sapiens neanderthalensis. Nejznámějšími nalezišti středního paleolitu jsou jeskyně Šipka, Kůlna, Předmostí u Přerova.

S mladým paleolitem (40 tis. - 12 tis. B. P.) je spojen první doložený výskyt člověka dnešního typu (Homo sapiens sapiens) na území České republiky. Zatímco u tzv. přechodových kultur na rozhraní středního a mladého paleolitu (szeletien, bohunicien) se ještě uvažuje spíše o neandrtálcích jako jejích nositelích, u dalších kultur (aurignacien, pavlovien jako regionální facie gravettienu, epigravettien a magdalénien) je nositelem určen člověk dnešního typu. Pavlovienská naleziště na Moravě (Předmostí u Přerova, Dolní Věstonice, Pavlov, Petřkovice) se stala světoznámými díky nálezům sídlištního i hrobového charakteru, které svědčí o neobvykle rozvinuté lovecké společnosti, která již pravděpodobně žila polousedlým způsobem života a dokázala vypalovat keramiku či splétat z travin rohože, a dále se vyznačovala vyspělým a rozmanitým uměleckým projevem se symbolickým podtextem (venuše, plastiky zvířat z pálené hlíny, šperky z ulit, mamutoviny a zubů, řezbami zdobené nástroje z mamutoviny atd.), který vedle dokladů o rituálních pohřbech svědčí o rozvinuté duchovní kultuře.

Krátké období na přelomu pleistocénu a holocénu se vyděluje jako pozdní paleolit(12 tis. - 10 tis. B. P.), v Česku byla na základě nečetných nálezů (což pravděpodobně souvisí s řídkým osídlením v té době) definována kultura epimagdalénien a dále skupina obloukovitě retušovaných hrotů a ostroměřská skupina.

[editovat] Mezolit (8. – 6. tisíc př. n. l.)

Podrobnější informace naleznete v článku Mezolit na území České republikynaleznete v článcích [[{{{2}}}]] a [[{{{3}}}]]naleznete v článcích [[{{{4}}}]], [[{{{5}}}]] a [[{{{6}}}]]naleznete v článcích [[{{{7}}}]], [[{{{8}}}]], [[{{{9}}}]] a [[{{{10}}}]].

Z hlediska bádání velmi špatně poznané období, nemá kulturně-chronologické ustálené členění, někdy bývá jako samostatné období vůbec zpochybňován, resp. nahrazován pojmem epipaleolit. Nálezů z tohoto období je velmi málo, většinou se jedná o mikrolity, uvažuje se o vlivem klimatických změn o řídkém osídlení malých loveckých a sběračských skupin. Velkých problémem zůstává vztah mezolitiků k nově příchozímu zemědělskému obyvatelstvu.

[editovat] Neolit

Podrobnější informace naleznete v článku Neolit na území České republikynaleznete v článcích [[{{{2}}}]] a [[{{{3}}}]]naleznete v článcích [[{{{4}}}]], [[{{{5}}}]] a [[{{{6}}}]]naleznete v článcích [[{{{7}}}]], [[{{{8}}}]], [[{{{9}}}]] a [[{{{10}}}]].

Na českém území je neolit reprezentován kulturou s lineární keramikou, na kterou přes tzv. šárecký typ navazuje kultura s vypíchanou keramikou. Na Moravě se na konci neolitu objevuje kultura s moravskou malovanou keramikou ovlivněná lengyelským kulturním okruhem. Obyvatelstvo se v této době živilo především zemědělstvím (různě intenzivně doplňovaným lovem, sběrem, rybolovem). Lidé žili v malých osadách v tzv. dlouhých domech. Již na konci kultury s lineární keramikou se objevují výšinná sídliště, v závěru neolitu vznikají rondely: velké, nejčastěji kruhové monumentální stavby, o jejichž účelu se vedou četné diskuze. Dobře prozkoumané lokality jsou Bylany u Kutné Hory, Miskovice, Plotiště nad Labem, Březno u Loun nebo Těšetice-Kyjovice a Vedrovice na Moravě.

[editovat] Eneolit (4400 – 2000 př. n. l.)

Podrobnější informace naleznete v článku Eneolit na území České republikynaleznete v článcích [[{{{2}}}]] a [[{{{3}}}]]naleznete v článcích [[{{{4}}}]], [[{{{5}}}]] a [[{{{6}}}]]naleznete v článcích [[{{{7}}}]], [[{{{8}}}]], [[{{{9}}}]] a [[{{{10}}}]].

Vlivem technologických změn (objev kola, užití oradla, využití dobytka k orbě, sporadicky měď) a s tím souvisejícími pravděpodobnými společenskými změnami (snad patriarchát, společenská dělba práce), se vyděluje pozdní doba kamenná nebo eneolit. Na českém území se během eneolitu vystřídalo či spolu soužilo velké množství kultur: lengyelská kultura, jordanovská kultura, michelskerská kultura, kultura nálevkovitých pohárů, badenská kultura, kultura řivnáčská, jevišovická kultura, chamská kultura, bošácká kultura, kultura kulovitých amfor, kultura se šňůrovou keramikou, kultura se zvoncovitými poháry.

[editovat] Doba bronzová (2000 – 800 př. n. l.)

Podrobnější informace naleznete v článku Doba bronzová na území České republikynaleznete v článcích [[{{{2}}}]] a [[{{{3}}}]]naleznete v článcích [[{{{4}}}]], [[{{{5}}}]] a [[{{{6}}}]]naleznete v článcích [[{{{7}}}]], [[{{{8}}}]], [[{{{9}}}]] a [[{{{10}}}]].

V podstatě plynule na eneolit navázala doba bronzová, kdy se teprve začalo společensky významně uplatňovat zpracování kovů. Velmi pravděpodobně toto vedlo k vytváření skupin specialistů (horníků, hutníků, ale i obchodníků apod.), kteří měli společensky vydělený status. Z archeologických nálezů je možné doložit výraznější stratifikaci společnosti (bohaté hroby), snad i vznik nobility, která dokázala prosazovat své mocenské zájmy (kontrolovat významná nerostná naleziště, dopravní uzly nebo tržní místa). Rozvíjí se dálkový obchod. Archeologické nálezy také dovolují, zvláště ve srovnání s egejskou oblastí, spekulovat o konkrétní náplni náboženských představ soudobé společnosti (sluneční kult). Opět české území poznalo velké množství kultur: únětická kultura, nitranská skupina, kultura Chłopice–Veselé, věteřovská kultura, komplex mohylových kultur (českofalcká, středodunajská), kultura lužických popelnicových polí, kultury knovízská a štítarská, milavečská kultura, nynická skupina, velatická a podolská kultura.

[editovat] Starší doba železná – halštat (800 – 450 př. n. l.)

Podrobnější informace naleznete v článku Starší doba železná na území České republikynaleznete v článcích [[{{{2}}}]] a [[{{{3}}}]]naleznete v článcích [[{{{4}}}]], [[{{{5}}}]] a [[{{{6}}}]]naleznete v článcích [[{{{7}}}]], [[{{{8}}}]], [[{{{9}}}]] a [[{{{10}}}]].

Pro toto období bylo, jak napovídá jeho název, typické široké užití železa, i v souvislosti s ním, se střední Evropa dostala do bližších kontaktů se středomořskými oblastmi (četné importy). Změnila se i společnost, která se dostála snad i na úroveň vojenského náčelnictví, resp. se někdy hypoteticky uvažuje i o kmenových knížectvích. V kontrastu s kulturně roztříštěnou dobou bronzovou bylo halštatské období kulturně jednotnější. Kultury doby halštatské na českém území: halštatská mohylová kultura, bylanská kultura, platěnická kultura a horákovská kultura jen na Moravě. Zvláště známou lokalitou z této doby je Býčí skála na Moravě.

[editovat] Mladší doba železná – latén (450 – 50 př. n. l.)

Podrobnější informace naleznete v článku Mladší doba železná na území České republikynaleznete v článcích [[{{{2}}}]] a [[{{{3}}}]]naleznete v článcích [[{{{4}}}]], [[{{{5}}}]] a [[{{{6}}}]]naleznete v článcích [[{{{7}}}]], [[{{{8}}}]], [[{{{9}}}]] a [[{{{10}}}]].

Na české území se snad už v 2. polovině 5. století př. n. l. dostali Keltové, první etnikum zde, jehož jméno je známo z písemných pramenů. Až ve 4. století před n. l. obsadili všechny zemědělsky využitelné oblasti (souvisí s novou vlnou příchozích asi z Polabí a horního Porýní nebo severozápadní Francie). Ze jména v Čechách sídlícího kmene Bójů, je odvozen název země Boiohaemum. Na Moravě v první vlně v 5. století přišli Volkové-Tektoságové, kteří asi obsadili jen jižní část Moravy, v 1. polovině 4. století se předpokládá příchod další vlny z Podunají. O kultuře středoevropských Keltů se mluví jako o laténské kultuře. Na periferii (východní a severovýchodní Moravy) přežívala i půchovská kultura.

[editovat] Doba římská (50 př. n. l. – 350/380 n. l.)

Podrobnější informace naleznete v článku Doba římská na území České republikynaleznete v článcích [[{{{2}}}]] a [[{{{3}}}]]naleznete v článcích [[{{{4}}}]], [[{{{5}}}]] a [[{{{6}}}]]naleznete v článcích [[{{{7}}}]], [[{{{8}}}]], [[{{{9}}}]] a [[{{{10}}}]].

Doba, kdy na území Česka pobývaly převážně germánské kmeny. Začali sem pronikat po odchodu Keltů v 2. polovině 1. století př. n. l., tzv. plaňanský horizont. V severní Čechách se v té době udržela ještě kulturně smíšená kobylská skupina. Krátce před přelomem letopočtu se zde usadili Marobudovi Markomani (horizont Marobudovy říše), po jeho útěku zde zbytky zůstaly asi až počátku 5. století. Od 2. století ze severu pronikala przeworská kultura (na Moravě o tomto doklady již od počátků doby římské) a v 1. polovině 3. století přišlo do Čech nové obyvatelstvo z Polabí. Tyto nové skupiny obyvatelstva se v 2. polovině 3. století rozšířily i na Moravu (kostelecká skupina). Zároveň jsou na jižní Moravě dloudobě zkoumány lokality, které svědčí o působení římských jednotek v období markomanských válek (Mušov) na českém území, v roce 2001 byla doložena jejich přítomnost až v Olomouci-Neředíně.

[editovat] Středověk

[editovat] Doba stěhování národů (380/400 – cca 568)

Podrobnější informace naleznete v článku Stěhování národů na území České republikynaleznete v článcích [[{{{2}}}]] a [[{{{3}}}]]naleznete v článcích [[{{{4}}}]], [[{{{5}}}]] a [[{{{6}}}]]naleznete v článcích [[{{{7}}}]], [[{{{8}}}]], [[{{{9}}}]] a [[{{{10}}}]].

Na počátku 5. století ubylo razantně obyvatelstva, pravděpodobně aspoň část odešla roku 406 s Vandaly a Alany; o Markomanech se uvažuje, že odešli v 1. polovině 5. století do Norika. V 5. století se přinejmenším na Moravě projevil chaos způsobený hunským vpádem pod Attilovým vedením, přišlo sem nové obyvatelstvo z Podunají, pravděpodobně nastaly podobné změny i v Čechách, ale zatím proto není dost důkazů. Na jižní Moravě se snad podle některých archeologů usadili Herkulové, kteří zde vydrželi až do počátku 6. století, kdy byli poraženi Langobardy. V Čechách se v 1. třetině 5. století prosadila vinařická skupina, uvažuje se i o prezenci hunské nobility (hroby s koňskými postroji). Na konci 5. století se proti proudu Labe do Čech dostali Langobardi (spolu s menším počtem Durynků), načas se zde usadili, ale někdy v 1. polovině 6. století se přesunuli do Podunají a roku 568 do Itálie.

[editovat] Počátky slovanského osídlení

Podrobnější informace naleznete v článku Časně slovanské obdobínaleznete v článcích [[{{{2}}}]] a [[{{{3}}}]]naleznete v článcích [[{{{4}}}]], [[{{{5}}}]] a [[{{{6}}}]]naleznete v článcích [[{{{7}}}]], [[{{{8}}}]], [[{{{9}}}]] a [[{{{10}}}]].

Na Moravě a v Čechách se první Slované objevili pravděpodobně až v 2. polovině 6. století. První vlna Slovanů (kultura s keramikou pražského typu) směřovala přes Malopolsko na Moravu a podél později tak nazvané Trstenické stezky i do Čech. V 1. polovině 7. století snad druhá vlna mohla přijít z Podunají. V té době na tomto území sídlily už jen zbytky předchozího germánského obyvatelstva (Langobardů a Durynků). Langobardi před příchodem Slovanů odešli do Podunají a po krátkém intemezzu do severní Itálie, Durynkové odešli na území Bavorska a podíleli se snad na etnogenezi Bavorů.

[editovat] Sámova říše

Podrobnější informace naleznete v článku Sámova říšenaleznete v článcích [[{{{2}}}]] a [[{{{3}}}]]naleznete v článcích [[{{{4}}}]], [[{{{5}}}]] a [[{{{6}}}]]naleznete v článcích [[{{{7}}}]], [[{{{8}}}]], [[{{{9}}}]] a [[{{{10}}}]].

Část Slovanů žijících na našem území, především na jižní Moravě, byla podle Fredegarovy kroniky po řadu let vystavena loupeživým nájezdům a násilnostem Avarů, jejichž říše se rozkládala na území dnešního Maďarska. Další pokolení, prý synové avarských bojovníků a slovanských žen, se proti útlaku Avarů v roce 623 vzbouřilo. Tehdy přišel do českých zemí franský kupec Sámo se svojí družinou. Přidali se na stranu Slovanů a společně pobili mnoho Avarů. Slované proto přijali Sáma za svého vládce. „Tak se stalo, že Sámo založil první slovanskou říši. Oženil se pak s dvanácti slovanskými ženami, měl s nimi dvacet dva syny a patnáct dcer a šťastně vládl 35 let. Všechny další boje, jež za jeho vedení sváděli Slované s Avary, byly vítězné.“ To napsal o Sámově říši franský kronikář nazývaný Fredegar. Je to nejstarší písemná zpráva, kterou o Slovanech v českých zemích máme.

Později se Sámovi Slované dostali do konfliktu s franskou říší. Její vládce Dagobert chtěl rozšířit svou vládu dále na východ, ale byl poražen v památné bitvě u Wogastisburgu (631). Dodnes historici marně pátrají, kde tato pevnost vlastně ležela. Přesně nevědí ani to, kam až Sámova moc sahala. Pravděpodobně přesahovala hranice dnešních Čech a Moravy. Po Sámově smrti jeho říše zřejmě zanikla. V podstatě ještě nebyla skutečným státním útvarem s pevnou organizací. Vznikla za účelem sjednotit Slovany k obraně proti Avarům a Frankům a usnadnit jejich kořistnické výpravy proti sousedům. Jakmile avarské a také franské nebezpečí pominulo, říše se rozpadla. Nadlouho odmlčeli i soudobí kronikáři. O českém území nemáme poté žádné písemné zprávy až událostí v roce 805.

Na počátku 7. století se na území Čech zformoval kmen Čechů (v latinských pramenech gens Bohemanorum) – etnické a politické společenství lidí, kteří obývali určité území, sami sebe chápali jako určitý jednotný celek s vlastním názvem a tradicí (pověst o příchodu praotce Čecha) a měli společné politické zájmy a potřeby, v daném případě nutnost obrany před cizím nepřítelem.

[editovat] Velká Morava

Podrobnější informace naleznete v článku Velká Moravanaleznete v článcích [[{{{2}}}]] a [[{{{3}}}]]naleznete v článcích [[{{{4}}}]], [[{{{5}}}]] a [[{{{6}}}]]naleznete v článcích [[{{{7}}}]], [[{{{8}}}]], [[{{{9}}}]] a [[{{{10}}}]].

Počátkem 9. století vznikl na území jižní Moravy a v severozápadního Slovenska první slovanský stát ve střední Evropě. Byzantský císař Konstantin VII. Porfyrogennetos jej ve svých spisech později označil jako Velkou Moravu. To však znamenalo pouze to, že byla více vzdálená od hranic byzantské říše než další celek nazývaný Morava, který se vytvořil na území dnešního Srbska.

Jaké byly předpoklady vzniku moravské říše? Údolí řek Moravy a Dyje patří k nejúrodnější oblastem českého území. Slovanské kmeny, které se zde usadily, se proto rozvíjely rychleji než například obyvatelstvo v Čechách. Důležité pro ně byly také styky s Podunajím. Dunaj se stal významnou obchodní tepnou, po níž přiváželi cizí kupci na jižní Moravu přepychové předměty (šperky nebo suroviny k jejich výrobě, drahé látky, honosné zbraně) a sůl. Jižními sousedy moravských Slovanů byli Avaři, kteří přestali být po porážce Sámem svému okolí nebezpeční. Pod vlivem Slovanů, žijících na avarském území, upustili od kočovného způsobu života a přešli k usedlému zemědělství.

Počátkem 9.století vyvrátil avarskou říši Karel Veliký. Frankové však neměli dost sil, aby její území zabrali a připojili ke svému státu. Této příležitosti využila k rozšíření své moci okolní slovanská knížata. Moravané ovládli jihozápadní Slovensko, které se dostalo společně s jižní Moravou pod vládu jednoho knížete. Prvním známým moravským panovníkem byl kníže Mojmír (vládl do 846), podle něhož se dynastie nazývá Mojmírovci. Kníže (král) Svatopluk (vládl 870–894) vytvořil na základě moravského státu rozsáhlou a mocnou říši, která se rozkládala daleko za hranice vlastní Moravy. Na Svatoplukově dvoře přijal křest i český kníže Bořivoj a uznal svrchovanost moravského vládce nad Čechami.

V letech 863 přišla na Moravu z tehdy byzantské Soluně křesťanská misie Konstantina Cyrila a Metoděje, kteří přinesli hlaholici a šířili křesťanství ve staroslověnštině – makedonském dialektu srozumitelnému slovanskému obyvatelstvu. Metoděj se později stal prvním moravským arcibiskupem a hlásáním křesťanství v pohanském okolí Velké Moravy pomáhal Svatoplukovi při rozšiřování státu.

Velkomoravská říše, od níž se Čechové 895 odtrhli, byla v letech 906–907 vyvrácena Maďary.

[editovat] Český stát

[editovat] Počátky českého státu

Rané počátky českého státu jsou zahaleny tajemstvím. V době, kdy na Moravě vznikla rozlehlá říše, Čechy nebyly sjednoceny pod vládou jediného panovníka. Existovalo zde několik menších celků, v jejichž čele stáli místní náčelníci – knížata Čechů. Po určité době se mezi nimi prosadili jako nejsilnější vládci ze středočeského rodu Přemyslovců, který svůj původ odvozoval od bájných předků Přemysl Oráč a kněžny Libuše. První přemyslovský kníže, o kterém se dochovaly záznamy v dobových písemnostech, se jmenoval Bořivoj a žil koncem 9. století. V té době se Čechy dostaly do vlivu mocného velkomoravského knížete Svatopluka. Bořivoj se mu podřídil a nechal se společně se svojí ženou Ludmilou na Moravě pokřtít. Křest přijali pravděpodobně z rukou arcibiskupa Metoděje. Do Čech se Přemyslovec vrátil jako místodržící moravského panovníka, a měl tak být nadřazen ostatním českým knížatům. Tehdy pravděpodobně sídlil na hradišti Levý Hradec, kde nechal vybudovat první křesťanský kostel sv. Klimenta. Vzápětí proti němu vypuklo povstání, které se Svatoplukovou pomocí potlačil. Poté dal na důkaz díků postavit další křesťanský kostel, zasvěcený Panně Marii. Ten se stal první křesťanskou sakrální stavbou na ostrožně Pražského hradu. Pravděpodobně za vlády Bořivojova syna Spytihněva I. (vládl 894–915) byla celá plošina ostrohu obehnána obranným valem a vznikl zde knížecí palác. Tak byly položeny základy Pražského hradu, kam přesídlil kníže se svojí družinou z Levého Hradce. Praha se stala centrem rodícího se českého státu. Z Pražského hradu a dalších hradišť ve středních Čechách (uvažuje se o Levém Hradci, Budči, Mělníku, Staré Boleslavi, Lštění, Tetíně a Libušíně) začali přemyslovští vládci spravovat okolní území, kde si postupně podřídili místní obyvatele a přiměli je k odvádění dávek. Tento prvotní státní útvar bývá nazýván knížecí rodové patrimonium. Po Svatoplukově smrti zanikla svrchovanost Moravy nad Čechami a česká knížata se dostala do vlivu východofranské říše.

Významnou úlohu v procesu formování českého státu sehrál Boleslav I. (vládl 935–972), který nastoupil vládu po zavraždění svého staršího bratra knížete Václava. Zatímco za Václavovy vlády byla nově dobytá území připojována k přemyslovskému státu jen volně (byla zde ponechána místní knížata a obyvatelstvu byla uložena povinnost odvádět tribut), usiloval Boleslav o sjednocení celých Čech. Prostředkem bylo zavádění hradské soustavy.

Na nově dobytých územích nechal Boleslav stavět hrady, do nichž dosazoval své správce (kastelány), vojenské posádky, a při nichž zřizoval archipresbyteráty. Prostřednictvím této hradské správy pevně ovládal a řídil celou zemi. Tento postup mu umožnila skutečnost, že se postavení Přemyslovců ve středních Čechách za jeho třicetiletého panování natolik upevnilo, že si mohl dovolit vybírat od zdejších obyvatel pravidelné daně. Daň představovala poplatek za ochranu, kterou kníže svému lidu poskytoval. Ze získaných prostředků zřídil a vydržoval početnou a dobře vyzbrojenou družinu (uvažuje se až o několika tisících bojovníků). Upevnění moci uvnitř státu umožnilo Boleslavovi zahájit výboje, během nichž připojil Slezsko, Krakovsko a Moravu. Otázkou zůstává, jak opravdu významným mezníkem bylo vyvraždění Slavníkovců v roce 995, tradičně udávané za konec jediného Přemyslovcům konkurenceschopného knížecího rodu v Čechách.

[editovat] České knížectví lénem Svaté říše římské

Po smrti Boleslava II. (999) se postavení českého státu v důsledku rozbrojů mezi jeho následníky spojených s pohanskou reakcí značně zhoršilo. Slabosti panovnické moci využil polský kníže Boleslav Chrabrý a na český trůn dosadil záhadného příbuzného Přemyslovců Vladivoje (vládl 1002–1003). Kníže chtěl upevnit svoje nejisté postavení, proto požádal německého krále, aby mu udělil Čechy v léno. Tím umožnil začlenění českého státu do Svaté říše římské.

[editovat] Christianizace

Tak jako jinde v Evropě mělo také na utváření českého státu důležitý vliv křesťanství. Kronikář Kosmas spojil jeho příchod do Čech s pokřtěním knížete Bořivoje na Moravě. Dnes je však známo, že křesťanství se k nám šířilo už pár desítek let předtím z franské říše. Všichni přemyslovští panovníci, Bořivojem počínaje, se stali křesťany. Křesťanství upevňovalo jejich postavení, nicméně christianizace společnosti, především na venkově postupovala pomalu a plné pokřestění obyvatel českých zemí přišlo až s tzv. druhou vlnou christianizace ve 13. století.

Každý křesťanský stát a jeho panující rod získaly časem svého patrona, světce, k němu se velmoži i lid obraceli v těžkých chvílích o pomoc. Tito „nebeští“ ochránci pocházeli často z vládnoucí dynastie. Patrony českého státu a dynastie Přemyslovců se stali sv. Václav a jeho bába sv. Ludmila.

První křesťanské kostely byly vybudovány koncem 9.století na knížecích sídlech (Levý Hradec, Pražský hrad). Mnoho kostelů nechal později vystavět na nově zakládaných správcovských hradech Boleslav I., kde hrály důležitou roli nejen v církevní, ale i světské správě. Od 11. století se stavěly rotundy a baziliky v románském slohu. Jako druhá křesťanská stavba vznikla na Pražském hradě bazilika sv. Jiří (vystavěna za vlády Vratislava I.a dočasně se stala hlavním kostelem knížecího paláce i celých Čech. Zanedlouho zde nechal kníže Václav vystavět ještě rotundu sv. Víta, do níž uložil ostatky tohoto světce, které získal darem od východofranského krále Jindřicha Ptáčníka. Mezi nejznámější dochované románské objekty v Česku patří rotunda sv. Jiří na hoře Řípu nebo rotunda sv. Martina na Vyšehradě.

Zpočátku se křesťanské Čechy nacházely pod církevní správou biskupství v bavorském Řezně. Roku 973 dosáhl Boleslav II. založení biskupství v Praze, které bylo podřízeno mohučskému arcibiskupovi. Zřízení samostatné církevní organizace posílilo mezinárodní postavení utvářejícího se českého státu a prestiž jeho panovníka. Kníže i jeho nástupci darovali pražskému biskupství rozsáhlé pozemky s poddanými, aby ho hmotně zajistili. Biskupy považovali za své služebníky a prosadili si rozhodující vliv na jejich výběr. Biskupským kostelem a tím i nejvýznamnější církevní stavbou v zemi se stala rotunda sv. Víta.

Jako první usedl na pražský biskupský stolec saský kněz Dětmar a po něm Slavníkovec Vojtěch. Ve své době patřil k nejvzdělanějším mužům Evropy a byl přítelem císaře Otty III., který byl jeho příbuzným. Dlouhá léta žil v říši, kde studoval na církevních školách. Poměry v Čechách, kde se prostí venkované jen pozvolna ztotožňovali s křesťanským učením a dlouho lpěli na pohanských zvyklostech, ho silně zklamaly. Marně se snažil přimět knížete a jeho dvůr, aby žili jako praví křesťané. Na znamení nesouhlasu s jejich chováním opustil dvakrát Čechy. Uchýlil se do Říma a vstoupil zde do kláštera. Později se vypravil šířit víru do Pobaltí mezi pohanské Prusy, kteří ho zabili. Byl prohlášen za svatého a stal se dalším z řady českých patronů.

K církevní organizaci patřily neodmyslitelně také kláštery. Jako první v Česku vznikl ženský benediktinský klášter u baziliky sv. Jiří na Pražském hradě (kolem roku 970). Jeho představenou (abatyší) se stala sestra Boleslava II. Mlada. Nedlouho nato založili benediktinští mniši, které přivedl do Prahy z Itálie biskup Vojtěch, mužský klášter v Břevnově u Prahy (993). Kláštery se staly významnými středisky kultury a vzdělanosti. Při biskupstvích a klášterech se zřizovaly první školy, které sloužily výchově budoucích kněží. Vyučovalo se latinsky. Kostely a kláštery zakládali zpočátku výlučně členové panovnické dynastie, od konce 11. století také šlechtické rody.

[editovat] Povýšení na království

Ačkoliv na dědičný titul musely Čechy čekat až do roku 1212, známe i dva předchozí krále.

Vratislav II. (vládl 1061–1092) se během své vlády stal účastníkem nelítostného boje mezi císařem Jindřichem IV. a papežem Řehořem VII. o investituru Ve sporu hájil císařovu stranu. Odměnou za to mu Jindřich IV. udělil osobní královský titul, který papež samozřejmě nepotvrdil. Jako Vratislav I. byl roku 1086 v Praze slavnostně korunován prvním českým králem.

Vladislav II. (vládl 1140–1173), vnuk krále Vratislava, se stal blízkým spojencem římského císaře Fridricha I. Barbarossy, který usiloval ovládnout Itálii. Kníže mu při tom vydatně pomáhal. Čeští bojovníci se nejednou vyznamenali v boji, zvláště při obléhání Milána. Když se město vzdalo, konala se zde slavnostní mše, při které byl Vladislav I. korunován za odměnu roku 1158 českým králem.

Titul údajně získal dědičně, ale jeho nástupcům se jej nepodařilo udržet.

[editovat] Přelomové 13. století

Již v 2. polovině 12. století, ale především ve 13. století proběhly zásadní hospodářské a společenské změny, které stály u přerodu z raně středověkého ve vrcholně středověký stát. Již v 2. polovině 12. století se uvažuje o vzniku pozemkové šlechty a počátcích mnoha významných šlechtických rodů dob pozdějších. Během 13. století pak tyto rody získávají zásadní podíl na politické moci, jejich společenské postavení bylo navenek mimo jiné prezentováno i hrady, které začaly vznikat ve 40. letech 13. století. Od roku 1215 začaly emancipační snahy církve, která se snažila o majetkovou nezávislost na svých světských dárcích a prosazení vlastního právního rámce pro osoby s církevní organizací spojenými. Toto úsilí bylo úspěšně dovršeno v roce 1222 Velkým privilegiem české církve, které do budoucna určilo postavení církve v rámci společenského organismu. Zintenzivnila se kolonizace dosud neosídlených oblastí, ve 13. století se kolonizační proces posílil i o nově příchozí ze Slezska, resp. na jihu z rakouských zemí. Během 13. století také vznikla první lokovaná města, i když o aglomeracích v blízkosti hradských center plnících aspoň částečně funkce měst se uvažuje už i pro dobu dřívější. Zásadním způsobem se také mění struktura venkovského osídlení, to se nejen rozšiřuje mimo staré sídelní území, ale také v oblastech tradičně osídlených se vesnická jádra posunují a přeskupují.

[editovat] Vláda Karla IV.

Podrobnější informace naleznete v článku Karel IV.naleznete v článcích [[{{{2}}}]] a [[{{{3}}}]]naleznete v článcích [[{{{4}}}]], [[{{{5}}}]] a [[{{{6}}}]]naleznete v článcích [[{{{7}}}]], [[{{{8}}}]], [[{{{9}}}]] a [[{{{10}}}]].

V roce 1310 na český trůn nastupuje Jan Lucemburský, který se oženil s Eliškou Přemyslovnou, dcerou krále Václava II. Za jeho syna Karla, který se stal českým králem v roce 1346 a který byl v roce 1355 korunován císařem Svaté říše římské, dosáhly české země nebývalého rozkvětu. Za Karla IV. byla v roce 1347 v Praze založena první univerzita ve střední Evropě, která později přijala název Univerzita Karlova. Karel IV. dále položil základy gotické Prahy, založil Nové Město Pražské, zvelebil Staré Město a Pražský hrad, dal v Praze postavit kamenný most přes Vltavu, který nese jeho jméno (Karlův most), a nedaleko Prahy postavil hrad Karlštejn. V jeho době byla Praha povýšena na střed říše. Se svými čtyřiceti tisíci obyvateli byla tehdy Praha jedním z největších měst Evropy.

[editovat] Husitství

Podrobnější informace naleznete v článku Husitstvínaleznete v článcích [[{{{2}}}]] a [[{{{3}}}]]naleznete v článcích [[{{{4}}}]], [[{{{5}}}]] a [[{{{6}}}]]naleznete v článcích [[{{{7}}}]], [[{{{8}}}]], [[{{{9}}}]] a [[{{{10}}}]].

Po smrti Karla IV. se v roce 1378 vlády ujal jeho syn Václav IV. V Praze začíná působit kazatel Konrád Waldhauser, který bouří proti nepravostem v církvi a usiluje o její reformu. V jeho úsilí později pokračuje rektor pražské univerzity Mistr Jan Hus. Jeho kázání, v nichž Hus svými názory předjímá pozdější protestantské hnutí, vzbuzují nevoli církve, ale mají v zemi široký ohlas. Hus je v roce 1414 předvolán do Kostnice (de:Konstanz), aby na církevním sněmu čelil obžalobě z kacířství. Přes všechen nátlak a věznění však Hus své názory neodvolal. 6. července 1415 byl z rozhodnutí koncilu v Kostnici jako kacíř upálen.

Když zpráva o Husově upálení došla do Čech, rivalita mezi husity, kteří souhlasili s Husovými názory na reformu církve, a katolíky se postupně proměnila v otevřené nepřátelství. Defenestrace konšelů a radních z oken pražské radnice a soustřeďování husitů ve městech i v horských oblastech byly počátkem husitské revoluce a válek, které ji následovaly. V roce 1420 husité stanovili svůj program v tak zvaných Čtyřech artikulích Pražských. V témže roce založili město Tábor, které se pak stalo centrem husitské revoluce.

Na události v českých zemích reagovala církev od roku 1420 až do roku 1431 pěti křižáckými výpravami. Všechny byly v bitvách husitským vojskem poraženy. Husitská vojska vedl Jan Žižka z Trocnova (1374–1422), po něm převzal vedení husitských vojsk Prokop Holý. Ani husité se nevyhnuli vnitřním rozporům a rozdělili se na radikální křídlo Táboritů a umírněné, kterým šlo o dohodu s císařem a církví. To nakonec vedlo k bratrovražedné bitvě u Lipan v roce 1434, v níž Táborité byli poraženi. Konec husitským válkám učinilo až schválení tak zvaných basilejských kompaktát. V roce 1436 bylo nakonec dosaženo dohody mezi císařem Zikmundem a Českým královstvím na sněmu v Jihlavě.

[editovat] Období interregna (1439 – 1453)

Smrtí Albrechta Habsburského v říjnu roku 1439 v Čechách zavládlo období interregna – neboli období mezivládí. stavové začali hledat vhodného kandidáta na český trůn, avšak žádný vhodný se nenaskytl. O českou korunu nebyl zájem. Autorita českého krále se rozpadla, královský majetek rozkraden, ten jež zůstal byl zplundrován, feudálové žijí v soukromých válkách. Přední šlechtické rody konají výpady proti sousedícím panstvím. Země prožívala devastující rozklad a stala se obrazem bídy a utrpení. V této situaci byla 20. června 1440 v Praze učiněna královská volba – sbor 46 volitelů, mezi nimi i pozdější král Jiří z Poděbrad, dal své hlasy Albrechtu Bavorskému, bavorskému vévodovi.

Albrecht Bavorský byl synovec královny Žofie, manželky zemřelého Václava IV., hovořil česky a českou realitu důvěrně znal, vždyť dlouho pobýval na pražském dvoře. Albrecht byl sice zvolen a české poselstvo jej navštívilo s korunou v bavorské Koubě, avšak právě asi na základě znalosti českých poměrů Albrecht odmítl.

Správa země v době interregna: Absence panovníka přivedla české stavy k nouzovému řešení. České stavy se roku 1440 v „listu smírném“ rozhodly nahradit chybějící ústřední moc delegací pravomocí směrem dolů – tedy do krajů. Tak vznikly regionální šlechtické spolky – sněmíky, či jinak landfrídy, které zabezpečovaly alespoň minimální chod státu, jejich posláním byla eliminace rušitelů mírů. Spolupráci landfrídů zajišťovaly pravidelné zemské sněmy. Landfrídy se záhy začaly integrovat díky silným osobnostem: mezi nimi byl Hynek Ptáček z Pirkštejna, Jiří z Poděbrad, Oldřich z Rožmberka. Dále pokračují spory mezi katolickou stranou v království, reprezentovanou Oldřichem z Rožmberka, a kališnickou stranou, představovanou Hynkem Ptáčkem.

V situaci mocenských sporů se prohlásil za zemského správce Jiří z Poděbrad. Fakticky mu byl tento status zemským sněmem udělen až roku 1452 poté, co zlikvidoval vnitřní nepřátele v království. Správcem se měl stát pouze na dva roky, ve skutečnosti však mu postavení vydrželo až do smrti Ladislava Pohrobka.

[editovat] Vláda Jiřího z Poděbrad

V roce 1448 se stal zemským správcem Jiří z Poděbrad, utrakvista, který byl v roce 1458 po smrti krále Ladislava Pohrobka (1453–1457) zvolen českými stavy králem. Do doby jeho vlády spadají počátky české reformační církve, Jednoty bratrské. Po smrti „husitského krále“ Jiřího z Poděbrad v roce 1471 nastupuje na český trůn jagellonská dynastie, která vládne až do roku 1526, kdy byl po smrti krále Ludvíka Jagellonského v bitvě u Moháče (uherský Mohacs) českým králem zvolen Ferdinand I. Habsburský.

[editovat] Novověk

[editovat] Český stát za vlády Jagellonců

Podrobnější informace naleznete v článku Český stát za vlády Jagelloncůnaleznete v článcích [[{{{2}}}]] a [[{{{3}}}]]naleznete v článcích [[{{{4}}}]], [[{{{5}}}]] a [[{{{6}}}]]naleznete v článcích [[{{{7}}}]], [[{{{8}}}]], [[{{{9}}}]] a [[{{{10}}}]].

[editovat] Český stát za vlády prvních Habsburků

Za vlády císaře Rudolfa II. (1576–1611) se Praha znovu stává kulturním centrem říše, ale po jeho smrti dochází opět k rozporům mezi katolíky a stoupenci reforem, které vrcholí v povstání českých stavů proti králi Matyášovi, který nastoupil na český trůn po svém bratru Rudolfovi.

[editovat] Bílá hora

Dne 23. května 1618 byli z oken pražského hradu vyhozeni dva královští místodržící, Slavata a Martinic a jejich sluha Fabricius. Dne 26. srpna 1619 zvolili čeští stavové českým králem Fridricha Falckého. Jeho vláda však neměla dlouhého trvání. Vojsko českých stavů bylo 8. listopadu 1620 v rozhodující bitvě na Bílé hoře u Prahy poraženo a král Friedrich se zachránil útěkem.

Protestantští rebelové byli krutě potrestáni. 27 českých „pánů“ (3 páni, 7 rytířů a 17 měšťanů), kteří se zúčastnili odboje proti Habsburkům, bylo v Praze 21. června 1621 na Staroměstském náměstí veřejně popraveno. Tato poprava byla jenom úvodem k dalším represivním opatřením a protireformačním dekretům. Císař Ferdinand II., který nastoupil na trůn v roce 1620, sice řadu účastníků povstání omilostnil, ale zkonfiskoval jejich majetek. V zemi, která byla z 90 % protestantská, začala probíhat násilná protireformace.

[editovat] Třicetiletá válka

Třicetiletá válka, která stavovské povstání následovala, zpustošila a zbídačila zemi natolik, že z původních víc než tří milionů obyvatel zbylo osm set tisíc. Mnozí dali přednost emigraci do sousedních zemí, kde byla protestantská vyznání povolena. Nejvýznamnější osobností je mezi nimi Jan Amos Komenský (1592–1672), český myslitel a pedagog, jedna z hlavních osobností Jednoty bratrské. Vestfálským mírem v roce 1648, který ukončil třicetiletou válku, byl osud českých zemí zpečetěn.

[editovat] Rekatolizace

Podrobnější informace naleznete v článku Rekatolizacenaleznete v článcích [[{{{2}}}]] a [[{{{3}}}]]naleznete v článcích [[{{{4}}}]], [[{{{5}}}]] a [[{{{6}}}]]naleznete v článcích [[{{{7}}}]], [[{{{8}}}]], [[{{{9}}}]] a [[{{{10}}}]].

Protestantská česká šlechta a zemanstvo byly zdecimovány, jejich statky byly dány cizincům a na poddané bývaly koncem 17. století často uvrženy nepoměrně vyšší robotní povinnosti, které pak vedle dalších faktorů zapříčiňovaly povstání, jež bývala násilně potlačována. Pokračovala rekatolizace země, která vedla k tomu, že ve dříve nábožensky rozdělených českých zemích vzniklo homogenní katolické prostředí. Bible kralická a řada jiných knih se dostala na index. Zakázané knihy nalezené při domovních prohlídkách se sbíraly a pálily. Konvertité obvykle přijali katolicismus i z vnitřního přesvědčení, jen nepatrná menšina tajných Bratří si za cenu předstírání, že jsou katolíky, dokázala udržet některé prvky své víry, často však ve zjednodušené a povrchní podobě. Někteří se raději přihlásili k vyznání židovskému, které bylo jediným zbývajícím povoleným náboženstvím. Častý nedostatek pramenů z této doby pozdější historiografy často sváděl k interpretaci historického období jako celkově velmi úpadkového („doba temna“), ve skutečnosti však od 2. poloviny 17. století došlo ke stabilizaci politické situace a opětovnému ekonomickému rozvoji českých zemí. Monumentem doby a v rozporu s tezí o kulturním úpadku je řada barokních kostelů na venkově a vrcholné stavby českého baroka vybudované převážně v 1. polovině 18. století.

Změny přinášejí až reformy císaře Josefa II. (1780–1790). Je zrušen jezuitský řád, zakázáno mučení při hrdelních procesech, soudnictví je odděleno od správy a v roce 1781 je vydán patent o zrušení nevolnictví; toleranční patent, kterým se povoluje příslušnost k dvojímu protestantskému vyznání, byl vydán v témže roce. Zároveň však dochází k centralizaci správy a ke germanizaci vyššího školství a úřadů. V 80. letech 18. století začínají v Praze vycházet první české noviny, začíná se hrát české divadlo, v roce 1792 se zřizuje stolice českého jazyka a literatury na pražské universitě.

[editovat] Vývoj v letech 1792 – 1848

V reakci na evropský vývoj v období napoleonských válek se politický systém po roce 1792 utužil a konzervoval, v historiografii se toto období pojmenovává jako doba předbřeznová. Společnost zůstála v porovnání k průmyslovému vývoji v západní Evropě ještě ve své většině zemědělská. Vzniklo sice několik manufaktur, především textilního charakteru, ale jejich dopad na celkovou produkci nebyl v podstatě žádný. Reakcí na germanizační úsilí se stalo české národní obrození, jehož počátek se klade do 90. let 18. století. Do roku 1848 se projevovalo především v rovině kulturní, výraznou roli hrála ještě česká historická šlechta (hrabě Kašpar Šternberg, Karel Chotek), mezi výrazná centra kulturního života patřila Královská česká společnost nauk nebo Národní muzeum.

Ideovou inspirací pro obrozence byly především svatováclavské, cyrilometodějské a svatoprokopské katolické tradice.

[editovat] Politický a společenský vývoj 1848 – 1918

V revolučním roce 1848 byla definitivně zrušena robota. Tento slibný rozvoj přerušil neoabsolutismus v 50. letech. Po roce 1848 se výrazně politizuje.V roce 1860 říjnový diplom obnovil ústavnost. V roce 1869 byla uzákoněna povinná osmiletá školní docházka. V roce 1882 byla Universita Karlova v Praze rozdělena na německou a českou. V roce 1883 se v Praze otevírá Národní divadlo. V roce 1886 se rozhořel Spor o rukopisy. V 19. století dochází k všeobecnému rozvoji vzdělání, kultury a české literatury, od 60. let 19. století se české země i rychle industrializují, v 80. a 90. letech 90. století vzniká česká buržoazie a v souvislosti se zakládáním továren atd. i městské dělnictvo.

[editovat] Československo

Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Československanaleznete v článcích [[{{{2}}}]] a [[{{{3}}}]]naleznete v článcích [[{{{4}}}]], [[{{{5}}}]] a [[{{{6}}}]]naleznete v článcích [[{{{7}}}]], [[{{{8}}}]], [[{{{9}}}]] a [[{{{10}}}]].

V důsledku porážky v první světové válce (1914–1918) se Rakousko-Uhersko rozpadlo. Na jeho troskách vznikly nové státy: Rakousko, Maďarsko, Polsko, Království SHS a také Československo, které se ustavuje 28. října 1918 jako demokratický stát v čele s prezidentem Tomášem Garriguem Masarykem (1850–1937). Kromě Čech a Moravy se součástí Československa stává i Slovensko a Podkarpatská Rus. Co do národnostního složení je však čtrnáctimilionové Československo nestabilní stát. Kromě Slováků, kteří byli po většinu své historie součástí Uher, má víc než třímilionovou německou menšinu, téměř třičtvrtěmilionovou maďarskou menšinu na jižním Slovensku, polskou menšinu na severovýchodní Moravě a Rusíny na Podkarpatské Rusi.

Soužití s českými Němci bylo od počátku konfliktní. Dne 4. března 1919 došlo v Kadani k tragickému incidentu mezi německými obyvateli a českým vojskem. Výsledkem bylo 25 mrtvých a několik desítek zraněných. Čeští Němci nebyli pozváni k tvorbě definitivní ústavy z roku 1920.

V roce 1933 se v sousedním Německu dostává k moci Adolf Hitler a z Německa se stává totalitní stát. Hitlerovské Německo v roce 1938 obsazuje Rakousko, které se tímto anšlusem stává součástí tak zvané Velkoněmecké říše, a Československo se svými třemi miliony Němců, soustředěnými zejména v pohraničních oblastech státu, je další na řadě. Hitler žádá o odstoupení pohraničního území Německu. Přestože má Československo obrannou dohodu s Francií a Sovětským svazem, tehdejší představitelé těchto zemí chtějí zabránit válce stůj co stůj. Mnichovskou dohodou z 29. září 1938 je československá vláda přinucena kapitulovat a Sudety (pohraniční oblasti Čech a Moravy) jsou přičleněny k Německu. Okleštěné Česko-Slovensko je pak 15. března 1939 zabráno německým vojskem a vyhlášen Protektorát Čechy a Morava. Den předtím Slovensko vyhlásilo nezávislost a Maďarsko zabralo Podkarpatskou Rus a část jižního Slovenska.

Dne 1. září 1939 vypukla 2. světová válka. V květnu 1945, kdy válka skončila vítězstvím spojenců, bylo Československo obnoveno, i když Podkarpatská Rus byla v rozporu s některými předchozími dohodami přičleněna k Sovětskému svazu. Dochází k hromadnému odsunu Němců z pohraničních oblastí – Sudet. V únoru 1948 se pak díky puči v Československu chápou moci komunisté; země se stává totalitním státem a součástí sovětského bloku.

Liberalizační hnutí roku 1968 známé jako Pražské jaro bylo poraženo díky sovětské invazi v srpnu téhož roku. Následovalo období normalizace. Poměry v zemi změnila až sametová revoluce v listopadu 1989.

Jako státní útvar přestalo Československo existovat 1. ledna 1993, kdy se mírovou cestou rozdělilo na Česko a Slovensko.

[editovat] Samostatná Česká republika

Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny České republikynaleznete v článcích [[{{{2}}}]] a [[{{{3}}}]]naleznete v článcích [[{{{4}}}]], [[{{{5}}}]] a [[{{{6}}}]]naleznete v článcích [[{{{7}}}]], [[{{{8}}}]], [[{{{9}}}]] a [[{{{10}}}]].

Obě země schválily v lidovém referendu v roce 2003 svůj vstup do Evropské unie.

[editovat] Literatura

• Droberjar, Eduard. Věk barbarů. České země a stěhování národů z pohledu archeologie. Praha 2005.
• Fridrich, Jan. Středopaleolitické osídlení Čech. Praha 1982.
• Fridrich, Jan. Staropaleolitické osídlení Čech. Památky Archeologické-Supplementum 10, Praha 1997.
• Klápště, Jan. Proměna českých zemí ve středověku. Praha 2005.
• Macek…Jagellonců.
• Machačová, Jana–Matějček, Jiří. Nástin sociálního vývoje českých zemí 1781–1914. Opava 2002.
• Měřínský, Zdeněk. České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu I. Praha 2002.
• PEKAŘ, Josef. O smyslu českých dějin. V Praze : Rozmluvy, 1990. 418 s.
• Pleiner, Radomír a kol. Pravěké dějiny Čech. Praha 1978.
• Podborský, Vladimír. Dějiny pravěku a rané doby dějinné. Brno 1997.
• Svoboda, Jiří a kol. Paleolit Moravy a Slezska. Brno 1994.
• Šmahel, František. Husitské Čechy. Struktury, procesy, ideje. Praha
• Třeštík, Dušan. Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530–935). Praha 1997.
• Velké dějiny Zemí koruny české. Praha 1999 -
• Žemlička, Josef. Čechy v době knížecí (1034–1198). Praha 1997.
• Žemlička, Josef. Počátky Čech královských 1198–1253. Proměna státu a společnosti. Praha 2002.

[editovat] Podívejte se také na

• Dějiny Moravy
• Seznam hlav českého státu
• Seznam českých premiérů
• Seznam bývalých států v Evropě

[editovat] Externí odkazy

• http://www.libri.cz/databaze/dejiny – encyklopedická databáze na serveru nakladatelství Libri, podle: ČAPKA, František. Dějiny zemí Koruny české v datech. 2., opr. a dopl. vyd. Praha : Libri, 1998. 820 s.
• Toulky českou minulostí