Klíč (hudba)
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Klíč je grafický symbol, přítomný na počátku každé notové osnovy, případně také uvnitř notového záznamu skladby. Pomocí klíče se určuje, jaké výšky tónů reprezentují jednotlivé noty (linky). Každý klíč má svůj referenční tón, od kterého se odvozují další tóny (například referenční tón pro basový klíč je malé f, jeho polohu označují dvě tečky – nachází se tedy na čtvrté lince notové osnovy).
Obsah |
[editovat] Typy klíčů
[editovat] G klíč
G klíč, neboli houslový klíč, se používá pro notový zápis partu houslí, vysokých dechových nástrojů (např. příčná flétna, hoboje, klarinetu, trubky apod.), ženských hlasů (soprán, mezzosoprán a alt) a pravé ruky u klávesových nástrojů. Houslový klíč se také občas používá i u nástrojů, jejichž party jsou notované v nižších klíčích (např. basovém), a to v případě, že dlouhou dobu hrají vysoké tóny. Toto umožňuje odstranění mnoha pomocných linek a notový zápis je pak přehlednější. Referenční tón houslového klíče je g¹, nachází se na druhé notové lince (na jednom z konců klíče).
[editovat] F klíč
F klíč, neboli basový klíč, se používá pro notový zápis partu violoncella, kontrabasu, nízkých dechových nástrojů (např. fagotu, pozounu nebo tuby), nižšího mužského hlasu – basu, levé ruky u klávesových nástrojů a pedálů u varhan. Referenční tón u basového klíče je malé f, nachází se na čtvrté notové lince (jeho poloha je označená dvěma tečkami).
[editovat] C klíč
Referenční tón u C klíče je c¹, jeho polohu určuje střed klíče. Může se nacházet na:
- 1. lince – sopránový klíč (b)
- 2. lince – mezzosopránový klíč (c)
- 3. lince – altový neboli violový klíč (d)
- 4. lince – tenorový klíč (e)
- 5. lince – barytonový klíč (f)
Historické C klíče jsou zobrazené na začátku notové osnovy (a)
V současnosti se nejvíce používá violový klíč (pro zápis notového partu violy nebo altového pozounu) a tenorový klíč pro zápis notového partu tenorového pozounu a vyšších pasáží nástrojů notovaných v basovém klíči.
[editovat] Původ podoby klíčů
Klíče měly původně podobu písmen. Význačný bod písmene se nacházel na lince referenčního tónu. Tak například klíč G je původně písmeno G zapsané tak, aby se jeho střed nacházel na lince referenčního tónu. Ještě patrnější je tento jev patrný u basového klíče F, kdy linka referenčního tónu prochází mezi rameny písmena F. Podle toho si lze snadno pamatovat, co který klíč vlastně znamená.
Grafické podoby klíčů rozlišují silné a slabé tahy. Protože noty byly psány šikmým perem seříznutým na opačnou stranu, než bylo pero používané pro zápis latinky, jsou silné tahy hudebních klíčů ty linky, které míří shora doleva a linky vodorovné. Tahy mířící svisle a shora doprava jsou slabé (vlasové).
[editovat] Oktávové klíče
Pro omezení pomocných linek se také občas používají klíče, které mají nad nebo pod sebou číslici 8 nebo 15, čili noty jsou transponovány o jednu nebo dvě oktávy níže či výše. Podobnou funkci mají značky 8va, 8vb, 15ma, 15mb, viz článek oktáva. Houslový klíč s notami transponovanými o oktávu níže se používá u kytarového partu (obrázek vpravo), osmička se ale často vynechává a kytarový part se zapisuje v „obyčejném“ houslovém klíči, přestože kytara hraje tóny o oktávu nižší. Použití těchto klíčů ale s sebou nese určité riziko, že dojde k nedorozumění, v jaké oktávě daný part zahrát. Například zápis not kontrabasu je typicky v basovém klíči, přičemž kontrabas zní o oktávu níže než v notovém zápise (podle důsledného ale nepoužívaného zápisu by se měl v kontrabasovém partu používat basový klíč s osmičkou dole).
[editovat] Tabulatura
U kytary a dalších drnkacích hudebních nástrojů je možné místo tradičních klíčů použít tzv. tabulaturu. Nemusí se pak používat pět notových linek, ale každá linka představuje jednu strunu (u kytary má tedy tabulatura 6 linek). Místo not se používají čísla a zápis tedy znázorňuje, na kolikátém pražci a na jaké struně se má daný tón zahrát.
Tabulatura se také občas používá u varhan nebo dechových nástrojů s otvory.
