Osvícenství

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

První strana Diderotovy a d'Alembertovy Encyklopedie

Osvícenství je intelektuální hnutí, životní postoj a filozofický směr 18. století, který znamenal převrat ve vývoji evropského myšlení. Osvícenství, odpoutané od barokní religiozity a inspirováné antikou, logikou a humanismem, vytvořilo vlastní duchovní, etické a estetické principy, do té doby neznámé, které daly základ mj. dnešním konceptům svobody, demokracie, pokroku a lidských práv.

[editovat] Poznámky k charakteristice

Krom antiky, humanismu a renesance bylo osvícenství silně ovlivněno i vědou 17. století. Mezi četné výchozí zdroje osvícenství patřila vědecká díla Blaise Pascala, Reného Descarta, Galilea Galileiho, Francise Bacona či Isaaca Newtona.

Nejvýznamnější dějinné události ovlivněné osvícenstvím byly velká francouzská revoluce a boj amerických kolonií za nezávislost.

V umění odpovídá časově a mnohdy i duchovně ve střední Evropě zejména klasicismu a v západní Evropě stylům pojmenovaným po Ludvíku XV. (tzv. Louis-quinze) a Ludvíku XVI. (tzv. Louis-seize)

O osvícenství můžeme hovořit jako o myšlenkové epoše, či jako o společenském proudu.

Samostatné fenomény tohoto období jsou osvícenství v Americe a osvícenský absolutismus.

V druhé polovině 20. století prošlo osvicenství a jeho přínos ostrou kritikou postmoderní filozofie.

[editovat] Osvícentví jako myšlenková epocha

Jean-Jacques Rousseau, jeden z významných představitelů osvícenství

Podle některých výkladů spadá počátek osvícenství již do 16. století, do období renesance, jež znovu odhalila hodnoty skryté v dílech antických literatů a kánonech antického umění. Reformace přispěla ke kritickému pohledu na církev a zbožnost. Protireformace v některých zemích (zejména ve střední Evropě, např. i v Českých zemích) tento proud odklonila jiným směrem, více k náboženské zbožnosti a prožitku, ovšem v západní Evropě (především ve Francii a v Anglii) byl tento duchovní proud takřka nepřerušen až do francouzské revoluce a napoleonských válek. Právě v těchto zemích dosáhlo v 18. století osvícenství největšího rozmachu a nejvíce se rozšířilo.

Právě od konce 17. století v 18. století dosáhlo osvícenské myšlení největší popularity. Ve Francii či v Anglii se stalo prakticky jediným uznávaným myšlenkovým východiskem. Pro duchovní tvorbu znamenalo odpoutání se od dosavadního stavovství (mezi filosofy a literáty začali pronikat ve velké míře i měšťané, viz níže), zbožnosti (odklon od absolutní důvěry v Boha) a tradičních představ o hierarchii společnosti (panovník dán z vůle lidu, ne Boha). Pojem tradice a prožitek byly ve filosofickém diskursu potlačeny a na přední místo byly postaveny pojmy jako rozum, vzdělanost, právo či člověk (18. století je často nazýváno věkem rozumu).

Osvícenství objevilo pro euroamerickou společnost řadu pojmů, které jsou dodnes hojně používané v odborném jazyke i běžné komunikaci, přestože se jejich význam mnohdy částečně změnil. Mezi tyto pojmy patří např. přirozené právo, občan, občanská společnost, lidská práva atd.

Konec osvícenství po faktické stránce znamenaly konzervativní tendence nastolené po napoleonských válkách a v rovině duchovní nástup romantismu, který částečně vznikl jako negace na osvícenství a částečně jako plynulý vývoj osvícenského sentimentu.

[editovat] Osvícenství jako životní postoj

Osvícenství jako sociální fenomén prostoupila zejména buržoazii, aristokracii a částečně klérus obzvláště v západní Evropě (jeho průnik na venkov dosud není jednoznačně vyřešen), Českých zemích zasáhlo především vzdělanostní elitu a rovněž habsburský panovnický dvůr. Zatímco v západní Evropě mělo daleko plošnější charakter a ve vědecké rovině bylo dosaženo daleko hlubších výsledků, ve střední Evropě a v Rusku ovlivnilo zásadně panovnický systém, tzv. osvícenský absolutismus, díky němuž byla státem zavedena řada modernizačních reforem, jež významně přispěly k industrializaci těchto zemí.

Pro osvícenství je typický vstup buržoy (měšťana) do veřejného života. Tento jev začíná nejprve jejich zájmem o vzdělání, vlastní filozofickou a literární tvorbu a končí snahou o vlastní participaci na politickém životě, jejímž vyústěním se stala francouzská revoluce.

Touha po vzdělání vedla ke zvýšené literární produkci (co do kvality i kvantity) a také ke zvýšené konzumaci tiskovin (knih a novin). Tomu především ve Francii přispělo jednak založení Francouzské akademie (již v roce 1660), ale i zhuštění sítě silnic, která přispěla k rychlejšímu šíření informací. V městském prostředí přispěly ke zvýšenému zájmu o filozofii a kulturu tzv. salóny, společnosti scházející se buď v měšťanských domácnostech, nebo v kavárnách, kde se rozebíraly jednak novinky literární tvorby, jednak širší duchovní koncepty, jako např. lidská práva či svoboda jednotlivce.

Jedním z důležitých rysů osvícenství byla vzrůstající vlna deismu (Bůh chápán pouze jako prvotní hybatel) a ateismu (bezvěří). Jiným je tzv. libertinství, jež mělo dva možné významy: tzv. volnomyšlenkářství, tedy odmítání dogmat a tradic, nebo uvolnění mravů, jak je zobrazeno např. v románu Nebezpečné známosti francouzského spisovatele Pierra Choderlose de Laclos.

[editovat] Osvícenství ve filozofii

Významnou úlohu hrálo osvícenství v rámci filozofie, do níž vstoupily mj. racionalismus či etika, studium a pozdější obrana lidských práv a boj proti despotismu.

Ideláním představitelem osvícenství se stal filozof, vzdělaný člověk, který však plnil svou funkci jak ve vědě, tak ve společnosti. Jeho hlavním duchovním východiskem byl rozum, který jej vedl ve všech oblastech uvažování i praktického života, definoval pojmy a určoval hodnoty. Podmínkou osvícenského filozofa byla občanská angažovanost (tu často zaručoval už výběr témat, kterými se zabýval). Jeho hlavním úkolem bylo kultivovat svůj rozum (jak vyjádřil Voltaire ve svém románu Candide - „starat se o svou zahradu“) a jím prosvětlovat životy ostatních.

Krom Voltaira, salónního filozofa a kritika náboženství dosáhl velkého vlivu i zastánce přirozeného řádu, Jean-Jacques Rousseau.

[editovat] Osvícenství ve vědě

Denis Diderot

Řada věd zaznamenala v 18. století nebývalý rozmach. Zvýšený zájem o přírodu pomohl k rozvoji fyziky, chemie či biologie a vzniku mnoha jejich odvětví. Při vědeckém bádání se rozšířila metoda pokusu (hojně používaná již od renesance) a objev mikroskopu. Ve společenských vědách vznikla zcela nová odvětví, např. politická ekonomie či filozofie dějin.

Ve vědě znamenalo velký průlom vydání Encyklopedie, aneb Racionálního slovníku věd, umění a řemesel. Jednalo se o na svou dobu grandiózní projekt několika učenců nazývaných encyklopediské, kteří pod vedením filozofa Denise Diderota a matematika Jeana Le Rond d'Alembert, kteří vytvořili nauční obrázkový slovník, jenž vycházel v letech 1751 až 1772. Tento projekt měl ve své době pokrýt veškeré lidské znalosti a dovednosti. Dobře dokumentuje jinou osvícenskou hodnotu - snahu po univerzálnosti.

[editovat] Osvícenství v umění

Z umění se osvícenství nejvíce (a téměř výhradně) projevilo v literatuře. Vyšší zájem byl zaznamenán o románovou tvorbu a tato poptávka pak dala vzniknout tzv. sentimentálnímu románu. Zvláště oblíbená byla epistulární forma románu.

V hudbě se osvícenství nejvíce projevilo v díle Wolfganga Amadea Mozarta, a to zejména v jeho operách (Únos ze Serailu jako odkrývání mimoevropských kultur; fenomén tolerance a odpuštění, Figarova svatba a motiv občanských práv; Kouzelná flétna a pojem absolutního dobra).