Jean-Jacques Rousseau
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jean-Jacques Rousseau [žán žak rusó] (28. června 1712, Ženeva – 2. července 1778, Ermenonville, Francie) byl francouzský filozof a preromantický spisovatel švýcarského původu. Jeho dílo ovlivnilo Velkou francouzskou revoluci i následující vývoj kolektivistických teorií. Podstatou jeho učení bylo, že lidé se rodí dobří a kazí se teprve vinou společnosti. Volal po návratu k přírodě a k lidské přirozenosti, kterou spatřoval v absenci novodobých dějin, jež člověka uvrhly do okovů konvencí a nesmyslných řádů.
Obsah |
[editovat] Život a smrt
Narodil se jako druhý syn Isaaca Rousseaua, hodináře po vzoru otce i děda, a Suzanne Rousseauové, rozené Bernardové, rovněž dcery hodináře. Matka zemřela 7. července 1712, devět dní po jeho narození a otec ho roku 1722 poslal k pastoru Lambercierovi v Bossey (jižně od Ženevy). Jeho vzdělání spočívalo pouze v četbě kalvinistických kázání a Plutarchových Životopisů. V roce 1724 ho otec dal do učení k notáři a v roce (1725) k ryteckému mistru. Jeho otec se znovu oženil v roce 1726. 14. března 1728 Jean-Jacques ve věku šestnácti let protestantskou Ženevu opustil.
Farář města Confignon (na západ od Ženevy) ho na květnou neděli přivedl k paní Françoise-Louise de Warens (1699–1768), která dva roky předtím konvertovala ke katolictví. Ujala se ho; Rousseau jí přezdíval maman (matka). Pod jejím vlivem se vydal do Turína, kde 23. dubna konvertoval ke katolictví. Následujícího roku se vrátil do Charmettes (nedaleko Chambéry) Françoise-Louise de Warens. V roce 1730 cestoval pěšky až do Neuchâtelu, kde se učil hudbě. V roce 1732 získal místo hudebního mistra v Chambéry. V roce 1734 se pak stal intendantem paní de Warens a ona jeho milenkou. U ní v roce 1739 napsal svou první knihu: Sad paní baronky de Warens.
V Paříži v roce 1741 neúspěšně předložil Akademii svůj vynález nového notového zápisu; kromě toho se zde seznámil s Denisem Diderotem a Madame d'Épinay. V letech 1743–4 působil jako tajemník francouzského velvyslance v Benátkách, o jejichž republikánském zřízení často psal ve své další práci. Po návratu do Paříže žil s negramotnou švadlenou Thérèse Lavasseurovou, s níž měl pět dětí, které všechny odložil do sirotčince Hôspital des Enfants-trouvés, kde pravděpodobně záhy zemřely. Od r. 1749 přispíval do Encyklopedie články o hudbě, od roku 1755 i o politické ekonomii. V roce 1750 se zúčastnil soutěže Dijonské akademie o nejlepší filozofické pojednání. Se svou Rozpravou o vědách a umění, kde rozvedl myšlenku, že pokrok je synonymem zkaženosti, vyhrál první cenu a značně se proslavil. R. 1754 se vrátil do Ženevy a konvertoval zpět ke kalvinismu. V roce 1755 do jiné soutěže Dijonské akademie zaslal Rozpravu o původu nerovnosti mezi lidmi, jež se setkala s nelibostí francouzské vlády.
Pedagogické dílo Emil aneb O výchově (1762), kritizující náboženství, bylo odsouzeno pařížským parlamentem a zakázáno i v Ženevě; Rousseau byl nucen prchnout do oblasti Neuchâtelu, jež tehdy patřila pod správu pruského krále. Poté, co byl jeho dům i tam obléhán davem, odjel v roce 1765 na pozvání filozofa Davida Huma do Anglie. Po roce a půl však podlehl stihomamu, obvinil Huma, že proti němu kuje pikle, a ve zlém se s ním rozešel; Rousseau se pod jménem Renou vrátil do Francie, vzal si Thérèse a v roce 1770, kdy jeho oficiální vyhnanství vypršelo, se vrátil do Paříže. Ke sklonku života dokončil své autobiografické dílo Vyznání a doplnil jej o Sny samotářského chodce a pojednání Rousseau soudí Jeana-Jacqua. Nesměl vydávat knihy, ale pořádal soukromá čtení.
V roce 1778 mu nabídl markýz de Girardin pohostinství v domě na svém panství v Ermenonville blízko Paříže: Rousseaua zde zastihla náhlá smrt 2. července 1778. Následujícího dne známý sochař Houdon odlil jeho posmrtnou masku, jež se později stala zdrojem spekulací o Rousseauově smrti. 4. července Girardin pohřbil mistrovo tělo na Ostrově topolů, na místě, kde byl roku 1780 postaven památník navržený Hubertem Robertem a zkonstruovaný J.-P. Lesuerurem. Rousseau se ihned stal kultovní postavou a jeho hrobka byla neúnavně navštěvována. Francouzská revoluce vyzdvihovala Rousseauovu filozofii a 11. listopadu 1794 byly při velkolepé ceremonii jeho ostatky přeneseny z Ermenonvillu do pařížského pantheonu. Jean-Jacques Rousseau se tak oficiálně stal jednou z nejslavnějších postav francouzské historie.
Rousseauova smrt byla opředena řadou tajemství a nevyjasněných okolností. Vznikly spekulace, že byl zavražděn kvůli dědickým vztahům a předčasnému zájmu o jeho dílo Vyznání, jež mělo být podle jeho slov vydáno až posmrtně. O posledních dnech a o smrti Jeana-Jacqua hovoří detailně román německého poválečného spisovatele Liona Feuchtwangera Bláznova moudrost aneb Smrt a slavné zmrtvýchvstání Jeana-Jacqua Rousseaua.
[editovat] Myšlenky
Rousseauovo dílo brojí proti dědičné aristokracii a probouzí prvek, jenž byl v klasicistní literatuře utlumen: citovost. Citovost jakožto základ lidských práv i povinností. Ale jeho vliv došel plného uplatnění až ve Francouzské revoluci: politický myslitel Rousseau se stal jejím duchovním otcem a revolucionáři, ať na jedné či na druhé straně, se na něj nespočetněkrát odvolávali. I po uklidnění revolučních vášní Rousseauovo dílo pokračovalo svým vlastním životem: na pokraji nového světa průmyslové revoluce ztělesňovalo obavy z pokroku; je rovněž nositelkou prvních znaků moderní literatury, jmenovitě literatury autobiografické. Rousseau svým dílem počal epochu romantismu.
Jean-Jacques Rousseau byl sice významným autorem a vzorem pro tisíce následovníků a budoucích příznivců, kteří mu přezdívali Filozof s velkým „F“ (poprvé od dob Aristotelových), jeho osobní život byl však značně kontroverzní, zejména z dnešního hlediska (jak je ztělesňuje např. kniha Paula Johnsona Intelektuálové). Ačkoliv volal po návratu k přírodě, sám se v ní zdržoval jen krátkodobě (nanejvýš několik dní). A přestože kritizoval dědičnost stavů a šlechtické konvence, rád přijímal pozvání bohatých šlechtických hostitelů a nezdráhal se přijímat finanční dary (odtud pochází notoricky známá příhoda, kdy se Rousseau nedostavil na banket, kde mu měl samotný Ludvík XVI. udělit doživotní důchod, nikoli z filozofických důvodů, ale pro útrapy spojené s nemocí močových cest). Psal o ideální výchově k přirozenosti a nezkaženosti, avšak svých pět dětí umístil brzy po narození do hrůzných podmínek tehdejších sirotčinců (v ústavu, kam je umístil, se dospělosti dožívalo jen asi 5 % chovanců, 2/3 umíraly již v 1. roce věku). Ačkoliv se k většině svých neduhů a filozofických nedokonalostí přiznal ve svém díle Vyznání (Les Confessions), dodnes zůstává rozporuplnou a mnoha způsoby interpretovanou i dezinterpretovanou postavou.
[editovat] Dílo
 |
Portál Literatura |
- Julie aneb Nová Heloisa – průkopnické beletristické dílo, romantické prvky (1761), jedná se o román v dopisech, je bráněno milostnému vztahu 2 lidí (chudý učitel a dívka z vznešené rodiny)
- Rozprava o vědách a umění (1750)
- Vesnický věštec (1752) – opera úspěšně provedená před králem ve Fontainebleau 18. října 1752, avšak premiéra v pařížské Opeře 1. března 1753 propadla
- Rozprava o původu a základech nerovnosti mezi lidmi (1755)
- Emil aneb O výchově (1762) – pedagogický román, klade důraz na čistotu citu, autor říká, že se dítěti nemá vykládat o víře, nýbrž dítě má samo víru nalézt
- O společenské smlouvě (1762)
- Vyznání savojského vikáře
- Hudební slovník (napsán roku 1755, vydán v Paříži v roce 1767)
- Vyznání (posmrtně)
- Pojednání o moderní hudbě (1743)
[editovat] Literatura
- Paul Johnson: Intelektuálové, Návrat domů, Praha 2002, ISBN 80-7255-073-X (str. 9-36)
[editovat] Externí odkazy
- (cs) Heslo ze Stručných dějin filosofie
- (cs) Kniha Sny samotářského chodce – ukázky
- (cs) Heslo na CoJeCo.cz
