Přemysl Otakar II.

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Přemysl Otakar II.

Přemysl Otakar II., řečený král železný a zlatý (* kolem roku 1233 – 26. srpna 1278, Suché Kruty), byl pátým králem českým z rodu Přemyslovců (korunován 1261), mocným středoevropským panovníkem, který dočasně k Čechám připojil rakouské země jako dědictví po vymřelých Babenbercích avšak neudržel je proti nastupujícím Habsburkům, když padl v bitvě na Moravském poli proti římskému králi Rudolfovi I.

Byl druhorozeným synem krále Václava I. a Kunhuty Štaufské.

O vládci tvrdé pěsti, mohutné energie a osobní ctižádosti neudávají kroniky příliš nezaujatých faktů. Byl to hezký snědý muž nevysoké postavy, s dvorským vychováním, spíše společenský a výřečný a na svou dobu vzdělaný. Z jeho činů lze usuzovat na velkomyslnost a jistou svobodomyslnost (roku 1254 například potvrdil nebývalá práva Židům: obecní samosprávu a právo na ochranu majetku). Netrpěl přecitlivělostí svého otce a syna, ale někdy prý propadal bezdůvodným záchvatům vzteku a jako většina středověkých panovníků nesnášel odpor. Přemysl Otakar II. v době interregna v římskoněmecké říši vybudoval rozsáhlé panství, které se rozkládalo za Alpy až k Jaderskému moři, rodové državy téměř zdvojnásobil. Pro svou moc a bohatství byl nazýván králem železným (spíš protože měl silnou obrněnou jízdu než aureole neporazitelnosti) a zlatým (byť jeho bohatství pocházelo ze stříbra). Prokazatelně patřil k předním vládcům tehdejší Evropy. Přemyslův závratný vzestup však následoval strmý pád.

Obsah

1 Král český, vévoda rakouský, štýrský, korutanský a kraňský
2 Krize-kolize-katastrofa
3 Potomci
4 Inspirace
5 Externí odkazy
6 Královská města (pravděpodobně) založená během vlády Přemysla Otakara II.
7 Reference

[editovat] Král český, vévoda rakouský, štýrský, korutanský a kraňský

Příbuzenstvo
otec	Václav I.
matka	Kunhuta Štaufská
manželka	Markéta Babenberská
manželka	Kunhuta Uherská
syn	Mikuláš Opavský
syn	Václav II.
děd	Přemysl Otakar I.
vnuk	Václav III.
teta	Anežka Česká

Roku 1247 zemřel Přemyslův starší bratr Vladislav a Přemysl, původně vychovávaný pro církevní kariéru, se stal jediným dědicem českého trůnu, po Vladislavovi získal titul markraběte moravského. V letech 1248–1249 se postavil v odboji svému otci. Šlo o nerozumnost ctižádostivého patnáctiletého mladíka podporovaného šlechtici, kteří chtěli v úřadech nahradit Václavovy oblíbence. Bez otcova svolení se dal zvolit mladším králem. Povstání bylo poraženo a Přemysl byl krátce vězněn na hradě Přimda. Usmíření otce a syna bylo celkem snadné, odbojní šlechtici už tak snadno nevyvázli.

Po smrti posledního vévody z rodu Babenberků Bedřicha II. v roce 1246 vznikla ohledně nástupnictví složitá situace. V roce 1251 si rakouská šlechta zvolila za vládce českého prince Přemysla. Svůj nárok na rakouské země a Štýrsko podpořil sňatkem s vévodovou sestrou Markétou (1252), přestože byla o více než třicet let starší. Získat babenberské dědictví si však přál také uherský král Béla IV., což vedlo k dlouholetým sporům.

Kromě expanze na jih se Přemysl Otakar II. pokoušel rozšířit své panství i směrem severovýchodním - v letech 1254-55 (a 1267-8) se účastnil křížové výpravy do (pobaltského) Pruska, jeho snahy o nastolení přemyslovské moci v Litvě a Pobaltí, přičemž z olomouckého biskupství se mělo stát arcibiskupstvím spravujícím dobytá území, ale nejsou úspěšné (hlavně díky malé podpoře papežské kurie). V Pobaltí založil město Královec (německy Königsberg, dnešní Kaliningrad). Po návratu (1255) se ucházel o královskou korunu v říši (po matce pocházel z císařského rodu Štaufů). Kurfiřti ani papež však nehodlali dát k Přemyslově kandidatuře svůj souhlas a Přemysl pragmaticky podporoval Alfonse Kastilského i Richarda Cornwallského. I bez císařské koruny byl nejmocnějším mužem v říši. Jeho pevný a rozlehlý stát působil jako protiklad k okolním zemím, Římské říši a Polsku, které byly rozdrobené na řadu samostatných knížectví, měst a údělů.

Území Přemysla Otakara II.

V roce 1258 Přemysl kapituloval před Jindřichem Bavorským, spojencem Bély IV., a uzavřel s ním mír. Roku 1260 se Přemysl pokusil vymoci na papeži Alexandrovi IV. potvrzení o legitimním původu svých nemanželských potomků, zejména dětí s Anežkou z Kuenringu, papež ale nepotvrdil následnické právo jeho syna Mikuláše na český trůn (a Přemyslovi to umožnilo ospravedlnit rozvod s Markétou). Toho roku byla svedena i bitva u Kressenbrunnu, ve které byl český král o poznání úspěšnější než v boji s bavorským vévodou a ukončil tak létité spory o Štýrsko s Bélou IV. Rozvodem se stárnoucí Markétou si uvolnil cestu k dalšímu sňatku s Bélovou vnučkou Kunhutou Uherskou, ze kterého by mohl vzejít dědic s legitimním původem. Navíc tak byla zpečetěna mírová smlouva mezi Otakarem a Bélou IV.

v roce 1266 připojuje Chebsko,
v roce 1269 zdědil po bratranci Oldřichovi Korutansko, Kraňsko
v roce 1272 připojuje Furlánsko

Otakarova vláda znamenala zvýšení prestiže českého státu i jeho panovníka - Přemysl až neobyčejně posílil své postavení uvnitř království na úkor šlechty. Svoji moc opíral především o nově zakládaná města (České Budějovice, Menší Město pražské – Malá Strana), do nichž zval německé kolonisty (za jeho vlády vzniklo přes padesát českých měst). Hned na počátku své vlády zřídil zemský soud, při němž jsou vedeny zemské desky.

Bohatla a sílila také šlechta. Mocné rody přebíraly do dědičné držby staré knížecí hrady i statky a rády zapomínaly, že byly jejich předkům svěřeny pouze do „knížecí vůle“. Přemysl stejně jako jeho předchůdci považoval stát za své vlastnictví. Omezování svých dosavadních výsad, prosazování magdeburského práva a pevnou královskou vládu nesla šlechta v českých i rakouských zemích velmi těžce. Svojí politikou si král znepřátelil především rozvětvený jihočeský rod Vítkovců. Ti se proti němu spojili s jeho říšským rivalem, novým německým králem Rudolfem Habsburským (zvolen 1273). Římští kurfiřti nechtěli za německého krále mocného Přemysla a považovali Rudolfa za slabého, sám Přemysl si ale předem nezajistil jejich podporu.

[editovat] Krize-kolize-katastrofa

Přemysl Rudolfovu volbu neuznal, navíc nebyl k volbě přizvaný a český hlas byl nahrazen hlasem bavorským, což považoval za hlubokou urážku. Svou ctižádostí se ocitl v politické izolaci, špatně odhadl situaci v říši, která směřovala k rozbití jeho panství. Habsburk začal bezprávně zasahovat do záležitostí českého státu a podporovat proti králi odbojnou šlechtu. Kromě toho se snažil získat Rakousy. Vítkovci (vedoucí úloha Záviše z Falkenštejna je ovšem pozdější literární výmysl) a Rýzmburkové zahájili vzpouru, která Přemysla roku 1276 donutila uzavřít s Rudolfem Vídeňský mír a vzdát se alpských zemí. Český král se ocitl v nemilé situaci, kdy ho Rudolf tlačil od ústupku k ústupku, přičemž z dohodnutých podmínek německý král nesplnil téměř nic. Přemysl se tento stav rozhodl řešit bitvou na Moravském poli (1278), která se ale změnila v politickou a jeho osobní katastrofu. Jeho ostatky byly nejprve veřejně vystaveny ve Vídni, poté byly uloženy ve Znojmě. V roce 1296 byly přeneseny do Prahy, uloženy nejprve v klášteře na Františku, a poté v chrámu sv. Víta na Pražském hradě (1373).

[editovat] Potomci

Manželství s Markétou Babenberskou zůstalo dle očekávání bezdětné, Přemysl měl několik (zřejmě šest) dětí s Kunhutou Uherskou:

Kunhuta Přemyslovna (1265-27.11.1321), abatyše u sv. Jiří
Anežka Přemyslovna (5.9.1269-17.5.1296), manžel Rudolf II. (Švábský)
Václav II.

Přemysl měl prokazatelně dva nemanželské syny a několik dcer:

Mikuláš Opavský, vévoda opavský
Anežka (před 1260), manžel Bavor II. ze Strakonic
Eliška (před 1260), manžel Oldřich z Drnholce
dcera, manžel Vok z Kravař
Alžběta (Eliška?), manžel Vikard z Polné
Jan (†26.8.1296), vyšehradský probošt

[editovat] Inspirace

Přemysl II. a jeho úspěchy i neúspěchy inspiroval Franze Grillparzera k dramatu König Ottokars Glück und Ende a český král se objevuje i v Danteho Božské komedii – před branami očistce ve společnosti Rudolfa Habsburského. Je to mimochodem velká čest, protože Dante se o světských panovnících zmiňuje jen zřídka.