Vespasianus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Busta císaře Vespasiana

Mince s vyobrazením Vespasiana

Vespasianus čili Imperator Caesar Vespasianus Augustus, původně Titus Flavius Vespasianus (17. listopadu 9 Falacrina – 31. června 79) byl významným římským císařem v období principátu. Vládnul antické římské říši v letech 69 až 79. Je známý zejména díky potlačení vzpoury v Judeji a díky ekonomickým reformám, jimiž pozvedl říši. Stal se zakladatelem dynastie Flaviovců.

[editovat] Mládí

Vespasianus se narodil ve vesnici Falacrina, nedaleko města Reate. Jeho rodiči byli Titus Flavius Sabinus a Vespasia Polla, Vespasianus byl nicméně vychováván Tertullou, babičkou z otcovy strany. V roce 36 sloužil v Thrákii jako vojenský tribun, v roce 40 se stal quaestorem na Krétě a Kyréně. V následujících letech pak dokázal získat ještě vyšší hodnosti, a sice byl zvolen aedilem (v roce 39) a praetorem (v roce 40).

Flavia Domitilla, kterou Vespasianus pojal za manželku, mu porodila tři děti. Dcera Domitilla (narozena roku 39) se nedožila otcova jmenování císařem, synové Titus Flavius Vespasianus (narozen roku 41) a Titus Flavius Domitianus (narozen roku 51) však později sami dosáhli na císařskou hodnost. Sama Flavia Domitilla zemřela někdy před rokem 69 a Vespasianus následně, až do roku 74, žil s propuštěnkou Caenidou.

[editovat] Politická a vojenská kariéra

Po nástupu císaře Claudia v roce 41 byl Vespasianus poslán v čele legie do Germánie, odkud byl v roce 43 přeložen do Británie. V této provincii vybojoval třicet bitev a vydobyl si pověst zdatného vojevůdce. Na poslední dva měsíce roku 51 byl pak zvolen konzulem, ale kvůli nepřízni Agrippiny se následně stáhl do ústraní.

Vespasianova kariéra pokračovala v roce 63, kdy byl vybrán jako místodržitel do Afriky. Svým bezúhonným spravováním této provincie si získal vážnost a vybudoval si dobrou pověst, avšak jeho majetek se značně ztenčil, a proto se musel po návratu uchýlit k obchodu s mezky. Posléze se zúčastnil Neronovy výpravy do Řecka, ale popudil císaře tím, že při jeho uměleckých vystoupeních odcházel nebo usínal, a upadl v nemilost.

Záchranou se pro Vespasiana stalo povstání židů v Judeji (roku 66), kam byl spolu se dvěma legiemi poslán jako vojevůdce. Postupně se mu podařilo revoltu potlačovat a byl úspěšný v obnovování římské nadvlády v oblasti. Stal se rovněž patronem Josefa Flavia, židovského učence a historika.

Po Neronově smrti v roce 68 vypukl boj o moc a v Římě se v jednom roce vystřídali čtyři císařové. Galba byl zavražděn Othem, následně byl Otho poražen Vitelliem. Othovi přívrženci se pak obrátili k Vespasianovi, který byl podpořen rovněž Liciniem Mucianem, místodržícím v Sýrii. Nejprve prohlásili Vespasiana císařem vojáci v Egyptě (1. července 69), poté v Judeji (11. července 69). Na jeho stranu se postavily také další jednotky z východních provincií Římské říše. Vespasianus pak vyčkával v Egyptě a do Itálie vyslal vojsko pod vedením Marka Antonia Prima. Po Vitelliově smrti vstoupil Vespasianus v roce 70 do Říma a ujal se vlády. Jeho syn Titus zůstal v Judeji, aby dokončil válku proti židům.

[editovat] Vláda

Zvláštní pozornost věnoval Vespasianus armádě, v níž obnovil pořádek a disciplínu, a také státní pokladně, jež utrpěla Neronovým vládnutím a občanskou válkou. Zpřísnil daňovou politiku a pečlivě kontroloval státní výdaje, aby zamezil finančním únikům. Dokonce uvalil daň na veřejné záchodky v Římě, což obhajoval před svým synem, a dal tak vzniknout rčení „Pecunia non olet“ („Peníze nesmrdí“). Jelikož nepocházel z nejvyšších společenských vrstev, proslul také příkladnou prostotou svého života a skromností svého dvora.

Zkušenosti, které načerpal v provinciích, umožnily Vespasianovi pochopit, že říši je třeba řídit jako organický celek. Umožňoval proto zástupcům provincií, aby se zapojovali do politiky, a dokonce je uváděl do Senátu. Snažil se i okrajové části říše pozvednout sociálně a ekonomicky, neboť v nich spatřoval hospodářskou budoucnost, za což byl často napadán konzervativními kruhy. Peníze Vespasianus investoval do zkrášlování Říma, vybudoval zejména nové Vespasianovo fórum, Chrám Míru a veřejné lázně, obnovil Kapitol vyhořelý za občanské války a započal stavbu Flaviovského amfiteátru (dnešní Colosseum).

V roce 70 proběhlo také povstání v Galii, do jehož čela se postavil Gaius Julius Civilis, jeho potlačení však zajistil Vespasianův švagr Quintus Petillius Cerialis. Vespasianův syn Titus úspěšně dokončil tažení v Judeji a vrátil se s bohatou kořistí z vypleněného Jeruzaléma. V roce 78 upevnil vojevůdce Gnaeus Julius Agricola římskou vládu v Británii a pronikl až do dnešního Skotska.

Vespasianus zemřel přirozenou smrtí v roce 79, ve věku nedožitých sedmdesáti let. Když umíral, údajně prohlásil „Vae puto, deus fio“ („Běda, zdá se mi, že se stávám bohem“), čímž narážel na tradici zbožšťování zemřelých císařů. Po Vespasianově smrti nastoupil bez problémů jeho syn Titus.

Římský císař