Golda Meirová
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Golda Meirová (hebr. גּוֹלְדָּה מֵאִיר) (rozená Golda Mabovitz; 3. květen 1898 Kyjev – 8. prosinec 1978 Jeruzalém) byla spoluzakladatelkou státu Izrael. Působila ve funkcích ministryně práce a ministryně zahraničních věcí. Byla také čtvrtou premiérkou státu Izrael (17. březen 1969 - 11. duben 1974). Stejně jako Margaret Thatcherová, byla i Golda Meirová nazýváná Železná lady. David Ben-Gurion ji jednou popsal jako jediného muže v kabinetu. Doposud je jedinou ženou, která vykonávala funkci premiéra státu Izrael. Zemřela 8. prosince 1978 v Jeruzalémě na následky rakoviny.
[editovat] Životopis
Narodila se v židovské čtvrti Kyjeva Blume a Moshemu Mabovičovým. Jejích pět sourozenců zemřelo ještě v dětství, zůstaly jim jen dvě sestry Šejna a Tzipke. Často trpěli hladem a mrzli, a tak chudoba donutila v roce 1903 jejího otce, povoláním tesaře, emigrovat do USA, kam ho v roce 1906 následoval i zbytek jeho rodiny, aby se usadili v Milwaukee, stát Wisconsin.
Tady už jako osmiletá každé ráno pomáhala matce v obchodě. Ve 14 letech byla její matka přesvědčená, že je už dostatečně vzdělaná a by měla pracovat a vdát se za staršího muže. Golda s tím nesouhlasila a utekla z domu.
Necelý rok žila v Denveru u starší sestry Šejny, kde chodila do školy a přitom pracovala, a též se tady setkala se svým budoucím manželem Morrisem Myersonem (zemřel v roce 1951). Po neshodách se sestrou se vrací do Milwaukee, kde v roce dokončí střední školu a přihlásí se do Státní školy v Milwaukee (dnes University of Wisconsin-Milwaukee). V této době se Golda začína poprvé vážněji zajímat o sionistické hnutí a stává se členkou Sionistické organizace práce.
V roce 1917 se vdala za Morrise pod podmínkou, že s ní odejde do Palestiny (respektive do její Brity kontrolované části), a tak v roce 1921 emigruje společně se svým manželem a starší sestrou Šejnou a usadí se v kibucu Merhavia, po dvou letech potom v Jeruzalémě, kde s manželem začínají pracovat v Histadrutu (Federaci práce). Kvůli špatnému zdraví svého manžela se Golda stává živitelkou rodiny, která učí angličtinu a přivydělává si v prádelně, aby uživila i jejich dvě děti. V roce 1924 ji pracovní povinnosti nutí přestěhovat se s dětmi do Tel Avivu, a její manžel zůstává v Jeruzelémě. Ačkoliv žijí odděleně, nikdy se nerozvedli.
V roce 1928 se rozhodne aktivně věnovat politice – výrazně se zapojuje do dělnického hnutí a na konec se stává i členkou výkonného výboru Histadrutu. Mezi lety 1932 a 1934 pracovala jako velvyslankyně v USA. V roce 1940 začíná Histadrut zastupovat na mezinárodních konferencích, podniká několik cest do Británie a USA, kde získává politickou i finanční podporu pro vznik samostatného židovského státu. V roce 1946 se stává ředitelkou politického oddělení Židovské agentury, díky čemuž získá souhlas na přestěhování mnoha židovských rodin, umístěných v britských internačních táborech na Kypru, zpět do Palestiny.
14. května 1948 byla jednou z 24 lidí (a jedinou ženou), kteří podpsali Deklaraci nezávislosti státu Izrael a David Ben-Gurion navrhl Goldu za členku dočasné vlády. Několik dní před Deklarací nezávislosti ji posílá Ben-Gurion na nebezpečnou misi, kde měla vyjednávat s jordánským králem Abdulláhem o neútočení Jordánu na Izrael. V roce 1949 je Golda následně zvolená za Stranu práce do Knesetu (izraelského parlamentu).
10. září 1948 převzala Golda v Kremlu jmenovací dekret na velvyslankyni v Sovětském svazu. Nicméně po krachu jednání se Stalinem a Molotovem, kteří chtěli Izrael zahrnout do socialistického tábora, je ze SSSR vyhoštěna. Do roku 1956 pracovala jako ministryně práce. V roce 1956 přijala na výzvu tehdejšího premiéra Ben-Guriona hebrejské jméno Meir („jasnejší hořet, vytvořit světlo“, „ozářit“) a v červnu toho stejného roce se stala ministryní zahraničních věcí. Ministerský post si udržela do ledna 1966. Jako ministryně zahraničních věcí byla iniciátorem izraelských pokusů vytvoření vztahů se vznikajícími nezávislými africkými zeměmi, též upevnila vztahy s USA a vytvořila oboustranné vztahy s zeměmi Latinské Ameriky.
V letech 1953-1966 je potom velvyslankyní Izraele v OSN, kde zejména v roce 1956, po preventivní vojenské akci Izraele proti Egyptu a po vypuknutí suezské krize, jen velmi těžko obhajuje práva izraelského lidu na samostatný, suverénní stát.
Na počátku 60-. let jí diagnostikovali rakovinu, a tak v roce 1968 odchází do penze, odvolávající se na chorobu a vyčerpání z předěšlého úřadování. Mezi lety 1966 – 1968 pracovala jako generální sekretářka Mapai (izraelská dělnická strana), a později, když se Mapai stalo součástí nověvytvořené Liberální strany, byla vybraná za její generální sekretářku.
Po náhlé smrti premiéra Levi Eškola 26. února 1969 byla vybrána jako jeho nástupkyně. Funkce se ujala 17. března 1969 a setrvala v ní až do roku 1974.
V průběhu své vlády se musela potýkat s celou řadou krizí a ohrožení Izraele mezi nejvýznamnější patří krize následující po teroristickém útoku na izraelské sportovce v roce 1972 na Olympijských hrách v Mnichově a Jomkipurská válka.
