Černovice (Ukrajina)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Černovice Чернівці
znak
základní data
Stát:	Ukrajina
Oblast:	Černovická
Administrativní dělení:	3 okresy (район)
Rozloha:	153 km²
Počet obyvatel:	242 300 (2005)
Hustota zalidnění:	1796 ob./km²
Zeměpisná šířka:	48° 18' s. š.
Zeměpisná délka:	25° 56' v. d.
Nadmořská výška:	248 m
Telefonní předvolba:	+380 37(2)
Poštovní kód:	58000
Starosta:	Mykola Fedoruk
Oficiální web

Černovice (ukrajinsky Чернівці [černivci], rumunsky Cernăuţi, jidiš צ'רנוביץ , rusky Черновцы, německy Czernowitz/Tschernowitz) je město ležící na úpatí Karpat, historická metropole Bukoviny na dnešní Ukrajině (dřive Rumunsko, Rakousko-Uhersko), správní středisko Černovické oblasti kulturní i hospodářské centrum širšího regionu, středisko několika národnostních menšin.

Obsah 1 Historie 2 Obyvatelstvo 3 Kultura 3.1 Černovice: křižovatka kultur 3.2 slavní rodáci 3.3 osobnosti spjaté s městem 3.4 památky a zajímavosti 4 Hospodářství a doprava 5 Reference 6 Externí odkazy

[editovat] Historie

Archeologické vykopávky odkryly v této lokalitě stopy neolitické osady. První písemné zmínky pocházejí z roku 1408, avšak opevněné sídlo zde existovalo už ve 12. století. Právě tmavá barva opevnění dala dle legendy městu jméno „Černovice“. V roce 1359 získal město a okolí kníže Bohdan I. a přičlenil ho k Moldavskému knížectví. V 16. a 17. století byla Bukovina a Besarábie dějištěm srážek tureckých a polských vojsk (Nedaleko leží Chotyn, kde byla svedena jedna z nejslavnějších bitev).
Roku 1775 získalo Bukovinu Rakousko-Uhersko a Černovice se tak staly hlavním městem jedné ze zemí pozdějšího Předlitavska. Během 19. století několikanásobně vzrostl počet obyvatel. V době probouzení ukrajinského národního povědomí a zejména po carském zákazu veřejného užívání ukrajinštiny na ruském území (většina Ukrajiny vč. Kyjeva) se Černovice spolu s Lvovem a Stanislavovem staly jedním z center ukrajinského jazyka, písemnictví a kultury; tehdy zde působila mj. spisovatelka Olha Kobyljanska a zrodila se tu též nynější ukrajinská hymna.

20. století přineslo mocenské zvraty a Černovice jednak několikrát připadly jinému státu (podobně jako Zakarpatská oblast), jednak přišly (alespoň částečně) o etnickou rozmanitost (zvláště po holocaustu). Tak se staly roku 1918 součástí Rumunska, r. 1940 součástí SSSR, 1941 opět Rumunska, 1944 znovu SSSR. Od roku 1991 patří samostatné Ukrajině.

[editovat] Obyvatelstvo

Rok	Počet obyvatel
1775	2 300
1832	11 000
1869	34 000
1900	65 800
1930	112 400
1941	78 800
1959	152 300
1984	238 000
2005	242 300

Černovice (potažmo celá Bukovina) vždy vynikaly pestrým národnostním složením a v minulosti též převahou židovského obyvatelstva.Z tradičních menšin je dodnes nejvýraznější rumunská, pro niž jsou Černovice historickým kulturním centrem. V roce 1999 zde byl otevřen rumunský generální konzulát.

Národnostní složení počátkem 20. století:
Židé 33%; Ukrajinci 19%; Němci 17%; Rumuni 15%; Poláci 15%.

Národnostní složení v roce 2001:
Ukrajinci 189 000 (79,8%); Rusové 26 700 (11,3%); Rumuni 10 500 (4,4%); Moldavané 3 800 (1,6%); Poláci 1 400 (0,6%); Židé 1 300 (0,6%); ostatní 2 900 (1,2%).

[editovat] Kultura

[editovat] Černovice: křižovatka kultur

Díky své poloze, bohaté historii a etnické, jazykové i náboženské rozrůzněnosti byly Černovice odedávna prostředím, kde se dařilo kultuře, resp. kulturám; mezi světovými válkami byly místem, kde se "prolínaly i protínaly vlivy Západu a Východu v kumulaci až roztodivné. Členové tamější židovské enklávy psali a mluvili němčinou starorakouské provenience (…) Židovská menšina byla obklopena rumunským lidovým živlem a na západě oddělená od Vídně maďarským územím, zatímco z východu se intenzivně prosazoval slovanský, to jest ruský vliv. Na severozápadě Halič posilovala židovskou komunitu, ale i působení další slovanské větve, polské; na jihu Sedmihradsko, navozující dávnou spjatost s Tureckem, upevňovalo - díky své početné německé menšině - jazykovou čistotu."^[1]

[editovat] slavní rodáci

• Rose Ausländer (1901–1988), lyrická básnířka
• Charles K. Bliss, (1897–1985), tvůrce písma Bliss
• Josef Burg, (*1912), poslední žijící černovický jidiš básník
• Paul Celan (1920–1970), rumusnký a německý básník
• Erwin Chargaff (1905–2002), biochemik
• Joseph Gregor (1888–1960), divadelní vědec a libretista
• Eusebius Mandyczewski (1857–1929), muzikolog a hudební skladatel
• Itzig Manger (1901–1969), spisovatel v jidiš
• Carol Miculi (1821–1892), rumunský klavírista a skladatel, žák Chopinův
• Gregor von Rezzori (1914–1998), novinář a spisovatel
• Walther Rode (1876–1934), spisovatel a advokát
• Ludwig Rottenberg (1864–1932), dirigent a skladatel
• Elieser Steinbarg (1880–1932), spisovatel v jidiš
• Otakar Theer (1880-1917), český básník, prozaik, dramatik a překladatel
• Stefanie von Turetzki (1868–1929), založila v černovicích 1. dívčí lyceum v Rakousku-Uhersku.
• Viorica Ursuleac (1894–1985), rumunská sopranistka
• Zvi Yavetz, (*1925), izraelský historik

[editovat] osobnosti spjaté s městem

• Josef Hlávka (1831-1908), český architekt a mecenáš, projektoval budovu zdejší univerzity
• Olha Kobyljanska (1865-1942), ukrajinská spisovatelka
• Mihai Eminescu (1850-1899), rumunský básník pozdního romantismu
• Ciprian Porumbescu (1853-1883), rumunský hudební skladatel
• Ivan Franko (1856-1916), ukrajinský národní básník, navštěvoval zde univerzitu (1891)
• Gala Galaction, vlastním jménem Grigore Pisculescu (1879–1961), spisovatel
• Alfred Margul-Sperber (1898–1967), básník a překladatel
• Andreas Mikulicz, architekt
• Moses Rosenkranz (1904–2003), básník
• Joseph Alois Schumpeter (1883–1950), rakousko-americký ekonom a ministr financí, narozen v Třešti na Moravě, 1909–1911 zde působil jako profesor
• Constantin Tomaszczuk, zakladatel černovické univerzity
• Karl Emil Franzos (1848–1904), spisovatel a publicista, vyrostl v Černovicích, literárně zvěčnil místní ghetto knihou „Židé z Barnowa“
• Antonín Borovec, (1870–1925), československý diplomat (narozen v Pardubicích), za 1. světové války se zasloužil o vdovy a sirotky
• Wilhelm Reich (1897–1957), psychoanalytik, narozen v Dobrjanyči, navštěvoval zde základní školu
• Wilhelm Stekel (1868–1940), psychoanalytik, vyrostl v černovicích, navštivoval zde gymnázium
• Karl Ernstberger (1887-1892), český architekt

[editovat] památky a zajímavosti

• Černovická univerzita, netradičně vyhlížející cihlový komplex (vznikal v letech 1864-1882) od českého architekta Josefa Hlávky; ten zde užil zářivé barevné obklady, netradiční mozaiky, geometrické tvary byzantského stylu, mnoho komínů a věžiček. Působivá je zejména kaple.^[2]
• Hudebně dramatické divadlo Olhy Kobyljanské
• Černovické regionální muzeum umění
• Muzeum lidové architektury zaměřené na tradiční bukovinské domy a kostely
• katolický Chrám Sv. Ducha s neoklasicistní fasádou a kupolí
• roubený kostel Sv. Nikolaje z počátku 17. století
• „Opilý“ kostel Sv. Nikolaje ze 30. let 20. století
• cihlový Arménský kostel od Josefa Hlávky
• Kalinivská tržnice

[editovat] Hospodářství a doprava

Narozdíl od většiny velkých ukrajinských měst nebyl v Černovicích v éře SSSR výrazněji zastoupen těžký průmysl; jsou zde zejména podniky dřevozpracující a textilní.

Přestože Černovice leží na významné trase spojující severovýchodní a jihovýchodní Evropu, dopravní infrastruktura není příliš rozvinutá. Všechny železniční tratě vycházející z Černovic jsou jednokolejné a neelektrifikované. Z nich nejdůležitější vede ze Lvova přes Ivano-Frankivsk, Kolomyji a Černovice dále do Rumunska. Další trať vedoucí na sever do města Ternopil je jedna z nejpomalejších: trasu dlouhou necelých 200 km ujede rychlík v průměru za 7 hodin. Osobní vlaky jezdí též do moldavské Oknice. Přes hraniční přechod ve Vadul Siret jezdí rychlík Moskva - Kyjev - Černovice - Suceava - Bukurešť - Sofia; jinak má význam spíše pro nákladní dopravu.
Do mnoha ukrajinských, rumunských a dalších měst jezdí z Černovic autobusy.
Černovice mají i malé letiště, odkud létají spoje do Kyjeva.

Již roce 1897 vyjela v Černovicích první tramvaj; zdejší síť však neměla dlouého trvání a kvůli členitosti terénu byla nahrazena autobusy a trolejbusy.

[editovat] Reference

1. ↑ Ludvík Kundera, Vůně soli, kapitola Paul Celan; Olomouc 1996; str. 181
2. ↑ Andrew Evans, Ukrajina, turistický průvodce. Brno 2005; str. 193

[editovat] Externí odkazy

• Oficiální web (ukrajinsky)
• stránky o židovské komunitě (anglicky)
• Stránky místní univerzity (ukrajinsky)
• webkamera poblíž Univerzity