Čtvrtá křížová výprava
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Čtvrtá křížová výprava bylo jedním ze série válečných tažení do Svatá země, které roku 1198 vyhlásil papež Inocenc III. Tato výzva zůstala zpočátku bez odezvy. Do března 1199, kdy mělo tažení začít, se k ní téměř nikdo nepřihlásil. Teprve roku 1201 se Francouzi dohodli s benátským dóžetem Enricem Dandolem, že Benátčané přepraví křižáky na Východ, zajistí jim zásobování a připojí své bojovníky, za což jim byla přislíbena polovina budoucí kořisti. Místo do Svaté země však měla výprava směřovat do Egypta, centra říše Ajjúbovců, Saladinových nástupců.
Obsah |
[editovat] Dobytí Zadaru
Po celý rok 1202 se křižáci scházeli do Benátek a tábořili zde. Bojovníků se nakonec sešlo podstatně méně, než bylo dohodnuto, někteří účastníci výpravy si zorganizovali vlastní přepravu z Marseilles. Benátčané však požadovali zaplacení poplatků za přepravu celého původně sjednaného kontingentu vojáků i výloh za dosavadní pobyt ve městě. K tomu se křižáci neměli, proto jim dóže navrhl, aby dobyli v zájmu republiky sv. Marka Zadar. To vzbudilo bouřlivou diskusi, neboť Zadar byl městem křesťanským. V 11. století patřil pod svrchovanost Benátek, počátkem 12. století přešel pod kontrolu uherského krále a nyní představoval pro benátské obchodníky vážnou konkurenci. Přestože Inocenc III. hrozil těm, kteří by se útoku na Zadar zúčastnili, exkomunikací, k výpravě došlo. Město bylo dobyto a zpustošeno. Pod nadvládou Benátek zůstalo až do roku 1358.
[editovat] Tažení na Konstantinopol
Vzápětí po pádu města přijelo ke křižáckému vojsku do Zadaru poselstvo římského krále Filipa Švábského a jeho švagra Alexia Angela, syna svrženého byzantského císaře Isáka II. Poté co se mu podařilo uprchnout z vězení, kam byl uvržen společně se svým otcem, se vydal hledat pomoc do západní Evropy. Obrátil se především na svoji sestru Irenu a jejího muže, ale krále v té době plně zaměstnávaly boje s Otou Brunšvickým. Nyní jeho poslové křižákům navrhli, aby pluli nejprve do Konstantinopole a dosadili Alexia na byzantský trůn. Mladý Alexios nešetřil velkorysými, ale naprosto nereálnými sliby. Současný stav byzantského fisku by totiž rozhodně neumožnil vyplatit křižákům slíbených 200 tisíc marek ve stříbře, stejně jako by východní křesťané nepřijali papežskou supremaci. Tento návrh opět vyvolal rozporuplné reakce. Zvítězili jeho zastánci, mezi něž patřili především Benátčané, a svaté vojsko se vydalo k hlavnímu městu byzantské říše.
Právoplatný byzantský císař téhož jména, Alexios III. Angelos, se na obranu Konstantinopole nijak zvlášť nepřipravoval. Spoléhal na její mohutné opevnění a přirozenou ochranu a doufal, že bude moci s křižáky vyjednávat. Jejich útokům se příliš nebránil a nakonec utekl s nejcennějšími císařskými klenoty z města. Slepý Isák II. Angelos opustil vězení a znovu usedl na trůn. Ve vztahu ke křižákům, kteří zůstávali před branami Konstantinopole, mu však nezbývalo nic jiného než převzít synovy závazky. Koncem července 1203 vstoupili západní rytíři bez boje do města jako doprovod Alexia IV., který se stal Isákovým spolucísařem. Křižáci mohli nyní pokračovat v cestě, ale zřejmě o tom vůbec neuvažovali. Nepochybně očekávali, až jim Alexios zaplatí slíbenou odměnu, to však zřejmě nebyl jediný důvod. Mladý císař snad zpočátku jejich rozhodnutí přezimovat před městem vítal, neboť se obával, že by mohl být svržen, postupně však vztahy mezi ním a křižáky ochladly. Domácí obyvatelstvo pohlíželo na Kristovy bojovníky s velkou záští, zvláště když císaři vypsali kvůli získání financí potřebných pro křižáky zvláštní daně a využili majetku církve a klášterů.
[editovat] Dobytí Konstantinopole
Počátkem roku 1204 došlo k palácovému převratu, jímž se dostal na trůn Alexios V. Murzuflos, pravnuk Alexia I. Komnena a zeť uprchlého Alexia III. Nový císař byl rozhodným zastáncem boje s křižáky a začal se na něj okamžitě připravovat. To je vyprovokovalo k jasnému rozhodnutí, že místo dalšího tažení dobudou Konstantinopol a rozdělí si území byzantské říše mezi sebou. Je pravděpodobné, že nešlo o momentální řešení situace, ale že myšlenka na útok proti Byzanci byla přítomna od samého počátku. Objevovala se ostatně již od poloviny 12. století. Podněcovaly ji představy o pohádkovém bohatství východní říše, stupňující se animozita mezi západními křesťany a východními „schizmatiky“ a poslední roky také politika Alexia III., který nepotvrdil po svém nástupu na trůn privilegia benátským obchodníkům a podporoval na jejich úkor Janovany a Pisánce.
Po krátkém obléhání vpadli křižáci 13. dubna 1204 do města a po tři dny je drancovali, kostely a kláštery nevyjímajíc. Nevídané plenění a zběsilé vraždění obyvatel bylo srovnatelné snad jen s tím, co se událo roku 1099 v dobytém Jeruzalémě. Křižáci zde získali obrovskou kořist včetně vzácných antických a byzantských uměleckých děl, které odvezli na Západ. Mnohé z toho, co vytvářelo nádheru a bohatství metropole na Bosporu však padlo za oběť bezuzdnému řádění vítězů, o nichž napsal Nikétas Chróniatés, že „samotní barbaři by byli milosrdnější než tito domnělí vojáci Kristovi“.
[editovat] Dělení kořisti
Ještě před útokem na Konstantinopol se křižáčtí velitelé dohodli na dělení budoucí kořisti, dohoda je známá jako Partitio terrarum Imperii Romaniae. Na dobytém byzantském území, které zahrnovalo jižní a jihovýchodní části Balkánu a severozápadní cíp Malé Asie, vzniklo latinské císařství, jehož součástí byly ze tří čtvrtin menší útvary, které se formálně nacházely pod lenní svrchovaností latinského císaře. Tím prvním se stal Balduin I. Flanderský. Jeho protikandidát na císařský trůn Bonifác z Montferratu získal državy v Malé Asii, protože si však přál uchytit se na evropském území, dobyl Soluň s částí Makedonie a Thessálie a založil zde soluňské království (existovalo pouze do roku 1224). Ve východním Řecku vzniklo athénské vévodství spravované Burgunďanem Ottou de la Rochem a thébské vévodství pánů de Saint Omer, na Peloponnésu achájské knížectví pod vládou Guillauma Champolitta a Geofroye Villehardouina. Roku 1207 dobyl Benátčan Marco Sanudo Kyklady a latinský císař Jindřich Flanderský ho povýšil na dědičného vévodu z Naxu a pána Archipelágu (1210). V Konstantinopoli byl nastolen latinský patriarcha Tommaso Morosini.
Největších zisků ze čtvrté křížové výpravy dosáhli Benátčané, kteří opanovali polovinu dobytého území. Patřila k němu téměř velká část Konstantinopole a Adrianopolis, významné přístavy Dubrovník a Drač na Jadranu, peloponnéský Koron a Modon, Gallipoli na evropském pobřeží Dardanel a maloasijská Hérakleia a téměř všechny řecké ostrovy včetně Kréty nebo Eubóie. Benátčané tak získali rozsáhlou základnu pro své hegemoniální postavení ve středomořském obchodu, které narušila až expanze Osmanů.
