Cyril Alexandrijský
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Svatý Cyril Alexandrijský (376 – 27. června 444) byl alexandrijským patriarchou a jeden z významných církevních Otců, roku 1883 katolickou církví prohlášený za učitele církve.
Obsah |
[editovat] Život
O mládí Cyrila Alexandrijského víme pouze střípky z díla Sókrata Scholastika a několika dalších míst. Cyril byl synovcem arcibiskupa Theofila z otcovy strany. Po něm zdědil jistou agresivitu, která mu byla vlastní během pozdějších teologických konfrontací. Vstoupil do kláštera a již jako kněz roku 403 doprovázel do Konstantinopole na synodu Ad quercum, který poslal do exilu sv. Jana Zlatoústého.
Když jeho strýc a předchůdce Theofilos 15. října 412 zemřel, Cyril nastoupil na alexandrijský biskupský stolec. Císařský dvůr ovšem z této volby neměl pražádnou radost. Poprávu se obával, že nový biskup se bude snažit o mnohem větší nezávislost. Cyril pozavíral kostely novatiánské sekty a vyhnal z města židy, ačkoli se proti tomuto kroku stavěl prefekt Orestes, proti němuž velmi ostře vystoupili mniši z Nitrejské pouště. Stál na pozadí násilných střetů mezi křesťany a pohany v Alexandrii, při jednom z nich zahynula proslulá Hypatia z Alexandrie. Cyrilova bouřlivá povaha zřejmě způsobila i vyhrocení postojů vůči němu, přesto mu zůstává nakloněn císař Theodosios II. a jeho manželka Pulcheria.
Od té doby, kdy Nestorios začal upírat Panně Marii přízvisko θεοτόκος theotokos čili bohorodička, ve svých listech z let 429 až 430 tuto jeho nauku ostře napadal. Žádá nakonec roku 430 o stanovisko papeže Celestina, který svolává synodu, která Nestoria odsoudila; ten přesto neodvolal své učení. Na Efeském koncilu, který svolává Theodosius II. do Efesu roku 431, je sice Nestorios definitivně sesazen, avšak krátce nato Cyrila sesazuje a vsazuje do vězení synoda 43 biskupů pod předsednictvím Jana z Antiochie.
Ve vězení píše Cyril Explanatio duodecim capitum (známé jako Cyrilových 12 kapitol), jímž přesvědčuje císaře o pravověrnosti své nauky a správnosti svého jednání. Cyril je nakonec z vězení propuštěn a vrací se do Alexandrie, kde roku 444 umírá.
Období Cyrilova života ukazuje alexandrijské biskupy na vrcholu jejich prestiže a slávy, která ovšem nepotrvá dlouho, neboť již pár let po Cyrilově smrti je o tuto prestiž připraví Dioskúros ve sporu s monofyzity. Pravoslavná církev si připomíná Cyrila 9. června, katolická církev 28. června. Papež Lev XIII. prohlásil Cyrila roku 1883 za učitele církve.
[editovat] Literární dílo
[editovat] Exegetické spisy
Cyril vyložil ve svých spisech velkou část Bible: Genesis, Exodus, Knihu Izajáš, dvanáct malých proroků, žalmy, Evangelium podle Matouše, Lukáše a Jana a Pavlovy listy. Cyril se snaží o kombinaci literního významu s výkladem typologicko-alegorickým.
[editovat] Dogmaticko-polemické spisy
- Thesaurus de sancta et consubstantiali Trinitate – 35 kapitol proti ariánství a eunomiánům
- De sancta et consubstantiali Trinitate – dialog, který se snaží vyloožit nauku o Trojici
- In sanctum Symbolum – výklad Apoštolského vyznání
- Adversus Nestorii blasphemias – spis namířený proti Nestoriovu učení
- De recta fide ad Imperatorem
- Quod unus sit Christus
- Scholia de Incarnatione Unigeniti
[editovat] Apologetické spisy
Z apolegetických děl je významné Cyrilovo dílo Contra Iulianum, v němž odpovídá na námitky, které proti křesťanům vznesl císař Julián Apostata. Ze 30 knih se dochovalo pouhých deset.
[editovat] Homiletické spisy
Dochovalo se 22 homilií, především na christologická témata.
[editovat] Epistolář
Sbírku Cyrilových listů tvoří 88 dopisů, z nichž některé nejsou autentické a většinou se věnují christologickým a trinitárním tématům doby.
[editovat] Teologie
Cyril bývá nikoli neprávem nazýván „pečetí Otců“, neboť v jeho díle se ustaluje křesťanská nauka o Trojici osob v Bohu. Tento příspěvek na teologickém poli, včetně jeho sporu s nestoriány mu také vysloužil věhlas.
Cyrilova christologie vychází z alexandrijského konceptu Λόγος-σάρξ logos-sarx, který alexandrijští teologové přijali v polovině 3. století. Cyril se proto snaží zachovat integritu lidské přirozenosti Logu a zdůrazňuje přitom nadřazenost božské přirozenosti Kristovy před přirozeností lidskou. Tím se ocitá zcela na opačném konci teologických nástrojů než antiochijská škola, která se naopak snažila o velkou autonomii lidské přirozenosti Ježíše Krista. Avšak udělovat tuto autonomii Ježíšovu lidství znamneá pro Cyrila příklon k nestoriánské herezi. Proto tolik zdůrazňuje jednotu Ježíšovy osoby, která přijímá lidství v jeho celosti, avšak nemísí se zároveň s Ježíšovým božstvím. Jednotlivé charakteristiky Ježíše jako člověka a jako Boha (idiomata) nejsou smýšené, avšak lze je vypovídat o jedné i druhé přirozenosti Ježíšově (viz communicatio idiomatum. Na tuto nauku o vtělení navazuje i Cyrilova nauka o Marii coby bohorodičce a nikoli pouze Kristorodičce, neboť byla, jak vyhlásil Efeský koncil, matkou Ježíše Krista a nikoli pouze jeho lidské přirozenosti.
[editovat] Viz též
[editovat] Literatura
- MONDIN, B. Cirillo di Alessandria. Dizionario dei teologi. Roma: ESD, 1992. ISBN 88-7094-111-6.