Sloupy Panny Marie a Nejsvětější Trojice

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Morový sloup Panny Marie Neposkvrněné v Kutné Hoře, postavený v letech 1713 až 1715

Sloupy Panny Marie a Nejsvětější Trojice jsou dva základní typy samostatně stojících sloupů s křesťanskou tematikou, často označovaných jako morové. Jejich budování bylo rozšířeným způsobem manifestace víry v katolických zemích zejména v 17. a 18. století. Tyto sloupy se tak staly jedním z nejviditelnějších znaků barokní architektury. Mariánské sloupy se stavěly ke slávě Panny Marie, často jako díkuvzdání za ukončení moru či jinou významnou pomoc. Účelem sloupů Nejsvětější Trojice byla obvykle oslava církve a víry, ovšem motiv moru mohl rovněž někdy hrát svou roli.

Na morových sloupech bývají i sochy dalších světců. Typický je sv. Roch, který dle legendy onemocněl, když pomáhal nakaženým během morové epidemie, a uzdravil se díky síle své víry. Sv. Sebastián, mučedník, který rovněž bývá na sloupech zobrazován, byl původně patronem lukostřelců. Ve středověku však také převzal roli s morem spojovaného lučištníka Apollóna, neboť lidé často metaforicky srovnávali náhodně se vyskytující morové rány se střelami šípů. Mezi další zobrazované svaté patří sv. Barbora, patronka umírajících, sv. František Xaverský, o němž se tradovalo, že měl dar uzdravovat a křísit lidi z mrtvých, a sv. Karel Boromejský, známý svou pomocí nemocným a umírajícím.

Mariánský sloup naproti Baziliky di Santa Maria Maggiore v Římě

Budování sloupů se sochou Panny Marie pochází nejméně z 10. století (v Clermont-Ferrand ve Francii), ale běžným se stalo zejména v období protireformace po Tridentském koncilu (1545–1563). Jedním z prvních byl sloup na Piazza Santa Maria Maggiore v Římě. Jeho dřík je starověkého původu: sloužil jako podpora klenby tzv. Konstantinovy baziliky v Římě, zničené zemětřesením v 9. století. Pouze tento sloup přežil až do století 17. a roku 1614 byl převezen na Piazza Santa Maria Maggiore, kde byla na jeho vrchol umístěna bronzová socha Panny Marie s dítětem. Později sloužil jako vzor pro mnoho sloupů v Itálii a dalších evropských zemích.

Prvním sloupem tohoto typu na sever od Alp byl Mariensäule postavený v Mnichově roku 1638 jako dík za to, že město přežilo útok švédské armády a mor. Panna Marie pluje na jeho vrcholu na měsíčním srpku jako Královna nebes. Inspiroval například mariánské sloupy v Praze a Vídni, ale velmi rychle následovala celá řada dalších. V zemích, které byly součástí Habsburské monarchie (zvláště Česká republika, Rakousko, Slovensko a Maďarsko), je velmi těžké najít staré město bez náměstí s takovýmto sloupem, obvykle umístěným na nejvýznačnějším místě.

Sloup Nejsvětější Trojice v Olomouci

Pražský mariánský sloup byl postaven na Staroměstském náměstí krátce po Třicetileté válce jako díkuvzdání Panně Marii Neposkvrněné za pomoc v boji se Švédy. V poledne jeho stín ukazoval tzv. Pražský poledník, který sloužil k určení přesného slunečního času. Bohužel později si jeho stavbu mnoho Čechů spojilo s habsburskou nadvládou ve své zemi a po vyhlášení samostatnosti Československa v roce 1918 ho revolučně naladěný dav strhl a zničil.

Základní vzor, který inspiroval stavbu většiny sloupů Nejsvětější Trojice, se nachází na náměstí Graben ve Vídni a byl postaven po moru z roku 1679. Dřík tohoto bohatě zdobeného sloupu zcela mizí za mramorovými oblaky, sochami svatých, anděly a amorety. Jejich éra vrcholí sloupem Nejsvětější Trojice na Horním náměstí v Olomouci. Tento sloup je především velkolepou oslavou katolické církve, ovšem nelze přehlédnout, že jeho stavba byla zahájena (takřka současně s morovým mariánským sloupem na sousedním Dolním náměstí) krátce po moru, který udeřil na Moravě v letech 1714 až 1716. Olomoucký sloup je výjimečný pro svou monumentalitu, bohatou výzdobu i neobvyklou kombinaci sochařských materiálů (kámen a pozlacená měď). Jeho základna je natolik velká, že dokonce uvnitř mohla být ukryta kaple. Tento sloup je jediný, který byl samostatně zapsán na Seznam památek světového dědictví UNESCO, jako „jeden z výjimečných příkladů středoevropského vrcholného baroka“.[1]