Haile Selassie
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Haile Selassie I. (23. červenec 1893 – 27. srpen 1975), narozený jako Lidž Tafari Makonnen, byl etiopský císař v letech 1930–1974 (1935–1941 v exilu).
Obsah |
[editovat] Původ a počátek kariéry
Otcem Tafari Makonenna byl velmož (ras) Makonnen Wolde-Mikael Gudessa. Tafari Makonnen pocházel z rodu králů Šowy, který odvozoval svůj původ přímo od legendárního krále Šalomouna a královny ze Sáby. Jeho babička z otcovy strany byla tetou císaře Menelika II. Matkou Tafari Makonenna byla Woyzero (paní) Iješi Immebet, šlechtična, která nepocházela z vládnoucího amharského etnika. Tato skutečnost byla podle některých příčinou pozdějšího shovívavého vztahu císaře Haile Selassieho k neamharským etnikům říše.
Rod Tafari Makonnena patřil k nejvyšší amharské šlechtě a byl spřízněn s rodem císaře Menelika II. Tafari Makonnen byl proto od počátku vyvolen k dráze na nejvyšších funkcích. Jeho výchova byla přitom svěřena františkánskému knězi, jenž se stal později katolickým biskupem v Hararu a jehož přítelem byl později slavný francouzský básník Arthur Rimbaud.
Již ve třinácti letech se Tafari Makonnen stal díky svému původu správcem provincie Sidamo. V r. 1911 byl jmenován guvernérem bohaté provincie Harar a získal titul dedžezmače. Stal se oblíbencem císařovny Taitu, vdovy po zesnulém Menelikovi II. Ve stejném roce se oženil se šlechtičnou Menen Asfaw, která byla neteří pozdějšího císaře Iyasu V. (1913 - 1916) a vnučkou mocného rasa Mikaela - muslimského konvertity na ortodoxní křesťanskou víru a vládce království Wollo. I sám Iyasu V. konvertoval k islámu a navázal během první světové války spolupráci s Centrálními mocnostmi, čímž se kompromitoval v očích křesťanské části etiopské společnosti. Císař Iyasu V. přitom neměl potenciálního pretedenta trůnu příliš v oblibě, proto Tafari Makonnena jmenoval guvernérem odlehlé provincie Kefa (známé svými kávovými plantážemi) na jihu říše. Tafari Makonnen však nové jmenování odmítl a přidal se k opozici vůči neoblíbenému panovníkovi.
[editovat] Regentství Rase Tafariho
Tafari byl pak účasten hnutí, které císaře Iyasu V. sesadilo a posléze se stal spoluvládcem císařovny Zawditu (Judity), dcery císaře Menelika II.. Ustavením jejich spoluvlády bylo navíc symbolické, protože znamenalo spojení dvou významných královských rodů: králů z Tigraje a králů ze Šowy. Vládnoucí elity přitom doufaly, že se 24letý Tafari Makonnen stane povolnou loutkou v jejich rukou. Zmýlili se však. Ras Tafari se během svého regentství (inderase) přičinil (za podpory Francie a zemí profrancouzského bloku, mimo jiné i Československa) o přijetí země do Společnosti národů (1923). Tento krok znamenal definitivní uznání mezinárodněprávní subjektivity Etiopie. S tím byl spojen závazek země vymýtit otroctví, které jí bylo zahraničím vytýkáno. Ras Tafari se vypravil (jako vůbec první etiopský vládce) na cestu do Evropy. Jeho výprava na Západ byla mnohými soudobými reportéry přirovnávána k cestě Petra Velikého do západních států. Etiopský regent se, mimo jiného, v Římě setkal s papežem i s ministerským předsedou Benitem Mussolinim. Ze své cesty na Západ si mladý regent přivezl nejenom množství nových poznatků, ale i jedno z prvních letadel, které kdy v Habeši přistálo.
Proti progresivnímu kurzu, který ras Tafari reprezentoval, se však postavila část tradiční etiopské šlechty, vedená rasem Gugsa Wele, manželem Tafariho spoluvládkyně, císařovny Zawditu. Ras Gugsa Wele přitom získal nejenom podporu části šlechty, ale i zahraniční britskou a italskou vojenskou pomoc, s níž se vypravil se proti vojskům věrným Tafari Makonnenovi. Rozhodující setkání sil obou táborů se uskutečnilo v bitvě u Anchiemu, kde byly vojska rase Gugsy Wele na hlavu poražena. Za zmínku určitě stojí fakt, že k vítězství vojsk Tafari Makonnena nemalou mírou přispěly i dvě francouzská bojová letadla. Den po bitvě za záhadných okolností zemřela císařovna Zawditu. Nic pak nebránilo tomu, aby byl vítěz korunován v katedrále sv. Jiřího v Addis Abebě císařem (niguse negest).
[editovat] Korunovace císařem
Korunovace Tafari Makonnena (1930) byla provedena v pompézním stylu, připomínajícím tradice legendárních etiopských monarchů. Jako korunovační jméno přitom Tafari přijal své jméno křestní - Haile Selassie - které v amharštině znamená „Moc svaté Trojice“. Jeho plný titul pak zněl: „Jeho císařská výsost, císař Haile Selassie I., Král králů, Vítězný lev z kmene Judova, Vyvolenec Boží. “ Odkaz na Judův kmen přitom poukazoval na již v úvodě zmíněnou legendu o původu tzv. „Šalomounské dynastie“. Císař pak v etiopské společnosti (a to dlouho do 70. let) požíval vážnosti podobné té, kterou v imperiálním Rusku prokazovali carům, včetně byzantské proskynéze (bití hlavou o zem před panovníkem). Ve své krátké novele zachytil atmosféru hlavního města v čase císařské korunovace mladý britský autor Waugh Evelyn (Coronation of Haile Selassie, 1930).
[editovat] První reformy a italský vpád
Rok po své korunovaci, v r. 1931, vydal císař první etiopskou psanou ústavu, která v zemi zaváděla dvoukomorový parlament. Ústava byla výrazem císařových snah, které bychom mohli grosso modo popsat jako konstituční absolutismus. Snahou Haile Selassieho bylo co nejvíce omezit moc šlechty, centralizovat zemi pod svojí vládou a dosazování úředníků nikoliv na rodovém, ale jmenovacím principu. Zcela stěžejní bylo ustanovení článku 2 nové ústavy, které proklamovalo dynastii králů ze Šowy dědičními monarchy: Hodnost císaře je navždy spjata s rodem císaře Haile Selassieho, přímého potomka krále Sahle Selessieho, který pochází v přímé linii od krále Menelika, syna královny ze Sáby a krále Šalamouna. Tím byly pro futuro popřeny nároky soupeřících královských rodů na císařský trůn.
V zahraniční politice byl přitom nejproblematičtějším vztah Etiopie k Itálii. Italské snahy o ovládnutí vnitrozemí Afrického rohu se datují již od doby, co italská vojska obsadila přístavní pevnosti Aseb (1882) a Masawa (1885) a za císaře Menelika II. vyvrcholila italským vpádem a porážkou agresora ve slavné bitvě u Adwy. Ještě v r. 1928 Ras Tafari vyjednal s Itálií mírovou smlouvu, konflikty na hranicích s italskými koloniemi v Somálsku a Eritreji se však začátkem 30. let dramaticky stupňovaly. Vláda císaře pak byla přerušena italským vpádem v r. 1935, proti kterému neměla feudální etiopská armáda šanci vzdorovat. Haile Selassie se sám postavil do čela svých jednotek a vedl je do rozhodující tři dny trvající bitvy u Mai Chew. Tam zůstaly ležet tři čtvrtiny císařské armády. Haile Selassie byl přinucen k emigraci do francouzského Džibutska. Regentstvím v zemi pověřil rasa Imru. Císař pak přednesl svůj slavný projev na zasedání Společnosti národů v Ženevě. (I přesto, že císař mluvil plynně francouzsky, byl jeho projev pronesen v amharštině.)[1] Velká Británie a Francie i přesto uznaly anexi Habeše. Císař se ocitl v politickém vakuu.
[editovat] Exil
Exil strávil pobytem v Jeruzalémě, Haifě a anglickém lázeňském městečku Bath. Není bez zajímavosti, že během svého pobytu v Jeruzalémě císař zasáhl u britské mandátní správy Palestiny do staletého majetkového sporu mezi etiopskou a egyptskou koptskou mnišskou komunitou o užívací práva k částem Chrámu Božího hrobu.
Posléze byl Haile Selassie britskou vládou uznán jako exilový monarcha (1941) a po tom, co Velká Británie vyhlásila válku fašistické Itálii se zapojil do koordinace bojových akcí v súdánském Chartúmu. Po porážce italských okupačních jednotek se císař dne 6. dubna 1941 triumfálně vrátil na čele svých věrných jednotek do Addis Abeby. Tento den pak byl za císařského režimu slaven jako státní svátek.
[editovat] Návrat do Etiopie a politika po válce
V letech těsně po válce musel Haile Selassie strpět přítomnost britské armády v zemi (1941 – 1955). I přes značné omezení své moci mu byla cizí armáda nápomocna, protože pomohla při výcviku a budování jednotné císařské armády, která byla (na rozdíl od vojska před válkou) zcela nezávislá na feudální šlechtě. Haile Selassie pokračoval ve svém plánu posilování osobní moci a centralizace. Významnou změnou bylo osamostatnění se etiopské ortodoxní církve od alexandrijského patriarchátu. Církev měla být napříště podřízena císaři a stát se jednou z opor jeho moci. V tendencích císařovy politiky pokračovala i revize ústavy z r. 1955. Ústava nyní zakazovala velmožům stavět a udržovat vlastní vojska, která byla po staletí páteří jejich moci a prestiže. Velmožové pak měli rovněž zapovězeno navazovat samostatně styky se zahraničím. Císař se stal osou veškeré moci: byl zároveň ministerským předsedou, nejvyšším velitelem vojska, jmenoval členy vlády a guvernéry jednotlivých provincií. Na druhé straně stát zůstala Etiopie v mnohých ohledech zemí feudálního zřízení. V 50. letech tak již císař nebyl motorem reforem, ale spíše jejich brzdou. Císař se obklopil skupinami loajálních šlechticů a byrokratů. Císařský dvůr byl světem samým pro sebe, zatímco mladší generace se (i během vládních stipendijních programů) začala seznamovat s kulturou v západních zemích. Permanentním problémem byly opakující se hladomory a korupce ve státní správě, fungující na feudálních základech. Stárnoucí monarcha si neúspěchy na domácí scéně vynahrazoval na poli mezinárodní politiky, kde v době dekolonizace vystupoval jako gestor panafrické jednoty.
[editovat] Pokus o vojenský převrat v r. 1960 a následující éra
Na tuto situaci reagoval vojenský puč, provedený v prosinci 1960: během císařovy návštěvy v Brazílii provedla skupina důstojníků vojenský převrat. Císařem byl prohlášen císařův nejstarší syn Asfa Wosen. Dodnes se spekuluje o jeho skutečné úloze v povstání. Převrat byl však po několika dnech potlačen loajálními armádními sbory. Jeho protagonisté - bratří Newajové, kteří pocházeli ze vznešeného amharského rodu - byli veřejně popraveni. Následovala vlna zatýkání a perzekuce a čistky, zejména mezi studentstvem a intelektuály. Císař se však vzdal postu předsedy vlády, kterým jmenoval byrokrata a nešlechtice Aklilu Habte - Wolda.
Císařský dvůr se v následujícím období stále více orientoval na zahraniční politiku. V r. 1963 byla založena Organizace africké jednoty se sídlem v etiopské metropoli Addis Abeba. Císař se dále vydával na četné cesty do zahraničí. Haile Selassie reprezentoval svojí zemi - nejstarší nezávislý africký stát - na konferencích v Bandungu, Káhiře a Tunisu. Aktivně se zapojoval do urovnávání a řešení sporů mezi jednotlivými africkými státy.
Toto období plné vnitřních rozporů, ve kterém kulminoval kult osobnosti stárnoucího císaře, bylo posléze označováno jako Jekentu widdese zemen - doba marného lichocení.
[editovat] Pád a smrt
Začátek konce režimu Haile Selassieho znamenaly katastrofální sucha v provincii Wollo v letech 1972 – 1973. Zahraniční prestiží stárnoucího monarchy značně otřásla televizní reportáž, která západní veřejnosti ukázala na jedné straně hrůzy hladomoru a na straně druhé život na císařském dvoře v Addis Abebě. Guvernér provincie přitom odmítl rozdělovat potraviny ze zásilek mezinárodních humanitních organizací, pokud nerozprodal své předražené zboží. (Film byl později promítán revoluční vládou během převratu v letech 1974 – 1975). Následovala řada menších povstání v armádě. V období celkového neklidu císař oznámil jméno svého nástupce: měl se jím stát jeho vnuk Zera Yakob, syn korunního prince Aswy Wosena. Celková nespokojenost kulminovala ve stávku taxikářů v hlavním městě po tom, co bylo ohlášeno zvýšení ceny benzínu a nafty. Stávka přerostla do studentských bouří a krvavých střetů s policií. Skupina revolučních důstojníků, která posléze vešla do dějin jako „derg“ (v amharštině „rada“) si na císaři nejprve vynutila změnu vlády a jmenování proreformního knížete Endelkačevy Makonnena ministerským předsedou. Posléze převzal revoluční derg vedení země do svých rukou. Početní příslušníci elity starého režimu - mezi nimi i bývalí premiéři Endelkačew Makonnen a Mikael Imru, ministr nejvyšších výsad Admasu Retta a princ Kassa - byli zatčeni a posléze popraveni.
Během revolučních události zůstal 80letý monarcha téměř osamocen ve svém paláci. Dne 12. září 1974 (na etiopský nový rok) mu skupina důstojníků přednesla prohlášení o jeho detronizaci. Byl převezen do starého paláce v Addis Abebě, tzv. Menelikova paláce, kde byl po následující měsíce držen v domácím vězení. Velká část jeho rodiny přitom emigrovala do zahraničí, kde ustanovila dodnes existující exilovou vládu. [2] Část členů dergu - zejména generál Aman Mikael Andom - preferovala jako budoucí uspořádání země konstituční monarchii. Po detronizaci Haile Selassieho se stal (zcela formálně) vládcem země císařův syn Aswa Wosen, nikoliv již však s císařským titulem, ale jako král. Tento designovaný monarcha pobýval v té době na léčení ve Švýcarsku a do země se již nikdy nevrátil. Tato krátká perioda však byla ukončena vnitřním převratem vevnitř samotného dergu, ve kterém získali navrch marxisticky orientovaní důstojníci. Marxistický derg pak zrušil monarchii i formálně, stejně jako veškeré feudální tituly.
Téměř rok po císařově zatčení, dne 28. srpna 1975, oznámila etiopská média, že bývalý monarcha zemřel v domácím vězení na zástavu srdce. Jeho tělo bylo potají pochováno, aby se nemohlo stát předmětem uctívání. Zejména vesnické obyvatelstvo totiž císaře pořád pokládalo za skutečného panovníka, což je v relaci k cézaropapistickému pojetí císařské moci v tehdejší Etiopii pochopitelné. Stejně jsou známy příběhy o tom, že prostí vojáci, kteří sesazeného císaře střežili, mu pořád prokazovali veškeré císařské pocty. Až po pádu komunistického režimu v Etiopii byly ostatky Haile Selassieho exhumovány a slavnostně pochovány v katedrále sv. Jiřího v Addis Abebě. [3]
[editovat] Dědictví
Císař Haile Selassie je dodnes diskutovanou a rozporuplnou postavou. Na jedné straně symbol protiitalského odporu, autorita dekolonizačního úsilí a symbol panafrické jednoty, na straně druhé tuhý autokrat a tyran. Etiopie na začátku jeho vlády byla zemí středověkých poměrů a tradicí. Při jakémkoliv reformním úsilí pak císař musel balancovat mezi činiteli, jenž byly pro společenský a politický systém země stěžejní: byly jimi hluboce zakořeněné tradice, moc bohatých feudálních rodin, konfesionální a etnické konflikty. Je třeba říct, že mnoho provedených reforem, zejména ohledně pozemkového vlastnictví, předběhlo svojí dobu. Množství reforem byl císař nucen odvolat na nátlak mocné šlechty, ale i kvůli vzpourám rolnictva (např. v provincii Gojam 1967 – 1969). Na straně druhé byl císař typickým produktem společnosti, ze které vzešel. Té byly vlastní intriky a pragmatismus. Císař se s oblibou obklopoval lidmi loajálními a úplatnými, děsil se těch, kdo by chtěli prokazovat nezávislost nebo hrdinství. Tato politika byla zřejmá zejména po jeho návratu z exilu, kdy se obklopil bývalými kolaboranty. Naopak, velmožové, kteří se zprotivili italské nadvládě - a byli tedy potenciálně nebezpeční i vůči vládě císaře - upadli často do nemilosti. Desetiletí vlády, silné sepětí císaře a ortodoxní církve, císařova neomezená moc nad ustanovováním úředníků, to všechno byly faktory, které způsobily zcela zvláštní postavení Haile Selassieho v etiopské společnosti.
Haile Sellasie, jenž odvozoval svůj původ od izraelského krále Šalomouna a královny ze Sáby, se stal nedobrovolně idolem hnutí rastafariánů, kteří jej uznávají jako Mesiáše.
O životě na císařském dvoře a o osobnosti císaře Haile Selassieho zajímavě vypráví polský reportér Ryszard Kapuściński ve své knize Na dvoře krále králů (v češtině vyšlo v nakladatelství Panorama, Praha 1980).
[editovat] Galerie
 Císařská standarta (rub) |
 Císařská standarta (líce) |
 Vlajka císařské Etiopie |
 Státní znak císařské Etiopie |
 Bankovka (50 dolarů, 1966) |
 Bankovka (100 dolarů, 1966) |
[editovat] Externí odkazy
- Císařská korunní rad (anglicky)
- Stránky o císařské Etiopii (anglicky)
- Životopis Haile Selassieho I.(anglicky)
- Životopis Haile Selassieho II. (anglicky)
- Životopis Haile Sellasieho III. (anglicky)
- Kriticky o vládě Haile Selassieho (anglicky)
- Postoj součastné etiopské vlády k osobě Haile Selassieho (anglicky)
[editovat] Bibliografie
- Drozdiaková, Jarmila: Etiópčania. Obzor. Bratislava 1989
- Kapuściński, Ryszard: Na dvoře krále králů. Panorama. Praha 1980
- Marcus, Harold: Haile Sellassie I.: The Formative Years 1892-1936. University of California. Berkeley 1987
- Mojdl, Lubor: Stručná historie států: Etiopie. Libri. Praha 2005
