Kniha Jób

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Kniha Jób (hebr. ספר איוב Sefer Íjóv) je knihou Starého zákona a patří mezi knihy mudroslovné (křesťanství) nebo mezi Spisy (židovství). Je psána hebrejsky.

[editovat] Datace, autorství

Datovat samotnou knihu je velmi obtížné, protože neosbahuje žádné přesné indicie. Jelikož řeší otázku retribuce a utrpení spravedlivého, předpokládá naprostý monoteismus, citij e a nezná odplatu lidského chování po smrti, datuje se obvykle do doby poexilní, přibližně do let mezi 450-350 př. Kr.

[editovat] Struktura a obsah knihy

Kniha má dvě základní části, které obsahově vykazují nesrovnalosti, zvláště v jejich přechodu v 42. kapitole. Závěr (náležející k rámcovému vyprávění) nepočítá s rozhovorem s přáteli a Jóbovými protesty. Znamená to, že vnitřní poetická část byla zasazena do již známého staršího příběhu o spravedlivém Jóbovi. Existenci tohoto příběhu vykazuje např. v 6. století př. Kr. kniha Ezechiel (14. kapitola).

1) rámcové vyprávění (kap. 1-2 + 42,7-17) – Dějově je příběh zasazen na neznámé místo do blíže nespecifikované doby. Jedná se o vyprávní o Jóbovi, spravedlivém člověku, který byl Satanem před Bohem nařknut, že je bezúhonný jen proto, že se o něj Bůh stará. Kdyby Bůh od něj svou přízeň odňal, odvrátil by se od Boha. Proto Bůh na Jóba sesílá zkoušky, aby Satanovi ukázal, že člověk (Jób) je schopen sloužit Bohu z čisté lásky a úcty, nejen pro svůj osobní prospěch. Jób přes všechny zkoušky zůstává Bohu věrný a je za to od Boha odměněn několikanásobkem toho, co ztratil, a dlouhým a šťastným životem.

2) poetická část (3,1-42,6) – tato střední část je vlastní část knihy, která pochází od autora. Na ní také spočívá celá váha výpovědi knihy. Jedná se o rozhovor mezi Jóbem a jeho třemi přáteli (Elífaz, Sófar a Bildad - každý k Jóbovi mluví třikrát a každému Jób odůpovídá; je tu tedy celkem 9 řečí). Připojena jsou slova Elíhúa, mladého hosta, a nakonec zasahuje do rozhovoru sám Bůh.

[editovat] Poselství

Hlavní Jóbovou tezí je, že on, ačkoli je spravedlivý, musí trpět. Obviňuje Boha z nespravedlivosti, z krutosti a lhostejnosti. Tím Jób zpochybňuje klasickou teologii retribuce, zastávanou Jóbovými třemi přáteli. Podle nich Bůh spravedlivého pdměňuje, ale bezbožného trestá. Jestliže se Jóbovi daří zle, znamená to, že někde zhřešil. Pointa knihy však spočítá v tom, že Jóbn opravdu nezhřešil, a tedy jejich námitky postrádají opodstatnění. V Jóbově případě se jedná o skutečně spravedlivého člověka, jenž trpí s jenž si žádá od Boha vysvětlení své bolesti.

Autor knihy Jób na Jóbův nářek odpověď nedává. Jób je sice spravedlivý (v tom jsou jeho tři přátelé v neprávu), ale to neznamená, že by od Boha měl právo vyžadovat něco za odměnu. Bůh je svobodný a nesmírně moudrý a žádná lidská moudrost před ním neobstojí. Pro člověka tak utrpení zůstává tajemstvím a nezbývá mu, než se Bohu věřit, že ví, proč utrpení dopouští.

Významné je, že ani jedno ze jmen použitých v textu není židovského původu. Podobně jména používaná pro Boha (JHVH a Elohím výjimečně, obvykle Elóah, Šaddaj či jen Él) posouvají důraz z ryze izraelského prostředí na pole mezinárodní a tedy „všelidské“.

[editovat] Podobné spisy

Kniha Jób není ojedinělým spisem, který se snaží vyřešit otázku utrpení spravedlivého. Známé (a o hodně starší) jsou např. mezopotamské texty Ludlul Bel Nemeqi (Budu chválit svého Pána), tzv. Babylonská teodicea a další. To z toho důvodu, že otázka utrpení, které podle každodenní zkušenosti člověka nezávisí na jeho morálním chování, což odporuje klasickému náboženskému učení o spravedlnosti Boží, byla palčivá nejen v Izraeli.

[editovat] Externí odkazy

• Český ekumenický překlad