Kniha Kazatel

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Kazatel

Kniha Kazatel (hebrejsky: קהלת, Kohelet) patří do třetí části hebrejského kánonu Bible, do Spisů. V rámci spisů má specifické umístění pěti tzv. svátečních svitků (kam dále patří knihy: Píseň písní, Rút, Ester a Pláč). Kniha Kazatel se četla o svátcích stánků (sukkót). V křesťanském kánonu je Kazatel řazen mezi knihy vyučující. Kazatelův pohled na svět se leckomu zdá značně depresivní a skeptický (…Pomíjivost, samá pomíjivost, řekl kazatel, pomíjivost, samá pomíjivost, všechno pomíjí… Kz 1,2). Slovo „pomíjivost“ (hebrejsky hebel) se v celé knize objevuje 37krát. Kniha však přesto není nezdravou skepsí, daleko spíše by se dala označit za „střízlivý realismus víry“. Ohlašovaná pomíjivost a nicotnost všeho, co člověk dělá (z hlediska věčnosti) je zde vyzdvižena proto, aby se člověk nepovyšoval na hodnoty věčnosti. Kniha učí nalézat jediný základ života v Bohu, oslavovat naprostou Boží svrchovanost. Kniha Kazatel bývá připisována králi Šalomounovi. Její doba vzniku je však pravděpodobně ve 3. století př. Kr. Asi o sto let mladší je poté zlomek jejího rukopisu nalezený v Kumránu. Protože v hebrejském slově קהלת je užita koncovka „ת“, zpravidla používaná pro ženský rod, objevila se i domněnka, že onen „Kazatel“ byla vlastě „Kazatelka“. Hebrejský jazyk je ale znám svou zálibou ve výjimkách (z nichž jednou je i toto slovo), proto tato doměnka není podložená.