Kniha Daniel

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Kniha Daniel (דניאל) je jednou z nejmladších knih Starého zákona, která vznikla zřejmě ve 2. století př. n. l. za vlády syrského krále Antiocha IV. Epifana.

Daniel ve lví jámě

[editovat] Text knihy

Pouze úvod a závěr knihy jsou psány hebrejsky, zbytek je psán aramejsky. 3. kapitola knihy obsahuje řecký text Azarjášovy modlitby a Píseň mládenců v hořící peci. K závěru knihy připojuje Vulgata jako 13. kapitolu příběh o ctnostné Zuzaně a jako 14. kapitolu příběh Bél a drak. Řecké části nejsou součástí palestinského kánonu, protestanté je nepovažují za součást Bible, avšak katolíci je považují za kanonické texty, stejně jako církve pravoslavné.

[editovat] Datace a autorství

Tradiční pojetí zakládající se téměř výhradně na tom, co o sobě tvrdí samotná kniha, zastává názor, že spis vznikl někdy na konci 6. století a odráží skutečnou situaci a události na babylonském dvoře. Daniel, skutečná postava, byl židovským zajatcem, který se vypracoval na jedno z vedoucích míst v babylonské říši. Byl prorokem a od Boha dostal dar vykládat sny.

Historicko-kritický přístup k textu se snaží brát v potaz více faktorů, ukazujících na vznik knihy. Především je tu otázka postavy Daniela, která je známa již Ezechielovi („staršímu současníkovi Daniela“, viz Ez 14) a také (snad) postava ze starých ugaritských textů s téměř shodným jménem. Ve všech těchto textech se jedná o jistého moudrého muže/mladíka s podobnými vlastnostmi.

Tento přístup se snaží poukázat na to, že zatímco autor knihy podává poněkud zmatené a nepřesné informace o době babylonského exilu, je podrobně zpraven o situaci v Judsku v první polovině 2. století př. n. l. Dovídáme se to z událostí, které jsou líčeny v Danielových viděních. Zlom v přesnosti nastává ohledně smrti Antiocha IV. Epifana. Tento zlom v roce 164 př. n. l., kdy autor vykazuje náhlou neznalost následných událostí, je znamením, že právě v tomto okamžiku autor psal a nevěděl tedy, co se stane v následujících dnech — to se jen dohaduje. Tíha děje spočívá na posledních popisovaných událostech, tj. na pronásledování Židů; tzn., že autor se snažil objasnit situaci své země a dodat odvahy svým soukmenovcům.

Významným faktorem pro pozdní dataci je i skutečnost, že v židovském kánonu není kniha řazena mezi prorocké knihy, nýbrž mezi spisy, což ukazuje na to, že když kniha Daniel vznikla, kánon prorockých knih byl již uzavřen.

Konzervativní reakce závěry historicko-kritické analýzy knihy Daniel odmítá. Zdůrazňuje, že archeologické výzkumy potvrdily historickou přesnost údajů, které byly dříve prezentovány jako zmatené a nepřesné informace o době babylónského exilu – např. byla potvrzena existence Belšasara, spoluvládce babylónského krále Nabonida; nález ugaritských textů v Ras Šamra přispěl k tomu, že aramejské výrazy, které byly pokládány za indicii pro pozdní vznik knihy, jsou naopak indicií pro její raný vznik. Taktéž nálezy fragmentů variantních opisů knihy Daniel v Kumránu svědčí pro delší dobu přepisování textu knihy.

[editovat] Obsah knihy

Kniha se nesnaží popsat historický obraz doby. Král Nebúkadnesar, který v ní vystupuje, není historickým portrétem jedince, avšak obecným typem nepřítele Božího lidu. Autorova současná zkušenost je alegoricky posunuta do dávných dob — záměr autora přitom je čtenáře povzbudit ve víře a potěšit ho v útrapách. Látka, jíž kniha používá, je však velmi různorodá — obsahuje mnoho podkladů izraelských, babylónských, ugaritských a perských.

Ačkoli se kniha řadí obvykle mezi apokalyptickou literaturu, patří do této kategorie jen její druhá část (kap. 7-12).

[editovat] Dvorské příběhy

První část knihy, tj. jejích prvních 6 kapitol, obsahuje několik volně propojených příběhů ze dvora krále Nebúkadnesara, které mají buď poučný charakter anebo zachycují nějaký zázrak. Příběhy spojuje postava legendární Daniela, kterého stará židovská tradice počítá mezi tři spravedlivé (Noe, Jób a Daniel). Dvorské příběhy knihy Daniel jsou tyto:

1. Daniel odmítá jíst maso (vepřové maso zakazoval jíst mojžíšský Zákon.
2. Nebúkadnesarův sen o modle ze čtyř různých kovů a s nohama z hlíny.
3. Ananiáš, Azarjáš a Misael odmítají poklonit se zlaté modle a jsou uvrženi do ohnivé pece.
4. Nebúkadnesarův sen o vysokém stromě.
5. Belšasarova hostina, kde Daniel vykládá znamení ruky píšící na zeď mene, tekel, úfarsin.
6. Daniel ve lví jámě.

Zdá se, že tyto příběhy vznikaly v průběhu mnoha desítek či stovek let a kolovaly samostatně nebo ve volném cyklu. Jejich záměrem je popsat vztah zbožného žida a pohanské moci, které mu vládne. Zabývá se otázkou loajality s vládnoucí mocí, otázkou, do jaké míry je potřeba dodržovat náboženské zákony apod. Zdůrazňuje, že pohanská královská moc je svou povahou dobrá a Bohem seslaná, ale že nastane-li střet zájmů, náboženské předpisy (a tedy samotná víra na ně vázaná) mají vždy přednost. A pokud by se stalo, že by Žid musel za víru položit i život, potom Boží andělé budou s ním (viz Tři mládence v ohnivé peci).

Důkazem toho, že tyto příběhy kolovaly samostatně, je skutečnost, že dva z nich, konkrétně Bél a drak a Zuzana jsou/byly přijímány jen některými židovskými komunitami, a proto se později nedostaly do židovského kánonu. Podobně je to s řeckými dodatky k 3. kapitole, které byly součástí některých z kolujících verzí.

Ke konečnému spojení všech příběhů do pevného cyklu došlo někdy před konečným sepsáním knihy, tj. před polovinou 2. století př. n. l.

[editovat] Danielovy apokalyptické vize

Druhou část knihy, tedy kapitoly 7-12, tvoří Danielovy vize, raný příklad apokalyptické literatury. Autor, hovořící v 1. osobě, odhaluje tajemství, která mu byla zjevena. Vize nemají historický charakter. Pocházejí ze dvou zdrojů, rozlišených jazykem — část aramejsky a část hebrejsky. Apokalyptická část obsahuje tři vidění a jedno dlouhé prorocké sdělení, která se týkají osudu Izraele.

Jsou psány pravděpodobně v první polovině 2. století před Kristem a promítnuty do doby babylonského exilu. Jsou reakcí v prvé řadě na základní otázku: Kde je Bůh, když Jeho lid kvůli Jeho zákonům a kvůli věrnosti Jemu trpí a umírá (za pronásledování Židů Antiochem Epifanem)? Texty se snaží pomocí apokalyptické barvitosti a za použití starých mytologických obrazů říct, že dějiny jsou celé v rukou Božích, On o všem ví a již se blíží konec a završení, kdy se Bůh dá slyšet a zjedná právo svému lidu a potrestá bezbožné. Kromě naděje na brzké vysvobození se tu projevuje především víra v to, že dějiny mají svůj cíl, že někam spějí, že dějiny řídí Bůh a že vše, co se na zemi děje, je v Jeho plánech a povede k dobrému.

Dějiny jsou popsány ve fiktivním vidění Daniela na babylonském dvoře jako budoucnost, ale ve skutečnosti jde jen o převyprávění dějin již uplynulých v alegorických obrazech. Čím více se autor blíží své době (tj. 2. století př. n. l.), tím přesnější jeho údaje jsou. V dějinných okolnostech 6. století se naopak příliš neorientuje. To je též nepřímým důkazem pro pozdní dataci v 2. století.

Ve 12. kapitole se také objevuje jedna z prvních zmínek Starého zákona o víře ve vzkříšení mrtvých na konci věků.

[editovat] Deuterokanonické dodatky

[editovat] Zuzana

Podrobnější informace naleznete v článku Zuzana (kniha)naleznete v článcích [[{{{2}}}]] a [[{{{3}}}]]naleznete v článcích [[{{{4}}}]], [[{{{5}}}]] a [[{{{6}}}]]naleznete v článcích [[{{{7}}}]], [[{{{8}}}]], [[{{{9}}}]] a [[{{{10}}}]].

Příběh o ctnostné Zuzaně, který je ve Vulgatě zařazen za knihu jako 13. kapitola (LXX jej řadí před knihu Daniel), vypráví příběh o krásné Zuzaně, manželce babylónského Žida Jójakíma. Dvěma starším židovské obce, kteří vykonávají úřad soudce, se žena zalíbí a usilují o ni. Když jejich návrhy odmítne, obžalují ji, že se dopustila cizoložství s jiným mužem a odsoudí ji na smrt. Mladičký Daniel se jí však ujme, dokáže rozporuplnost výpovědí obou soudců, a tak Zuzanu zachrání.

[editovat] Bél a drak

Podrobnější informace naleznete v článku Bél a draknaleznete v článcích [[{{{2}}}]] a [[{{{3}}}]]naleznete v článcích [[{{{4}}}]], [[{{{5}}}]] a [[{{{6}}}]]naleznete v článcích [[{{{7}}}]], [[{{{8}}}]], [[{{{9}}}]] a [[{{{10}}}]].

Příběh ostře zaměřený proti idolatrii se dochoval ve dvou verzích, o nichž není možné prokázat, která je původní — text LXX a text Theodotionův. Vulgata jej řadí jako 14. kapitolu knihy Daniel. Kněží babylónského boha Béla (tj. Marduka) předstírají, že obětované jídlo této soše pojídá Bél sám, ve skutečnosti však z těchto pokrmů žijí oni sami. Daniel tento podvod odhalí, kněží jsou popraveni a Bél i drak, jemuž je prokazována božská úcta, je zničen. Pobouří však tak lid, který žádá po králi, aby jej popravil. Daniel je uvržen do lví jámy. Prostřednictvím proroka Abakuka je však po šesti dnech zachráněn. Sedmý den poznává sám král, kdo ve skutečnosti Daniela osvobodil, a získá si tak jeho úctu.

[editovat] Tradiční výklad

Podle starého, tradičního výkladu, který klade napsání knihy do 6./5. století př. n. l. a považuje Daniela za skutečnou postavu, jsou Danielovy apokalyptické předpovědi předobrazem nikoli pronásledování za dnů Antiocha IV., ale příchodu Mesiáše (kterým je pro křesťany Ježíš) na zem, nebo jeho příchodu na konci věků. Tyto spekulace se zakládají především na snad najznámějším (a v Novém zákoně nejcitovanějším) vidění tzv. Syna člověka v 7. kapitole. Z toho (kromě dalších pramenů) pramení též přesvědčení, že konec světa bude doprovázen katastrofickými událostmi a pronásledováním věrných.

Nejvíce se na knihu Daniel z Nového zákona odvolává kniha Zjevení sv. Jana (tzv. Apokalypsa).