Mennonité

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Menno Simons

Mennonité jsou jednou součástí křestanského hnutí novokřtěnců (anabaptistů), sami se však chápou jako nezařaditelní do běžných proudů reformace a nesouhlasí s tím, když je někdo k novokřtěncům řadí.

Obsah

1 Menno Simons
2 Zásady
3 Historie
4 Související odkazy
5 Externí odkazy

[editovat] Menno Simons

‎Název pochází od zakladatele Menno Simonse (1492-1559), který se narodil ve fríském Witmarsumu, získal vzdělání v Holandsku, stal se římskokatolickým knězem, ale studium Písma, pronásledování jinověrců katolíky a setkání s anabaptisty ho přivedli k opuštění římskokatolické církve (1536) a připojení se k anabaptistům. Menno dal novému hnutí ráz duchovního mírumilovného a tvůrčího křesťanství.

Menno byl duchovním vůdcem a dobrým organizátorem, byl misionářem, cestoval a zakládal sbory v celé severní Evropě mezi Francií a Ruskem, přestože katoličtí nepřátelé usilovali o jeho život. V pokojných chvílích napsal Menno pro své sbory řadu knih a traktátů. Po smrti Mennonově se hnutí rozpadlo na skupiny konzervativní a pokrokovou. Přes tyto vzájemné teologické rozepře, ale byli známí jako dobří lidé, opravdoví křesťané a znamenití řemeslníci.

[editovat] Zásady

Ve své knize „Základní kniha pravé víry křesťanské“ položil Menno pevný dogmatický základ pro hnutí mennonitů. Od reformované theologie se liší zejména v pojetí církve jako společenství svatých a v zamítnutí křtu nemluvňat, které nutně vyplynulo z pojetí církve. Ve svých sborech mennonité udržovali přísnou kázeň. Bohoslužba byla prostá: čtení Písma, modlitba, svědectví, proroctví a almužny. Byla zachovávána Večeře Páně, křest dospělých a obřad umývání nohou. Vojenská služba, zastávání civilních úřadů, přísaha a placené duchovenstvo se zamítalo. Mennonité zavedli ve své církvi biskupy (starší).

Jejich hlavní zásady byly uvedeny v Simonsově textu „Fondamentboek“. Jsou to zejména:

křest dospělých, vědomě věřících v Ježíše Krista,
možnost hříšníky vyloučit z obce mennonitů,
možnost, aby duchovní byli voleni věřícími,
naprostý zákaz nošení a používání zbraní,
zákaz na cokoliv přísahat,
zákaz působení ve vysokých úřadech.

Anabaptismus byl radikálním návratem k novozákonnímu křesťanství se všemi důsledky duchovními, mravními a sociálními. V některých okrajových skupinách byla tato touha po novém způsobu života bludně zatemňována nezřízeným vizionářstvím. Bylo to dáno jejich vášnivou touhou zažít království Boží.

[editovat] Historie

Kvůli pronásledování opustila mennonitská sekta v roce 1555 Holandsko a hledala po celé Evropě vhodné místo, kde by se mohla usadit. Střízliví anabaptisté a mennonité pronásledovaní jedněmi byli vděčně přijímáni druhými. Moravští anabaptisté (habáni) byli chráněni moravskými stavy i proti císaři. Jindřich VIII., nepřítel anabaptistů, připustil vlámské mennonity do Anglie, když poznal jejich píli, spořádaný způsob života a obratnost v řemeslech. Carevna Kateřina II. osidlovala Krym mennonitskými emigranty. A Vilém Penn s otevřenou náručí přivítal tyto pilné a zbožné lidi do Ameriky.

Řada z nich přesídlila do Ruska, posléze do Severní Ameriky. V Polsku se mennoniti usazovali v dosud neosídlených oblastech. Byli neobyčejně pracovití, vykazovali obrovskou zručnost a schopnosti, co se týče vysoušení bažin.