Reformace
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Reformace (lat. znovuobnovení) byl proces v křesťanské církvi s těžištěm v 16. století s cílem nápravy poměrů a návratu ke křesťanství, nezatíženému tradicí. V průběhu reformace se vytvořily protestanské církve.
Obsah |
[editovat] Příčina
Teologickou příčinou reformace byl rozpor mezi Biblí a tehdejší církevní praxí. Papežství ignorovalo nebo potlačovalo kritiky poměrů. Spornou byla otázka odpustků, kterou jejich kritici označovali za kupčení se spásou. Nákladná správa majetku církve měla svůj odraz v zavádění stále nových církevních poplatků, což se setkávalo s odporem. Někteří reformátoři šli tak daleko, že obviňovali preláty z prodeje církevních úřadů (simonie).
[editovat] Směry reformace
Podle center reformace se hovoří o německé reformaci, v čele s reformátorem Martinem Lutherem (Wittenberg), která byla základem pozdější lutherské církve, a švýcarské reformaci pod vedením Ulricha Zwingliho (Curych) a Jana Kalvína (Ženeva), která vedla k založení reformované církve.
Společným jmenovatelem evangelických církví lutherských i reformovaných jsou 3 sola (latinsky pouze) Martina Luthera, s rozdílnou mírou jejich důsledků v praxi. Věroučné rozdíly se vyskytují např. v otázce Svaté večeře a učení o predestinaci, přesto jsou si evangelíci myšlenkově blízcí.
[editovat] Průběh
[editovat] Předchůdci
Proti poměrům v církvi veřejně vystoupili již předchůdci reformace, jejich kritika však byla prohlášena za kacířství (Ockham, Viklef, Hus), a když v konečném důsledku došlo k zakonzervování poměrů, nespokojenost se dále kumulovala.
[editovat] Německá reformace
Za počátek reformačního procesu je považován 31. říjen 1517, kdy Martin Luther uveřejňuje svých 95 tezí. Jeho cílem bylo vyvolat akademickou diskuzi, jeho myšlenky se však velmi rychle roznesly a vzbudily obrovskou pozornost. Řím označuje teze za kacířské a vyzve Luthera k jejich odvolání. Jeho spisy se pálí, Luther reaguje spálením papežské buly a vydáním dalších spisů, ve kterých odmítá autoritu papeže a koncilů a žádá církevní reformy. V roce 1521, po uvalení církevní klatby, následuje předvolání před říšský sněm ve Wormsu, na kterém Luther odmítne své učení odvolat, pokud nebude převědčen svědectvím Písma. Císař Karel V. vydává Wormský edikt, který zůstal v platnosti během celého života reformátora. Jeho obsahem je říšská klatba proti Lutherovi a zákaz jeho učení. Luther se uchyluje na hrad Wartburg.
Pod vlivem Lutherových spisů a jeho vystoupení ve Wormsu propukají od podzimu 1521 prakticky v celém Německu náboženské nepokoje, zprvu s centrem ve Wittenbergu. Nové učení se rychle šíří, i pod vlivem Lutherova překladu Bible, která byla do té doby veřejnosti prakticky nedostupná. Němci přecházejí houfně na novou víru, mniši a jeptišky opouštějí kláštery. Proti radikálním projevům reformace (obrazoborectví a selským nepokojům) reformátor ostře vystupuje.
Na politické úrovni dochází nejprve v roce 1526 ve Špýru k rozhodnutí, že se volba náboženství přenechává autonomii zeměpánů. Když se na dalším říšském sněmu 1529 toto právo opět zrušilo, evangeličtí stavové protestují (odtud protestanti) opuštěním jednání. V roce 1530 předkládají evangelíci na sněmu v Augsburgu Melanchthonovo Augsburské vyznání, pokus o přiblížení katolické straně (zdůraznění společných rysů víry) a zároveň první evangelické vyznání nové víry. Katolické stavy toto dílo odmítají a císař hrozí protestantům represemi. Evangelické stavy na svou obranu zakládají šmalkaldský spolek. Po porážce protestantů ve šmalkaldské válce 1546 - 1547 následuje pronásledování protestantů. Po odstoupení císaře se uzavírá v roce 1555 augsburský náboženský mír, jehož obsahem je zrovnoprávnění obou náboženství na území Německa, a znamená faktické uznání rozdělení církve.
[editovat] Švýcarská reformace
Pod vedením Ulricha Zwingliho na jaře 1522 začíná reformace v Curychu. Městská rada souhlasí s evangelickým kázáním, postupně dochází k ostranění domněle nebiblických elementů v církevním životě, je doprovázeno i obrazoborectvím. Přes stejné východisko se teologické názory Zwingliho zčásti lišily od Lutherových. Pokus o nalezení společného stanoviska při Marburských náboženských rozhovorech v roce 1529 ztroskotalo na otázce Svaté večeře. Napjatá náboženská situace ve Švýcarsku vyústila v občanskou válku, 1531 Zwingli umírá v bitvě u Kappelu. Jeho následovník Heinrich Bullinger spolupracoval na formulování Prvního helvétského vyznání (1536).
V roce 1533 přichází do Švýcarska Jan Kalvín, pronásledovaný ve Francii pro své protestantské názory. Své učení shrnuje v publikaci Instituce (1535). Od roku 1536 působí Kalvín v Ženevě, kde zavádí radikální reformaci, která se dotýká života všech. Nakrátko je vypovězen, po návratu pokračuje v budování teokracie (propojení náboženství s politikou). Kalvínovo učení o predestinaci (předurčení člověka ke spáse nebo zavržení) Lutheráni neuznávali, stejně jako jeho pozici ke Svaté večeři, společné s Zwinglim. Když v roce 1549 Kalvín s Bullingerem uzavírají společné vyznání, vzniká jednotná švýcarská reformovaná církev. V roce 1566 požádal německý reformovaný falcký kurfiřt Bullingera o zaslání vyznání, které vychází po podepsání teology švýcarských kantonů pod názvem Druhé helvétské vyznání. To se pak stává základem reformovaných církví i v zahraničí.
[editovat] Podívejte se též na
