Samohláska
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Samohlásky (vokály) jsou takové hlásky, jejichž charakteristickým rysem je tón, na rozdíl od souhlásek nevzniká při jejich artikulaci šum.
Nejdůležitějšími rysy, kterými můžeme samohlásky popsat a které se nejvíce uplatňují při formování jejich tónu, jsou otevřenost, poloha jazyka a zaokrouhlenost či napjatost rtů.
Obsah |
[editovat] Otevřenost
Podle velikosti úhlu, který svírá dolní čelist s horní, můžeme v různých jazycích rozeznat 2-4 stupně (výjimečně až 5 stupňů) otevřenosti:
- otevřené - zavřené
- otevřené - středové - zavřené
- otevřené - polootevřené - polozavřené - zavřené
Otevřenost souvisí s vertikální polohou jazyka, otevřené samohlásky se proto též nazývají nízké, zavřené jsou vysoké.
Pojem otevřenost/zavřenost je v případě samohlásek relativní. I v případě zavřených samohlásek je ústní dutina více otevřená než u souhlásek, které se se vyznačují větší či menší mírou zavřenosti, která předtavuje odpor proudění vzduchu, dostatečný pro tvorbu šumu.
[editovat] Horizontální poloha jazyka
Poloha jazyka se rovněž mění podle předo-zadní osy. Podle toho dělíme samohlásky na přední, střední a zadní.
[editovat] Typy samohláskových systémů
Polohu jazyka (horizontální i vertikální) při artikulaci samohlásek můžeme schematicky zakreslit do čtyřúhelníku (viz obrázek). Podle toho dělíme systémy samohlásek v jednotlivých jazycích na čtyřúhelníkové, trojúhelníkové a (málo frekventované) lineální. Český systém je kupříkladu třístupňový trojúhelníkový.
[editovat] Zaokrouhlenost a napjatost rtů
Zaokrouhlenost (protruze) nebo napjatost (komprese) rtů velmi výrazně ovlivňuje kvalitu samohlásek.
V mnoha jazycích (čeština a ostatní slovanské jazyky, angličtina) souvisí zaokrouhlenost s polohou jazyka. Zatímco přední a otevřené samohlásky jsou nezakrouhlené, zadní jsou vždy zaokrouhlené. U předních samohlásek bývají obvykle rty napjaté.
V jiných jazycích (němčina, švédština) je (ne)zaokrouhlenost důležitým fonologickým rozlišovacím rysem u předních samohlásek.
Nezaokrouhlené zadní samohlásky se vyskytují méně často (např. v japonštině). Z fyziologických důvodů je zaokrouhlenost málo obvyklá též u otevřených hlásek.
[editovat] Délka
Délkou samohlásek rozumíme jejich trvání. Prodloužené trvání hlásky se v IPA vyznačuje dvojtečkou za příslušným symbolem. Je možno rozlišit více stupňů trvání hlásek:
| ă | velmi krátká |
| a | krátká |
| aˑ | polodlouhá |
| aː | dlouhá |
| aːː | velmi dlouhá |
Trvání samohlásek může být ovlivněno kontextem, typem slabiky, přízvukem, prozodií a dalšími faktory.
Délka samohlásek hraje v různých jazycích různou fonologickou roli. V některých jazycích (španělština, polština) jsou rozdíly v trvání málo významné.
V ruštině se přízvučné samohlásky vyslovují dlouze, nepřízvučné krátce. Ve švédštině délka souvisí s přízvukem i typem slabiky. Dlouhá může být pouze samohláska v přízvučné slabice, není-li následována dlouhou souhláskou, např. illa [ˈilːa] (špatný) - ila [ˈiːla] (spěchat). Přízvučná slabika je vždy dlouhá, délka samohlásky a následující souhlásky (v kodě slabiky) se vzájemně kompenzují.
V češtině je délka samohlásek rozlišovacím fonologickým rysem (viz např. pata - pátá). Dlouhé samohlásky trvají zhruba dvakrát déle než krátké. Délka není závislá na přízvuku ani typu slabiky. Dlouhé samohlásky jsou považovány za samostatné fonémy.
Obvykle vystačíme s dvojstupňovým rozlišením délky: krátká - dlouhá. Jen v některých jazycích se rozlišují 3 stupně, např. v estonštině: sada [ˈsada] (sto), saada [ˈsaːda] (pošli), saada [ˈsaːːda] (dostat).
Jazyky, kde je délka samohlásek rozlišovacím fonologickým rysem, obvykle délku vyznačují i v písmu, např. čeština, slovenština a maďarština čárkou, finština a estonština zvojením.
[editovat] Znělost
Ve většině jazyků jsou samohlásky pouze znělé, tj. hlasivky se aktivně podílejí na jejich artikulaci. Neznělá výslovnost samohlásek je spíše náhodná vlivem okolí (např. i ve slově architektura), což není považováno za samostatný foném. Neznělé samohlásky se vyskytují jen v některých jazycích (např. v japonštině).
[editovat] Nazalizace
V některých jazycích se mohou vyskytovat samohlásky, při jejichž artikulaci je otevřena cesta vzduchu nosní dutinou (ústní dutina je též volná).
Ve francouzštině je nazalizace rozlišovacím fonologickým rysem:
- lait [lɛ] (mléko) - lin [lɛ̃] (len)
[editovat] Rotacizace
Rotacizace je zabarvení samohlásky do r, které vzniká pohybem jazyka vzhůru během artikulace. Vyskytuje se například v americké angličtině: third [θɚːd] (třetí).
[editovat] Akustika
Z fyzikálního hlediska jsou samohlásky čisté tóny bez šumů. Jejich základní frekvence F0 je u všech stejná (závislá na individuálních hlasových charakteristikách každého člověka). F0 se vytváří kmitáním hlasivek.
Jednotlivé samohlásky se liší barvou tónů, která je dána vlivem spolupodílejících se vedlejších frekvencí - formantů, které vznikají resonancí dutin (ústní, hltanová, nosní). Resonance je ovlivňována změnami tvaru těchto dutin během řeči podle polohy mluvidel (artikulátorů). Podle stoupající frekvence se formanty označují F1, F2 a F3, přičemž F1 a F2 a jejich vzájemný poměr mají pro znění hlásky zásadní význam.
Formant F1 souvisí s otevřeností, F1 má vyšší frekvenci u vysokých (zavřených) samohlásek.
Formant F2 souvisí s předností/zadností. Přední samohlásky mají vyšší frekvenci F2 než zadní. Zadnost je však lépe vystihována vzájemným poměrem F1 a F2 než samotným F2.
Formant F3 je nižší u samohlásek zabarvených do r (rotacizace).
Komplexní vztah mezi formanty F2 a F3 je dán zaokrouhleností. S tím i souvisí fakt, že zadní samohlásky jsou zaokrouhlené častěji než přední.
[editovat] Reference
- Duběda T. Jazyky a jejich zvuky. Univerzálie a typologie ve fonetice a fonologii. Karolinum, Praha 2005. ISBN 80-246-1073-6.
[editovat] Přehled samohlásek
| Edituj | Přední |
Téměř
přední |
Střední |
Téměř
zadní |
Zadní |
| Zavřená | |||||
| Téměř zavřená | |||||
| Polozavřená | |||||
| Středová | |||||
| Polootevřená | |||||
| Téměř otevřená | |||||
| Otevřená | |||||
