Jan Nepomucký
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Sv. Jan Nepomucký (mezi 1340 a 1350 v Pomuku, dnešním Nepomuku – 20. března 1393 v Praze) byl generální vikář pražské arcidiecéze a mučedník katolické církve, jeden z českých zemských patronů.
Obsah |
[editovat] Život
Jan z Pomuku se narodil někdy kolem roku 1340 ve vsi Pomuku, který náležel nedalekému cisterciáckému klášteru pod Zelenou Horou. V místě, kde dnes stojí barokní kostel sv. Jana Nepomuckého, stál podle ústního podání domek, kde se Jan narodil. Janův otec Velfín (či Welfin) byl v Pomuku v letech 1355 až 1367 rychtářem, o matce není nic známo. Základní vzdělání získal zřejmě ve škole zřízené roku 1344 při farním kostele sv. Jakuba. Další studia nejsou s jistotou doložena, dále studoval na pražské univerzitě.
Od roku 1369 působil jako veřejný notář v Praze a od roku 1380 byl u sv. Víta oltářníkem. Mezi lety 1383 a 1387 studoval církevní právo v Padově. Po návratu se stává kanovníkem u sv. Jiljí a doktorem dekretů. O dva roky později je již kanovníkem vyšehradské kapituly a generálním vikářem pražského arcibiskupa ve věcech duchovních. Následujícího roku vyměňuje Jan svou farnost u sv. Havla za úřad žateckého arcijáhna. Dne 20. března 1393 Jan umírá během mučení na staroměstské rychtě (dnes dům č. 12 na rohu ulic Rytířské a Na Můstku). Okolo půl deváté je pak jeho tělo svrženo z dnešního Karlova mostu do Vltavy. 17. dubna nacházejí Janovo tělo zachycené na pravém břehu Vltavy (v místech dnešního Čechova mostu) cyriaci, kteří jej pochovávají v kostele sv. Kříže při svém klášteře. Bezprostřední příčinou smrti podle antropologa Emanuela Vlčka bylo mučení, konkrétně opakovaná rána tupým předmětem do hlavy, která vedla k proražení lebky, nikoliv tedy utopení.
[editovat] Okolnosti Janovy smrti
Důvodů, které zapříčinily Janovu smrt, existuje více. Kvůli velkému západnímu schizmatu vzniká nepřátelství mezi českým králem Václavem IV. a arcibiskupem Jenem z Jenštejna. Jejich spor byl také sporem o jmenování biskupů a vůbec vysokých církevních úřadů. Tyto spory se vyhrotily na začátku roku 1393 kvůli volbě nového opata kláštera v Kladrubech. Jan z Pomuku byl Jenštejnovým úředníkem a tuto volbu stvrdil tak rychle, že král čekající několik let na smrt předchozího opata, nestačil vznést formální námitky a dosadit svého člověka. Václav IV. totiž plánoval z bohatého kláštera zřídit sídelní místo nového biskupství, a tak omezit arcibiskupovu moc, ovšem v okamžiku smrti předchozího opata se nacházel na lovu na Křivoklátě a byl tedy mimo dosah informací. Některé historické prameny hovoří o tom, že Jan kritizoval samotného krále, jiné, že nechtěl vyzradit králi zpovědní tajemství královny, jíž měl být zpovědníkem. Je možná (ba i pravděpodobná) i kombinace těchto faktorů.
Důvody, které převažovaly, jsou nejisté. Podle katolické církve svědčí o tom, že hlavním důvodem je poslední z uvedených, i králova nezvyklá aktivita v mučírně. Král měl osobně Jana pálit na boku pochodní a tak jej nutit, aby vyzradil potřebné informace. Opačným názorem je, že král se mstil především za zmaření svých mocenských plánů.
[editovat] Jan Nepomucký jako legenda
Osudy Jana z Pomuku nekončí jeho smrtí, ale osud jeho života je v průběhu dalších českých dějin velmi zajímavý a vrtkavý.
Po Janově smrti podává Jan z Jenštejna k římské kurii stížné podání na Václava IV., v němž již Jana označuje jako mučedníka. Již několik let po jeho smrti (1401) jeho životopis uvádí zázračné okolnosti nalezení jeho těla a opět jej označuje za mučedníka. Augustiniánský opat Ludolf kolem roku 1398 označuje Jana z Pomuku za „ctihodného onoho muže, milého Bohu i lidem, Čechům i Němcům“. Před rokem 1416 je tělo bývalého generálního vikáře pohřbeno v katedrále sv. Víta. Roku 1449 zveřejňuje Tomáš Ebendorfer z Haselbachu domněnku, že Jan byl zabit kvůli zpovědnímu tajemství. Mistr Pavel Žídek ve své Spravovně uvádí roku 1471 příběh o doktoru Johánkovi, zpovědníku královny. Kolem roku 1480 zachycuje inventář svatovítského pokladu votivní dar ke cti „blahoslaveného Jana z Pomuku“. Jan z Krumlova, děkan svatovítské kapituly zaznamenává roku 1483 omylem nesprávné datum smrti Jana z Pomuka - 1383. Tato svědectví promlouvají o tom, že vzpomínka na Jana z Pomuku zůstávala přes husitské hnutí v českých zemích živá.
Václav Hájek z Libočan ve své Kronice české (1541) rozlišuje dva Jany, Jana Nepomuckého a doktora Jana z Pomuku. Oba podle něj byli utopeni, jeden však roku 1383, druhý roku 1393. Tento názor u velmi populární kroniky své doby nakonec v obecném mínění převládl. Roku 1599 však zařazuje Jiří Barthold Pontanus z Breitenberka „Jana Zpovědníka“ mezi české zemské patrony. To potvrzuje domněnku Pekařovu, že kult sv. Jana by se v Čechách nejspíše prosadil, i kdyby nebylo Bílé hory.
Druhá polovina 17. století je obdobím dvou důležitých životopisů Jana Nepomuckého - v jazyce latinském od kanovníka Jana Ignáce Dlouhoveského (1668) a od Bohuslava Balbína roku 1680. Roku 1683 je na pražském mostě, nyní Karlově, vztyčena socha Jana Nepomuckého od Jana Brokofa. Roku 1708 je v Hradci Králové sv. Janu Nepomuckému zasvěcen první kostel. Již v roce 1639 je v Nepomuku, Janově rodišti započato se stavbou chrámu na údajném místě jeho rodného domu, zasvěcenému ovšem Janu Křtiteli.
[editovat] Kanonizace
Snaha o kanonizaci Jana z Pomuku začíná ve druhé polovině 17. století. Odpůrci tohoto svatořečení byli především jezuiti, kteří se drželi Balbínova životopisu sledujícího Hájkovu kroniku. Důvodem snahy o svatořečení, došlo-li k ní až v této době, kdy byla rekatolizace Čech již v podstatě skončena, pak ale zjevně nemohla být snaha jezuitů použít si sv. Jana jako nástroj katolické reformace (Pekař, 288).
Řím se k celé této snaze o kanonizaci staví od počátku velmi skepticky a teprve roku 1715 pražský arcibiskup Ferdinand Khünburg zahajuje beatifikační proces Jana Nepomuckého. 31. května 1721 prohlašuje papež Inocenc XIII. (1721–1724) Jana za blahoslaveného. Následujícího roku je zahájen kanonizační proces, kanonizace papežem Benediktem XIII. proběhla 19. března 1729. Roku 1736 bylo instalováno stříbrné mauzoleum Jana Nepomuckého ve svatovítské katedrále.
Historikové se shodují v tom, že v otázce kanonizace došlo při stavu tehdejšího dějepisectví a zmatenosti pramenů k tomu, že základem obrazu svatého, jehož se kongregace sv. ritu rozhodla kanonizovat, byla osoba, jíž Hájek a Balbín líčí jako Jana z Nepomuka, jenž byl utopen roku 1383. Tento obraz však přesto vypovídá něco o Janu Nepomuckém, ač pouze částečně, neboť chybí druhá část postavy („mučedník z roku 1393“), která je s vylíčenou totožná.
[editovat] Spor o sv. Jana až do 20. století
Roku 1747 Eliáš Sandrich vyvrací Hájkův omyl, jenž rozdělil Jana do dvou postav a datuje Janovu smrt do roku 1393. O pět let později se do Prahy dostává text Jenštejnovy žaloby z doby těsně po Janově smrti. Gelasius Dobner roku 1784 kritickým zkoumáním pramenů na konci 18. století potvrzuje nespolehlivost Hájkovy kroniky a konkrétně odhalil také Hájkovo chybné čtení dobových pramenů. Podle něj je tedy historický vikář Jan z Pomuku totožný s legendárním mučedníkem zpovědního tajemství. S Dobnerem polemizuje Josef Dobrovský, který vylučuje zpověď jako důvod Janovy smrti. Dobnerova názoru se později přidrží např. František Palacký.
Roku 1849 publikuje Ferdinand Břetislav Mikovec teorii, podle níž pravým důvodem „umělého vytvoření“ postavy sv. Jana, jeho kanonizace v 18. století a podporovaného kultu byla snaha zastínit touto postavou památku Jana Husa. Základem argumentace odpůrců kultu sv. Jana se stává roku 1855 kniha Otto Abela Legenda o svatém Janu Nepomuckém. Po vzniku Československé republiky dochází v letech 1919 až 1920 k vlně ničení nepomucenských památek.
V reakci na toto ničení a celé ideové pozadí (zvl. proti Janu Herbenovi) uveřejňuje roku 1921 Josef Pekař sérii novinových článků, později shrnutých ve spisku Tři kapitoly z boje o sv. Jana Nepomuckého, kde se brání tomu, aby se osoba sv. Jana Nepomuckého stavěla proti osobě Husově. Roku 1925 ruší československá vláda svátek sv. Jana Nepomuckého jako den pracovního klidu.
V 70. letech je proveden antropologický průzkum ostatků Jana z Pomuka, který potvrzuje jejich autenticitu. Tentýž výzkum zároveň potvrzuje, že domnělý světcův jazyk je ve skutečnosti pozůstatkem mozkové tkáně. Tento pozůstatek Janova těla hrál svou roli při kanonizačním procesu, neboť byl mylně považován za zázračný a měl potvrzovat, že důvodem Janovy smrti bylo nevyzrazení zpovědního tajemství.
[editovat] Úcta ke sv. Janu
Sv. Jan Nepomucký má díky jezuitským misiím velký věhlas po celém světě, především Bavorsku a zemích Latinské Ameriky. Je uctíván jako mučedník zpovědního tajemství a patron při přírodních pohromách a povodních (díky způsobu jeho smrti). Jeho vyobrazení lze nalézt na mnoha místech, především na mostech.
Tyto sochy většinou obměňují zpodobení Brokofovo - kněz v rochetě, s biretem na hlavě a pěti hvězdami kolem ní, v ruce držící kříž, případně též palmovou ratolest. Palma je symbolem vítězství, hvězdy zastupují legendu, podle níž vltavští rybáři nalezli po smrti Janovo tělo, případně pět ran Kristových či písmena latinského tacui (mlčel jsem). Nevyzrazení zpovědního tajemství je symbolizováno prstem na ústech. Hvězdy kolem hlavy jsou atribut mezi světci velmi zvláštní, neboť s hvězdami kolem hlavy je zobrazována pouze Panna Maria. Jiným atributem je jazyk, který měl být nalezen v 18. století v Janově lebce neporušený; podle nových výzkumů se však jednalo o mozkovou tkáň. Dalšími atributy jsou paladium Země české ve Staré Boleslavi (podle barokní legendy sem sv. Jan putoval), most, kotva či chuďas, jemuž Jan udílí almužnu.
Kult sv. Jana Nepomuckého je nerozlučně spojen s českým barokem, kdy patřil k nejvýznamnějším světcům. Je zemským patronem Čech a Bavorska. Se stovkami kostelů a kaplí se zasvěcených sv. Janovi Nepomuckému se setkáváme nejen u nás, ale i za hranicemi. Svatojánské sochy patří k typickým atributům tradiční české krajiny. Najdeme je zejména na mostech (patron vod), ale i dalších místech.
Podle sv. Jana Nepomuckého byla pojmenována také česká papežská kolej v Římě, Nepomucenum.
[editovat] Související odkazy
[editovat] Reference
- Václav Hájek z Libočan. Kronika česká, 1541.
- Jan Herben, Spor dějin českých s církví římskou, 1893.
- Josef Pekař, Tři kapitoly z boje o sv. Jana Nepomuckého. In: idem, O smyslu českých dějin. Praha : Rozmluvy, 1990. ISBN 0-946352-70-4.
- Vít Vlnas, Jan Nepomucký, česká legenda. Praha : Mladá fronta, 1993.
- „Jan Nepomucký“. Ottův slovník naučný XII, s. 1055–1056.
