Norimberský proces

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Mezinárodní soudní tribunál, ustanovený dle Londýnské dohody o stíhání válečných zločinců z 8. srpna 1945 (mezi USA, SSSR, Velkou Británií a Francií, přistoupili k ní i další Spojenci, včetně Československa, kde byla vyhlášena pod č. 164/1947 Sb.), pro potrestání válečných zločinů za druhé světové války, se do dějin zapsal pod označením Norimberský proces. Sídlem tribunálu byl zvolen Norimberk, pravděpodobně protože byl někdejším ideologickým centrem NSDAP, kde byly vytvořeny tzv. Norimberské zákony.

Souzeno bylo 22 hlavních představitelů Třetí říše. Soudní proces byl zahájen 20. listopadu 1945 a byl ukončen vynesením rozsudků 1. října 1946. Proces proběhl před za tímto účelem svolaným soudem, nazvaným Mezinárodní vojenský tribunál (anglicky IMT - International Military Tribunal, francouzsky TMI - Tribunal militaire international, německy IMG - Internationaler Militärgerichtshof, rusky - МВТ Международный военный трибунал).

Současně s tím odsouzeny SS, Gestapo, SD a vedoucí štáb NSDAP jako zločinecké organizace.

Obžaloba byla vedena především v těchto bodech:

zločiny proti lidskosti
válečné zločiny
zločiny proti míru

Podobný proces se konal také v Japonsku – Tokijský proces.

Tento článek potřebuje upravit do jednotného stylu Wikipedie nebo doplnit wikiodkazy na ostatní články. Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vhodně vylepšíte. Inspiraci k vylepšení lze hledat v radách na stránce Vzhled a styl, případně na diskusní stránce článku.

Norimberské procesy byly sérií nejvíce sledovaných soudních procesů, především kvůli soudním procesům s prominentními členy politického, vojenského a hospodářského vedení nacistického Německa. Procesy se odehrávaly v budově Norimberského paláce spravedlnosti v Norimberku od 20. listopadu 1945 do 1. října 1949. Prvním a nejslavnějším z nich byl Proces s čtyřiadvaceti hlavními válečnými zločinci souzenými Mezinárodním vojenským tribunálem (MVT). Jako druhý přišel na řadu proces před Americkým norimberským vojenským tribunálem (NVT) s méně významnými nacistickými činiteli, taktéž obviněnými z válečných zločinů. Stejný soud pak rozhodoval i ve věci tzv. Lékařského procesu.

[editovat] Prvopočátky

Dokumenty zveřejněné v Londýně Britským válečným kabinetem 2. ledna 2006 ukazují, že již od prosince 1942 se britská vláda zabývala myšlenkou jak potrestat vedoucí nacistické funkcionáře, pokud by byli zajati. Britský premiér Winston Churchill dokonce prosazoval, aby tyto osoby byly bez soudu odsouzeny a místo zajetí zastřeleny. Postupem času však od tohoto názoru na nátlak USA ustoupil. O nějaký čas později, na konferenci v Teheránu (1943), Stalin navrhoval popravu 50 až 100 tisíc německých důstojníků. Aniž by si tehdy Roosevelt uvědomil, že Stalin svůj návrh myslel vážně, zažertoval, že by snad poprava 49 tisíc mohla stačit. Churchill však jednoznačně odmítl „chladnokrevnou popravu vojáků bojujících za svou vlast“, ačkoli souhlasil s nutností potrestat válečné zločince - v souladu s Moskevským dokumentem, jenž sám napsal, pak měli být souzeni na místě, kde své trestné činy spáchali. Popravy z politických důvodů byly pro Churchilla naprosto nepřijatelné.

Americký ministr financí, Henry Morgenthau ml., navrhoval plán na úplnou denacifikaci Německa, tzv. Morgenthauův plán. V tomto plánu prosazoval násilný průběh denacifikace, včetně zavedení pracovních táborů a jiných drakonických opatření, nemálo podobných nacistickým plánům pro Východní Evropu. Morgenthauův plán si získal podporu jak Churchilla, tak Roosevelta, ale v závěrečné fázi jednání na konferenci v Quebeku (1944) se Sovětský svaz vyslovil proti a přišel s návrhem na pořádání soudního procesu. Posledním hřebíkem do rakve Morgenthauově plánu zasadil únik informací na veřejnost, u níž vzbudil vlnu nevole. Roosevelt se pod nátlakem veřejného mínění tedy tohoto plánu vzdal, neodvážil se však ihned přijmout jiné stanovisko. Zavržením Morgenthauova plánu vznikla nutnost vytvoření jeho alternativy pro potrestání nacistického vedení. Americký ministr války, Henry L. Stimson, tedy přišel s myšlenkou „Soudu evropských válečných zločinců“. To, že Roosevelt zemřel aniž by jej stihl schválit nebylo pro jeho uskutečnění překážkou, nový president USA, Harry S. Truman, se Stimsonovým plánem ihned souhlasil.

Po řadě konzultací mezi USA, Velkou Británií, Sovětským svazem a Francií byly upřesněny podrobnosti. Začátek procesů byl stanoven na 20. listopad 1945.

[editovat] Vznik soudních tribunálů

Forma potrestání osob odpovědných za spáchání válečných zločinů byla tedy postupně diskutována a vytvářena na konferencích v Teheránu (1943), v Jaltě (1945) a v Postupimi (1945) třemi světovými velmocemi - USA, SSSR,Velkou Británií - a Francií, jíž také byla umožněna účast na jeho konání.

Právním základem procesů se stala Londýnská charta, vydaná 8. srpna 1945, která vymezila působnost soudů na „potrestání hlavních válečných zločinců ze zemí evropské části Osy“. Přibližně 200 obviněných bylo souzeno v Norimberku, ostatních 1600 pak stanulo před tradičními vojenskými soudy. Legalita procesu byla zajištěna právním institutem Německé kapitulace, která svěřila veškerou politickou moc státu Spojenecké kontrolní radě, jež majíc neomezenou moc nad Německem tak získala pravomoc trestat porušení mezinárodního a válečného práva. Protože ale působnost soudu byla vymezena pouze na trestání válečných zločinů, neměl soud oprávnění zabývat se zločiny spáchanými před vypuknutím války 1. září 1939.

Striktní vymezení působnosti mezinárodního tribunálu na potrestání válečných zločinců Osy vedlo ke stížnostem na tzv. spravedlnost vítězů, která vůbec nepostihovala pachatele válečných zločinů z řad Spojenců.

[editovat] Jmenný seznam souzených

Lavice obžalovaných – Přední řada: Göring, Hess, von Ribbentrop a Keitel. Druhá řada: Dönitz, Raeder, Schirach a Sauckel.

Trest smrti

Martin Bormann – vůdcův tajemník (souzen v nepřítomnosti)
Hermann Wilhelm Göring – říšský maršál a velitel letectva († 15. října 1946, krátce před plánovanou popravou spáchal sebevraždu)
Joachim von Ribbentrop – říšský ministr zahraničních věcí († 16. října 1946)
Wilhelm Keitel – polní maršál a náčelník štábu vrchního velitelství († 16. října 1946)
Ernst Kaltenbrunner – polní maršál a šéf bezpečnostní služby († 16. října 1946)
Alfred Rosenberg – ministr pro okupovaná východní území,filozof strany († 16. října 1946)
Hans Frank – guvernér Polska († 16. října 1946)
Julius Streicher – majitel a vydavatel protižidovského listu Der Stürmer († 16. října 1946)
Fritz Sauckel – zmocněnec pro nasazení pracovních sil († 16. října 1946)
Alfred Jodl – náčelník Operačního štábu Vrchního velitelství brané moci (OKW, Oberkommando der Wehrmacht) († 16. října 1946)
Wilhelm Frick – ministr vnitra a říšský protektor v Čechách a na Moravě († 16. října 1946)
Arthur Seyss-Inquart – guvernér Rakouska a Nizozemský komisař († 16. října 1946)

Doživotí

Rudolf Hess – Hitlerův zástupce a vůdce NSDAP (zemřel 17. srpna 1987 ve vězení ve Spandau)
Walter Funk – ministr hospodářství (byl propuštěn 16. května 1957 a zemřel 31. května 1960)
Erich Raeder – velkoadmirál a vrchní velitel námořnictva (ale kvůli zdravotnímu stavu byl 26. září 1955 propuštěn a zemřel 6. ledna 1960)

20 let

Baldur von Schirach – vůdce sdružení nacistické mládeže Hitler-Jugend (po odpykání trestu byl 30. září 1966 propuštěn a zemřel 8. srpna 1974)
Albert Speer – Hitlerův architekt a ministr zbrojní výroby (po odpykání trestu byl 30. září 1966 propuštěn a zemřel 1. září 1981)

15 let

Konstantin von Neurath –Ministr zahraničí do roku 1938, první protektor Čech a Moravy (v listopadu 1955 byl ze zdravotních důvodů propuštěn a zemřel 14. srpna 1956)

10 let

Karl Dönitz – admirál a Hitlerův nástupce ve funkci hlavy státu (po odpykání byl 1. října 1956 propuštěn a zemřel 24. prosince 1980)

Osvobozeni

Hjalmar Schacht – prezident říšské banky, ministr hospodářství do roku 1937
Hans Fritsche – vedoucí říšského rozhlasu
Franz von Papen – bývalý kancléř, velvyslanec v Rakousku a v Turecku

[editovat] Výtky proti Norimberskému procesu

Ač je Norimberský proces obecně přijímán jako nutná součást vyrovnání se s nacismem, vyskytují se námitky proti způsobu jeho provedení a poukazy na to, že minimálně z právního hlediska nebyl v pořádku. Následuje seznam hlavních výtek:

porušení práva na rovnost stran. Zatímco obžaloba měla přístup ke všem zabaveným archivům a materiálům, z nichž si mohla libovolně vybírat důkazní materiál, obhajobě byl tento přístup odepřen a mohla tak pouze reagovat na selektovaný materiál předložený obžalobou.

zpětné uplatnění nově zavedených zákonů (zejména pak nově zavedeného zločinu přípravy útočné války)

určitou morální námitkou je i upozornění, že mnoha zločinů, za které byli němečtí politici a vojáci odsouzeni k smrti (genocida, příprava útočné války etc.), se dopouštěli (ovšem beztrestně) i vítězové, jejichž zástupci zasedli v soudním tribunálu (zejména SSSR).

Nejčastější námitky proti konkrétním rozsudkům jsou vznášeny v případě Alfreda Jodla, který byl v roce 1953 posmrtně plně rehabilitován, J. Streichera s poukazem na svobodu slova a admirála Karla Dönitze, v jehož prospěch svědčil u tribunálu i americký admirál Chester Nimitz.