Faraon

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

„Per aa“ v hieroglyfech

Faraon - titul používaný pro vládce Egypta v hebrejském a později i (eventuelně) v řeckém prostředí. Oficiální titul zněl „král Horního a Dolního Egypta“ (k tomu viz níže).

Slovo pochází z egyptských slov per aa - „velký dům“, tedy královský palác. Už v nejstarších pramenech má „palác“ také význam slova „vláda“, později se stal (neoficiálním) titulem krále. První doložené použití obratu v tomto významu se týká Thutmose III. (1479–1425), před kartuší se zapsaným královským jménem se poprvé objevuje za 22. dynastie.

Dnes je toto slovo široce používáno právě díky použití v bibli a u raných řeckých a římských autorů.

Obsah 1 Božský panovník 2 Titulatura 3 Panovník a politická správa 4 Panovnické regálie 5 Ikonografie 6 Reference 7 Podívejte se též na

[editovat] Božský panovník

V literatuře (zejména starší) se uvádí, že faraoni byli pokládáni za potomky bohů a tedy také bohy. Tato interpretace se ovšem ve světle nových pramenů ukazuje jako zjednodušená. Dnes v egyptologii převažuje názor, že Egypťané své panovníky chápali jako bytosti dvojí podstaty - božské i lidské současně (tak to vyplývá například z Naučení krále Amenemheta I. nebo z Loajalistického naučení, významných literárních děl z doby XII. dynastie). Božství krále bylo dáno především božstvím jeho úřadu - věčné královské moci.

Egyptský král tedy byl výjimečnou bytostí - jako jediný mohl přirozeně a sám ze své podstaty jako syn boha (nejobvykleji boha slunce, ale i jiných) pobývat ve společnosti bohů a v kultické sféře mu proto byla přisuzováno božství, jako individuální bytosti však patrně nikoli. Egypťané tedy nejspíše svého panovníka chápali jako reprezentaci božského principu v lidském světě, jeho jakési manifestační zpřítomnění.

„Panovník“ a „bůh“ v hieroglyfech

nefer neter

aa neter

S tím patrně souvisí způsob, jakým sami Egypťané svého panovníka s bohy spojovali: vždy jej důsledně označovali jako nefer neter, zatímco bohové byli titulováni jako aa neter - „velký bůh“. Termín nefer může být přeložen různými způsoby - jako „krásný“, „dobrý“, „dokonalý“, ale také jako „mladý (=mladší)“ (tak termín překládá egyptolog Jaromír Málek^[1]). To poukazuje (pro nás sice obsahově prozatím ne zcela srozumitelně, ale naprosto nepochybně) na významový posun chápání podstaty božství ve vztahu k panovníkům oproti bohům samotným.

Z důvodu svého božského původu také král teoreticky vystupoval jako jediný obřadník v rámci chrámového rituálu. Kněží jednotlivých chrámů byli králem jmenováni jako jeho zástupci a mohli jím být také odvoláni - byli tedy v podstatě státními úředníky. Ostatně až do doby Nové říše v Egyptě neexistovalo (snad s výjimkou zádušních kněží) profesionální kněžstvo a služby v chrámech se panovníkovým jménem ujímali místní významní hodnostáři z tutilu svých správních funkcí. Stejně tak byl chrámový majetek plně v králově moci a panovník jím mohl z titulu své božské podstaty alespoň teoreticky disponovat podle své libosti.

V průběhu vývoje docházelo od Nové říše k proměnám těchto představ směrem k posílení autonomie chrámů a jejich personálu (vyvrcholením bylo ustavení Amonova království v Horním Egyptě po zániku 20. dynastie), nicméně zůstávaly stále živé a jednotliví panovníci jich podle svých možností a se střídavými úspěchy aktivně využívali ještě v ptolemaiovské době.

[editovat] Titulatura

V počátečních obdobích starověku užíval panovník jediné jméno zapisované do tzv. serechu, rámečku v podobě stylizovaného paláce s opevněným průčelím. To panovníka identifikuje jako toho, kdo sídlí v paláci (eventuelně v pevnosti), tedy drží moc. Nad serechem bývá zobrazen sokol boha nebes a vládce země Hora, což znamená, že král byl pojmenováván jako „Hor XY“. Byl tedy vtělením tohoto boha (který byl panovníkovým ka). Po doplnění počtu královských jmen bylo toto jmého (v egyptologii označované jako tzv. Horovo jméno) uváděno jako první v pořadí.

V rozvinuté podobě tak zvané plné královské titulatury, doložené od Střední říše, kdy byl její vývoj uzavřen, panovník užíval celkem pět jmen uvozených znaky vypovídajících o jeho podstatě. Tato jména pěti různými aspekty vyjadřovala dva základní principy: jednak božskou roli krále a její vztah k lidské přirozenosti konkrétniho nositele titulů, jednak princip duality Egypta sjednocením dvou jeho částí (tj. Horní a Dolní země) pod vládou jednoho panovníka. Poslední dvě jména byla zapisována do dvou tzv. kartuší. Ta se objevuje v době 4. dynastie, kdy je v ní poprvé zapsáno rodné jméno krále Snofrua. Úplná královská titulatura se ovšem využívala jen zřídka, byla vyhrazena zejména pro sakrální sféru.

Z celého mnohojmení o povaze královské moci a jejím vývoji v představách Egypťanů nejnázorněji vypovídá tzv. trůnní jméno, o něž byla královska titulatura rozšířena ještě v době 1. dynastie. V pozdějších dobách se stalo čtvrtým v pořadí. Právě pod nímž byl panovník uváděn v úředních dokumentech a byl tak znám svým poddaným. Toto jméno je přesněji označováno jako nisut-bitej a psáno hieroglyfy pro ostřici a včelu, které byly heraldickými symboly Horního a Dolního Egypta. To reflektuje překlad titulu do řečtiny zdůrazňující mocensko-politické postavení krále v podobě výše uvedeného titulu „král Horního a Dolního Egypta“, který ovšem v sobě obsahuje nepochopení egyptských představ o povaze panovnické moci. Druhá část titulu bitej znamená osobní, lidskou přirozenost krále, první část složeniny nisut odpovídá božské přirozenosti, která je v nitru panovníka.

Znaky královské titulatury

„Hor“

„Obě paní“

„Zlatý Hor“

„patřící rákosu a včele“

„Syn Reův“

Dovětky

„milovaný Amon-Reem“

„milovaný Hathorou“

„nechť je živ, zdráv a svěží“

„obdařený věčným životem“

„žijící věčně“

Král měl tedy podvojnou přirozenost, odpovídající emanaci božského přitomné v dočasném lidském rozměru (tak titul interpretuje John Ray^[2]). Ian Shaw k tomu poznamenává, že „titul nisut zřejmě vypovídal o neměnnosti božského krále (téměř odpovídal samotné královské hodnosti). Výraz bitej naopak popisuje současného pomíjivého držitele královské hodnosti: jednoho konkrétního vládnoucího krále v omezeném úseku času. Každý král v sobě tudíž nesl kombinaci božského a smrtelného.“^[3]

Podstatným rysem královské titularury je, že jména (především jméno nisut-bitej, ale platí to i pro ostatní) vyhlašovala určitý ideologický kontext vlády konkrétního panovníka. Ve skutečnosti v sobě obsahovala jména bohů, používala jejich mytologických a teologických souvislostí (jde v podstatě o věty náboženské povahy, které je třeba číst, a to za použití gramatických pravidel egyptštiny) a jejich prostřednictvím nastiňovala politický program vlády. Jan Assmann upozorňuje na to, že trůnní jména „tradičně obsahovala výpověď o slunečním bohu Reovi, a představovala tak něco jako zásadu, které se měl král držet a která měla období jeho vlády zajistit požehnání slunečního boha.“^[4]

Změna některého ze jmen jednoho a téhož krále v průběhu jeho vlády nebo jiné pozměnění panovnické titulatury proto vždy poukazuje na významnou změnu politických či ideologických představ. Dokládá to například titulatura panovníka Peribsena: původně užíval Horovo jméno Sechemib, ale pro zápis nového jména v serechu použil jako titul jméno nikoli boha Hora, ale boha Sutecha, nebo titulatura panovníka Chasechemueje (v překladu „Obě mocnosti se zjevují v záři“), který po změně jména z Chasechem (v překladu „Mocnost se zjevuje v záři“) pro zápis nového v serechu použil jako titul jména obou bohů. Dalším příkladem použití tohoto principu může být titulatura panovníka Tutanchamona: levá kartuše obsahuje páté královské jméno (tj. jméno Syn Reův) zpravidla uváděné jako „Tutanchamon“, které v souvislosti s odklonem dvora od Achnatonovy náboženské reformy nahradilo předchozí „Tutanchaton“. Doslova ji lze přečíst jako „Živá podoba Amona, vládce jižního Iunu ( = Vesetu)“, což je chápáno jako výpověď vztahující se k nositeli jména, tedy ke králi, stejně tak lze ovšem text číst jako výpověď o bohu Amonovi: „Amon (je) podoba života, vládce jižního Iunu ( = Vesetu)“, přičemž přídomek „vládce Iunu“ lze chápat jako opisné označení slunečního boha Rea, s nímž by tak Amon byl ztotožněn. Tyto významové posuny, k nimž dochází při překladech staroegyptských textů a které starověkým Egypťanům nevznikaly, samozřejmě znesnadňují naše pochopení významu královských jmen jednotlivých panovníků.

Celkově panovník používal pět formálních titulů uváděných příslušnými výsadními hieroglyfickými znaky (podle pořadí):

- Horovo jméno v serechu, jímž byl ztotožňován s bohem Horem,

- jméno Obě paní, které jej spojovalo s ochrannými bohyněmi Horního a Dolního Egypta v podobě supice Nebchet a kobry Vadžet,

- jméno Zlatý Hor, jehož význam není prozatím jasný,

- tzv. trůnní jméno, tedy nisut-bitej (doslova „patřící rákosu a včele“) uváděné v první kartuši, které snad kromě výše uvedeného významu dostalo sekundárně i politický význam reflektovaný řeckým překladem „král Horního a Dolního Egypta“. Mohl by to dosvědčovat fakt, že za znaky uvádějící toto jméno byl obzvláště v době Nové říše někdy připojován (výjimečně jím byly nahrazovány) opis „pán Obou zemí“,

- a konečně jméno Syn Reův uváděné ve druhé kartuši, které se objevuje v době 4. dynastie za panovníka Rachefa a spojuje krále se slunečním bohem Reem. Šlo o osobní jméno panovníka, které měl od svého narození ještě jako soukromá osoba.

Za královskou titulaturu byla připojována řada dovětků odkazujících na zvláštní spojení krále s některými bohy (např. „milovaný Amonem“, „milovaný Hathorou“) a obsahující přání zdaru panovníkovi, například přání zpravidla překládané jako „nechť je živ, zdráv a svěží“ nebo přídomek „obdařený věčným životem“.

Příkladem základní části královské titulatury může být jméno Thutmose III.: „Hor ´Mocný býk vycházející v záři ve Vesetu´, Obě paní ´Trvalé královské vlády jako Re na nebesích´, Zlatý Hor ´Mocné síly a posvátných diadémů´, Patřící rákosu a včele ´Trvalé je to, co povstalo z Rea ( = Mencheperre)´, Syn Reův ´Zrozený Thovtem ( = Thutmose) - Krásné podoby´, Miláček Hathory, Paní tyrkysu“.

V běžnějším zkráceném záznamu byl panovník uváděn posledními dvěma jmény zapisovánými do dvou kartuší (eventuelně pouze jménem čtvrtým v jedné kartuši). Kromě toho se vžila celá řada způsobů, jimiž byl panovník označován. Tato označení (např. miláček bohů, mocný býk) dnes znějí výhradně opisně, nicméně pro starověké Egypťany měla náboženský a mytologický kontext, který rozhodně nebyl pouze metaforou.

[editovat] Panovník a politická správa

Starověký Egypt je v souvislosti s výše nastíněný chápáním panovníka v literatuře charakterizován jako polobožské království, jehož autorita jako instituce zůstala po více než tři tisíciletí prakticky nezpochybněna. Jeho základní ideologickou tezí byl formální vztah mezi Egyptem (a tedy egyptským státem, zajišťujícím v osobě panovníka náboženský kult) a jeho bohy. Bohové prostřednictvím svého stvoření světa (přesněji Egypta jako zosobnění celého světa) vtiskli všemu existujícímu řád maat, jehož udržování jako jediné záruky trvání a nerušené existence stvořeného světa bylo ústředním úkolem královské moci. Panovník tak činil především skrze ritualizaci své náboženské role (viz výše) v chrámovém kultu, jehož byl formálně jediným oprávněným činovníkem (jednotliví kněží ve všech chrámech vystupovali jako jeho zástupci). Z toho důvodu také byla králi dána nejvyšší politická autorita. V ideologii a po většinu období starověkého Egypta také v praxi proto panovníci vystupují jako jediný společností akceptovatelný zdroj veškeré politické aktivity.

Ilustrací tohoto principu je socha Pepiho II.: přestože se panovníkem stal jako velmi malé dítě a je zachycen na klíně své matky, je zobrazen jako miniatura dospělého krále s patřičnými atributy. Ačkoli je nepochybné, že řada králů nastoupila na trůn v době svého dětství, ani náznakem nejsou události raného období jejich vlády připisovány jiným osobám, např. jejich regentům. Nečetné výjimky z tohoto stavu, například prohlášení hodnostáře Baje z doby panovníka Siptaha, že „dosadil krále na trůn jeho otce“ (což je sdělení, které bylo za normálních okolností vkládáno do úst bohům)^[5] jej spíše potvrzují než vyvracejí.

Přestože neznáme přesná pravidla egyptského nástupnického systému, je jisté, že základem správného fungování správy bylo následnictví mladého krále (v době nezletilosti zastupovaného nejčastěji ženou z královské rodiny), který v prvním období vlády svou osobní aktivitou a mobilitou, spojenou s mobilitou královského dvora jako centra správy, udával směr celé místní i centrální administrativě. Panovníci a jejich osobní schopnost iniciativního řešení problémů tudíž do značné míry ovlivňovala chod společnosti. Názorným příkladem může být Achnaton, proti jehož reformě patrně nevznikla žádná účinná politická opozice, nebo období pozdních Ramessovců - postarších králů, jejichž vláda znamenala úpadek úrovně správy a vládnutí. K tomu autoři Cambridge History of Africa I velmi výstižně poznamenávájí, že „altruistické plnění povinností (panovníkem) bylo totožné s jeho vlastním zájmem…“, protože „slabost, neschopnost nebo neúčinnost na straně krále mohly vyvrcholit špatnou správou Egypta.“^[6]

Na druhou stranu je ovšem třeba říci, že egyptský král byl svou výlučnou vazbou na bohy také limitován: řád maat, který byl odvozován od aktu stvoření světa, tvořil pro společnost objektivní standard, jehož dodržování bylo chápáno v přímém vztahu k míře božského schválení, jemuž se konkrétní panovník těšil. Král převzal svou moc od bohů a měl ve svém jednání sledovat jejich vůli („činit maat“), takže mohl být vnímán jako jejich jakýsi nástroj, jehož prostřednictvím oni sami Egypt spravují. V této souvislosti výše citovaní autoři připomínají text Démotické kroniky z ptolemaiovské doby, která „připisuje pád některých panovníků Pozdní doby jejich selhání při uspokojení bohů“, a pro starší období „ničení památek, které byly vytvořeny určitými panovníky, jejichž činy byly považovány za urážlivé k maat“.^[7]

Královská moc tedy měla nejen posvátný, ale v konečném důsledku především ryze politický charakter, jehož si Egypťané byli velice dobře vědomi. Výše citovaní autoři zdůrazňují, že „vztah lidské a božské povahy panovníka byl jedním z (jejich) hlavních filozofických problémů“.^[8] Zejména v textech (například v některých z tzv. naučení adresovaných panovníkům) z doby Střední říše a z období bezprostředně ji předcházejícího lze doložit praktický racionalistický pohled na vládu oproštěný do značné míry od náboženského kontextu. Objevuje se v nich chápání královského úřadu jako jakéhosi „řemesla“ osvojitelného prostřednictvím zachovávání správných rad, vědomí odpovědnosti, kterou král (často označovaný jako „pastýř lidu“) nese, ale také přesvědčení o nutnosti jisté míry cynismu, jíž je třeba být vybaven pro uchování moci, a také o osamělosti a zrádnosti, jimž je panovník vystaven.^[9], ^[10]

Všechny tyto představy byly v egyptském myšlení přítomny současně, takže jednotlivá období mohla klást důraz na různá pojetí královské moci a tím i způsoby uplatňování politické správy. Obecně lze nejpozději od konce Nové říše vysledovat postupné „polidšťování“ krále nejen jako osoby, ale také jako instituce, takže se nakonec i soukromé osoby mohou objevovat na vyobrazeních v souvislostech, které byly dříve vyhrazeny výhradně panovníkům (např. služba bohům, vyměřování základů chrámu a podobně). Královská moc však přesto v Egyptě až do nástupu nových ideových proudů (spojených s římským obdobím a nakonec zejména s křesťanstvím) měla výsostný charakter a její nositelé zůstávali nejmocnějšími činiteli ve správě.

[editovat] Panovnické regálie

[editovat] Ikonografie

[editovat] Reference

1. ↑ MÁLEK J.: Stará říše, In: SHAW I.: Dějiny starověkého Egypta, kap. 5, BB/art, Praha 2003, 523 s., ISBN 80-7257-975-4, s. 115
2. ↑ RAY J. D.: Ve stínu pyramid : skutečný život ve starém Egyptě, Albatros, Praha 2003, 181 s., ISBN 80-00-01228-6, s. 6
3. ↑ SHAW I.: cit. dílo, s. 25
4. ↑ ASSMANN J.: Egypt: theologie a zbožnost rané civilizace, Oikuméné, Praha 2002, 328 s., ISBN 80-7298-052-1, s. 81
5. ↑ DIJK J. van: Amarnské období a konec Nové říše, In: SHAW I.: cit. dílo, kap. 10, s. 319
6. ↑ TRIGGER B. G. et al: Starověký Egypt: dějiny společnosti, Volvox Globator, Praha 2005, 447 s., ISBN 80-7207-535-7, s. 183
7. ↑ TRIGGER B. G. et al: cit. dílo, s. 183
8. ↑ TRIGGER B. G. et al: cit. dílo, s. 73
9. ↑ Naučení pro krále Merikarea
10. ↑ Naučení Amenemheta I. synovi

[editovat] Podívejte se též na

• Seznam králů starého Egypta