Umělý jazyk

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Umělý jazyk je jazyk, který byl vytvořen jedním člověkem nebo skupinou lidí. Významově, pojem umělý jazyk není docela správný, správnější jsou pojmy konstruovaný, plánovaný, modelový nebo vyvíjený jazyk.

Dle definice Jeffreye Henninga jsou umělé jazyky smyšlené jazyky, které za daných okolností slouží lidem či jiným inteligentním bytostem ke komunikaci. Těmi okolnostmi může být spletitá jazyková realita např. Evropy nebo jimi může být literární fikce, příběh. Dnes máme záznamy o stovkách různých umělých jazyků.

V zásadě vyvíjené jazyky dělíme na dvě skupiny:

• Jazyky apriorní - sestávající se z prvků (fonémy, morfémy) zcela libovolně vymyšlených a nepodobajících se jiným již existujícím jazykům.
• Jazyky aposteriorní - spočívající na základech jiného, již existujícího jazyka (třebaže také zkonstruovaného). Za první známý aposteriorní jazyk můžeme považovat projekt německé abatyše Hildegardis (1098 – 1179) „Lingua Ignota“. Měl sloužit jako tajný jazyk a byl určen pro církevní potřeby.

Jiným možným pohledem na konstruované jazyky je, z pohledu koho jsou užívány. Umělé jazyky poté lze dělit na filozofické, tajné, osobní či skupinové. Kategorizace konstruovaných jazyků zahrnuje všechny snahy a touhy člověka proniknout do bohatství jazyka. Jazykového vývojáře můžeme přirovnat k objeviteli na pobřeží Nového Světa - je jen na něm, za kterou hvězdou se vydá.

Obsah 1 Idea mezinárodní řeči 2 Klasifikace umělých jazyků 2.1 Mezinárodní pomocný jazyk (IAL) 2.1.1 Volapük 2.1.2 Ido 2.1.3 Pidžin 2.2 Uměle redukované přirozené jazyky 2.3 Logický jazyk 2.4 Fiktivní jazyk 2.4.1 Jazyky mikronárodní 3 Podívejte se také na 4 Odkazy

[editovat] Idea mezinárodní řeči

Mnohojazyčnost byla vždy obtížnou překážkou mezinárodním stykům, a to i ve starověku, kdy mezinárodní styky byly řídké a kdy se jen velmi málo osob stýkalo mezinárodně. Ale i pro tehdejší velmi omezené potřeby mezinárodních styků byly užívány v různých historických dobách různé jazyky, jako sumerský, babylonský, asyrský, egyptský, krétský a na územích dobytých Alexandrem Velikým, od Adriatického moře až po Černé moře a Indii, jazyk řecký. Ještě většího rozšíření dosáhla latina, jako úřední státní jazyk římského impéria na všech dobytých územích.

Užívání a rozšíření toho neb onoho jazyka vždy záviselo na vojenské, politické, hospodářské a také kulturní nadvládě toho neb onoho národa. Po rozpadu římského císařství se také latina rozpadla smíšením s různými domorodými jazyky a tak vznikla italština, francouzština, španělština, portugalština a rumunština. Latina přestala byt státním jazykem, avšak i ve středověku byla dále užívána jako společný jazyk církve, šlechty a v době renesance ve vědě a kultuře.

Ale v 17. století ztrácí latina svoji výlučnost, svou univerzálnost. Hlavně po Westfálském míru v r. 1648 počíná ustupovat a začíná vláda francouzštiny v úředních a mezinárodních stycích, kulturních a obchodních vyměnách ve všech částech světa, ale nikdy nedosáhla univerzálnosti latiny. Výhrady vzhledem k užívání francouzštiny jasně naznačují, že francouzština nikdy nedosáhla oficiálního postavení de jure uznaného jazyka mezinárodních styků.

Po prvé světové válce Spojené království a Spojené státy americké otřásly privilegovanou pozicí francouzštiny a všechny další snahy obnovit francouzskou jazykovou nadvládu, její jazykový monopol, trvale ztroskotaly. Čím více se uplatňuje idea národního státu a národní svrchovanosti, tím více jazyků se objevuje na polích lidské činnosti. Spojené národy užívají nyní šest oficiálních jazyků, UNESCO a jiné mezinárodní organizace ještě více. Na počátku tohoto století stačilo znát dva tři západoevropské jazyky pro získání informací o posledních úspěších vědy. Dnes se počítá se znalostí 12 jazyků, jako nutného základu. Ale naučit se i čtyřem pěti jazykům není dostatečným řešením. Málokomu se podaří naučit všem těmto jazykům dokonale, nejčastěji je možno jen zhruba porozumět, a to často na úkor vlastní vědecké tvůrčí práce. Mnozí se domnívají, že národové se nikdy neshodnou na užívání jednoho národního jazyka povinného pro všechny, a tak je řešení možné jedině přijetím politicky a národně neutrálního jazyka.

Již v 17. století se začali zabývat otázkou společného jazyka filozofové jako René Descartes (1596 – 1650), Gottfried Wilhelm Leibniz (1648 – 1716) a Jan Ámos Komenský (1592 – 1671). Všichni usuzovali, že je nutný společný jazyk pro styk mezi národy a stanovili tyto zásady: jeden druh skloňování a časování, žádné výjimky a nepravidelnosti, tvoření slov pomocí přípon a předpon.

Když se v 17. století upustilo od užívání latiny, nastalo v mezinárodních stycích jakési prázdno, které Komenský chtěl odstranit utvořením nového jazyka, snadnějšího a vhodnějšího než byla latina, a který by byl druhým jazykem pro každého. Jeho humanismus, vlastenectví, demokratismus a mírové snahy ho vedly k tomu, že se začal zabývat myšlenkou společného jazyka pro svět a navrhovat utvoření plánovaného jazyka, kterému by se dalo naučit bez ztráty času a věcí, který by byl prostředkem k dosažení vyšší vzdělanosti, a vyslovil zásadu, nechť všichni si uchovávají a pěstují svůj mateřský jazyk. Tomuto problému věnoval Komenský dva spisy: Via Lucis (Cesta světla) a Panglottia (Univerzální jazyk). Ačkoliv Komenský mistrně ovládal latinu, věděl, že latina nestačí pro mezinárodní dorozumívání a že je to jazyk nesnadný. Míní, „že je nutný jediný společný jazyk pro všechny národy … je nutno dávat přednost tomu, aby byl vytvořen nějaký jazyk společný celému světu … Nemůžeme jinak, než doporučit jazyk zcela nový … Všeobecným jazykem musí být pomoženo všem rovnoprávně … Z toho tedy plyne závěr, že proti oněm mnohonásobným překážkám a zmatkům vzájemného styku, které vznikají z mnohosti, nesnadnosti a nedokonalosti jazyků, nezbývá účinnějšího prostředku, než aby se sestavil jazyk nový, nade všechny jiné již známé: snadnější, lahodnější, dokonalejší. Toužíme po jazyku rozumovém, analogickém a harmonickém.“

Zajímavou publikaci Hledání dokonalého jazyka v evropské kultuře napsal italský spisovatel a semiotik Umberto Eco, kterou v roce 2001 vydalo nakladatelství Lidové noviny v edici Utváření Evropy. Zabývá se jak různými tajnými jazyky, tak i myšlenkou pomocného mezinárodní jazyka a vyjadřuje názor, že kdyby „politické rozhodnutí doprovázela vhodně naplánovaná mediální kampaň, mohl by se zvolený pomocný mezinárodní jazyk velmi rychle prosadit.“ (str. 295).

[editovat] Klasifikace umělých jazyků

[editovat] Mezinárodní pomocný jazyk (IAL)

Takový jazyk by měl sloužit ke komunikaci lidí pocházejících z různých jazykových prostředí, kteří potřebují často komunikovat. Měl by být snadno naučitelný, mluvnicky nezáludný a komunikačně dostatečný. Pokusů bylo mnoho: v 17. století Jan Ámos Komenský, M. Mersenne, J. Wilkins; poté v 19. století volapük (J. M. Schleyer), occidental (E. de Wahl), novial (O. Jespersen); mezi nejúspěšnější patří Esperanto (L. L. Zamenhof). I tyto jazyky však procházejí další re-konstrukcí (to jen ten nedokonavý tvar - konstruované), například mnoho uživatelů bylo nespokojeno s některými jevy v esperantu, a dali tak vzniknout jazyku ido („potomek“). Existuje, a existovalo, mnoho přirozených mezinárodních pomocných jazyků (řečtina a latina v Evropě, čínština v jihovýchodní Asii, arabština v Přední Asii a severní Africe). Dnes se takovým jazykem celosvětově stává angličtina, jež není, jako mnoho přirozených jazyků, ani snadno naučitelná (především výslovnost) a o mluvnické nezáludnosti nemůže být řeči.

Mezinárodní pomocné jazyky můžeme také rozdělit na:

• jazyky písemné (pasigrafie)
• jazyky mluvené (pasilalie)

Pasigrafie by měly být všeobecně srozumitelné sady znaků. Dají se číst podle daného klíče v každém jazyce, ale nedá se jimi řešit problém mezinárodního dorozumívání pro jejich nesnadnost a nedostatečné výrazové možnosti (nedá se jimi mluvit).

Významní představitelé mezinárodní pomocných jazyků:

• Volapük je první mezinárodní umělý jazyk, který byl na vrcholu rozvoje v letech 1879 – 1890. Vytvoření esperanta téměř vytlačilo volapük z užívání. Oživen byl ve 30. letech 20. století. Dnes jím mluví cca 20 lidí.
• Esperanto, které aktivně používá asi 2 000 000 lidí, stovky dětí z mezinárodních manželství esperantistů dokonce jako rodný.
• Ido, což je reformované esperanto. Aktivně ho používá cca 500 lidí.
• Novial byl sólový projekt reformy ido, jehož autorem byl dánský lingvista Otto Jespersen. Po jeho smrti v roce 1943 jazyk přestal být používán. Byl však oživen s rozvojem Internetu.
• Occidental neboli Interlingue, dnes již neužívaný umělý jazyk, jehož autorem byl Estonec Edgar de Wahl.
• Interlingua
• Basic English je 850 speciálně vybraných anglických slov. Na podobném principu, ne však tak striktním, je založena Simple English Wikipedia.
• Slovio je umělý jazyk na základě zobecnění slovanských jazyků, který v roce 1999 vytvořil Mark Hucko.
• Europanto je jazyk vytvořený na základě esperanta, které přijímá slovní zásobu z evropských jazyků.
• Evropský jazyk je zjednodušený jazyk na základě jazyků Evropské unie (zejména germánských jazyků).

[editovat] Volapük

Volapük byl prvním mezinárodním umělým jazykem, který svého času dosáhl úspěchu a naučilo se mu několik set tisíc lidí. Jeho autorem byl prelát Martin Schleyer, který jej uveřejnil v r. 1879 a knižně vydal v r. 1880. V roce 1890 hnutí vyvrcholilo, ve světě existovalo téměř 300 spolků, vyšlo téměř 400 knih a vycházelo 25 časopisů. V témže roce se konal třetí sjezd uživatelů Volapüku, na kterém se ponejvíce mluvilo německy, včetně autora samého; od tohoto roku začal postupný úpadek hnutí. Příčiny neúspěchu volapüku byly v jeho těžké naučitelnosti, chyby a nedostatky ve struktuře, organizaci a v nedostatku možností vývoje, protože ten závisel jen na jednom člověku - na autorovi samotném. Vzdělaní volapükisté navrhovali reformy, které však Schleyer zamítal.

Příklad (Otče náš):

O Fat obas, kel binol in süls, paisaludomöz nem ola!

Kömomöd monargän ola!

Jenomöz vil olik, äs in sül, i su tal!

Bodi obsik vädeliki govolös obes adelo!

E pardolös obes debis obsik,

äs id obs aipardobs debeles obas.

E no obis nindukolös in tendadi;

sod aidalivolös obis de bas.

Jenosöd!

[editovat] Ido

Porovnat rozdíly mezi esperantem a ido lze na této větě:

• Provizora vortaro Ido–Esperanto, per kiu la similecoj kaj diferencoj de la vortaroj de la du lingvoj povas esti vidataj. (Esperanto)
• Provizora vortaro Ido–Esperanto, per qua la similesi e diferi di la vortari di la du lingui povas esar vidata. (Ido)

[editovat] Pidžin

V různých částech světa vznikly žargony, směsi z francouzštiny nebo angličtiny s domorodým jazykem:

• Pidžin - angličtina s orientálními prvky, užívá se v jižní a východní Asii
• Lingua franca - s francouzštinou v základě, používá se v oblastech okolo Středozemního moře
• Lingua géral - v základu negerský jazyk a portugalština, užívá se v Brazílii.

[editovat] Uměle redukované přirozené jazyky

Projekty redukovaných jazyků jsou pokusy zjednodušit mluvnicky latinu nebo řečtinu a omezit jejich slovníky. S tím také souvisely pokusy oživit latinu (Latine sine flexione, Latino macaronico). Stejné pokusy byly učiněny s řečtinou (Apoléma), s němčinou (We–de), francouzštinou, italštinou, španělštinou, angličtinou a slovanskými jazyky.

Zvláštní zmínky zasluhuje Basic English z r. 1930, „anglický minimální jazyk“. Autorem byl K. Ogden. Slovní zásoba sestávala z 850 slov a 18 sloves. Slovesa, která nebyla ve slovníku, se musela opisovat, což velmi komplikovalo řeč a dorozumění. Projekt byl koupen britskou vládou a pozastaven.

[editovat] Logický jazyk

Vývojem na sebe jazyk nabaluje momentální společenské a kulturní události a ty promítá do své struktury, převážně do slovotvorby či idomatiky. Ať už jde o významné historické momenty („waterloo“ - výraz pro fatální neúspěch něčeho kdysi velmi úspěšného), prastará nábožensko-magická tabu (české výrazy „zmije“ a „medvěd“, pravá jména těchto živočichů byla tabuizována) nebo úsměvná nedorozumění (novinářský termín „kachna“), vždy se jedná o „nesystematické“ zásahy. Takové zásahy nepostrádají kouzlo, ale jazyk se jimi komplikuje. Logický jazyk se snaží odstranit z jazyka co nejvíce nejednoznačností (převážně syntaktických) a zanést pravidelnou mluvnickou i slovotvornou derivaci.

Mezi nejvýznamnější jazyky tohoto typu patří:

• loglan - vědecky zkonstruovaný logický jazyk, patentově chráněný, založený na angličtině
• lojban - odvozenina loglanu v licenci GFDL, založen na čínštině.
• ithkuil
• yiklamu

[editovat] Fiktivní jazyk

Pro použití ve specifických podmínkách fabulace, jakou je film, beletrie, divadelní hra, počítačová hra, hra na hrdiny a mikronárod, jsou vytvářeny fiktivní jazyky. Mezi konstruovanými jazyky patří k těm nejúspěšnějším - jsou totiž užívány.

Populární seriály jako Star Trek nebo Babylon 5 se hemží lidskými subkulturami i ne-lidskými rasami a jejich kulturami a jazyky (klingonština, vulkánština, ferengijština atd.). Ve záplavě knih žánru SF (scifi/fantasy) není možné zapomenout na jedinečnou Středozemi J. R. R. Tolkiena (sindarština, quenijština, černá řeč atd). J. R. R. Tolkien vůbec představuje vzor jazykového vývojáře, člověka ponořeného do pronikajících se rovin království představ a skutečnosti. Hloubka rozpracovanosti fiktivního jazyka může být různá:

• pojmenovávací jazyky - jednoduché (povětšinou se skládají z několika set slov a velmi mála mluvnice), sloužící k pojmenování míst a bytostí.
• diachronické fiktivní jazyky - propracovanější, mají svou minulost a kulturní kontinuitu (např. tolkienovské jazyky), jsou hlouběji začleněny do fabulace a tvoři její nedílnou součást.

[editovat] Jazyky mikronárodní

Mikronárod je skupina lidí, kteří se rozhodli založit si vlastní společenství téměř se vším všudy. Obvykle jsou počátky mikronárodů v letních hrách na vládce rozlehlých lesů a luk u prarodičů na venkově nebo nověji pramení z vlivu her na hrdiny (Dungeons and Dragons, D&D). Postupem času se stávají mikronárody skutečným mikroetnikem (nejpočetnější známý mikronárod, Ladoniané ve Švédsku, má kolem 2500 příslušníků, běžnější počty jsou od tří do dvou desítek) s vlastní historií, jazykem, náboženstvím, tradicemi. Jejich jazyky jsou sice fiktivní, neboť na prvopočátku byly většinou zkonstruovány, ale od jistého okamžiku se stávají jazyky přirozenými. Tak vznikají nadstavby přirozeného jazyka a nové dialekty (jazyk Talossanů, el glhet Talossán, může být považován za nový dialekt provensálštiny).

[editovat] Podívejte se také na

• Lingvistika
• Esperanto

[editovat] Odkazy

• Ido
• Lojban
• Ithkuil
• Yiklamu