Italština

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Italština (Italiano)
Rozšíření:	Itálie, Chorvatsko, Francie, San Marino, Slovinsko, Švýcarsko, Vatikán
Počet mluvčích:	80-110 miliónů
Klasifikace:	Indoevropské jazyky Románské jazyky
Písmo:	Latinka
Postavení
Regulátor:	Accademia della Crusca
Úřední jazyk:	Itálie, Švýcarsko, San Marino, Vatikán, Slovinsko (místní jazyk), Istrijská župa (Chorvatsko)
Kódy
ISO 639-1:	it
ISO 639-2:	ita (B) ita (T)
SIL:	ITN
Wikipedie
it.wikipedia.org

Italština je románský jazyk s asi 70 miliony mluvčích, převážně v Itálii.

Obsah 1 Rozšíření 1.1 Nářečí 2 Historie 3 Literární tvorba 4 Abeceda a výslovnost 5 Slovní zásoba

[editovat] Rozšíření

Italština je úředním jazykem v Itálii, San Marinu a švýcarských kantonech Ticino a Grigioni. Je také po latině druhým oficiálním jazykem ve Vatikáně a v některých částech Slovinska a Chorvatska, kde jsou italské menšiny. Mluví jí také skupiny imigrantů v Lucembursku, USA, Venezuele, Brazílii, Argentině, Kanadě a Austrálii. Je také rozšířena na sousední ostrov Malta a v Albánii.

[editovat] Nářečí

Mezi uznávané dialekty patří toskánský, piemontský, sardinský, abruzzský, apulský, umbrijský, lazijský, marchigianský, cicolansko-reatonsko-aqualský, moliský a další. Kromě nich se dá hovořit o dialektech i v souvislosti s každým městem.

[editovat] Historie

Italština vznikla postupným vývojem z hovorové (vulgární) latiny. První texty, které mohou být označeny za italštinu, se datují na začátek 9. století (indovinello veronese, viz níže). Italština byl poprvé formalizována ve 14. století prací Dante Alighieriho, který smíchal jihoitalské dialekty se svojí rodnou toskánštinou. Moderní italština je postavena na toskánském dialektu. Ostatní dialekty mají samostatný vývoj z latiny, jsou však ovlilvněny různými jinými jazyky podle dějin místa, kde se používají. Např. jihoitalské dialekty jsou silně ovlivněny španělštinou a (byť jen částečně) arabštinou. Základní změny v italském jazyce vůči latině jsou následující:

• Slovní zásoba
  • Některé kořeny zmizely úplně nebo byly potlačeny a nahrazeny v každodenní mluvě novými. Např. lat. bellum bylo nahrazeno slovem guerra. Původní kořen se však dodnes nachází v odvozených slovech jako bellicoso, debellare, ribelle apod. Nebo lat. dies bylo nahrazeno it. giorno, avšak původní kořen se dodnes uchovává ve slovech diurno, meridiano apod. V podstatě zcela zmizel např. kořen slova equus (snad až na velmi zřídka užívané adjektivum equestre).
  • Některá slova změnila svůj význam.
  • Italština se obohatila o slova přejatá z jiných jazyků, např. cavallo, casco, či moderní novotvary jako automobile, aereoplano apd.
• Skloňování a časování
  • V italštině se prosadilo (narozdíl od latinského skloňování pomocí pádových koncovek) skloňování předložkové. Genitiv se obvykle tvoří předložkou di, dativ a, akusativ je bezpředložkový. Tyto pádové předložky jsou původem skutečnými latinskými předložkami de, ad apod.
  • Se zánikem pádových koncovek se ustálila nová podoba substantiva/adjektiva (v italštině jediná), a to z latinského akusativu. Např. it. tempo je lat. tempus (ak. tempus), it. mano z lat. manus (ak. manum), it. migliore z lat. melior (ak. meliorem) apod.
  • U sloves došlo k vytváření minulých časů s pomocným slovesem (avere nebo essere) a k posunu významu použití jednotlivých časů. V otázce použití časů však hodně závisí na oblasti.
• Přízvuk, délka slabik a výslovnost
  • Výslovnost je měkčí, a to v případě např. gi/ge, ci/ce, gli apod.
  • V italštině došlo k zániku přirozené délky slabik, zůstala jen délka polohová. Největší vliv na délku slabik má však slovní přízvuk, který slabiku výrazně prodlužuje. K tomuto jevu, který se objevil již v pozdní starověké latině (viz poezii Commodianovu), je velmi patrný v dnešní hovorové italštině, kde přízvučná slabika často potlačuje slabiky okolní (srov. hovorové come devo fà? namísto come devo fare?)
  • Italština změnila výslovnost většiny kořenů. Viz např. novus > nuovo, signum > segno apod. Také došlo ke změně výslovnosti hlásek. Např. préteritum/imperfektum, v latině tvořené koncovou příopnou ba, se v italštině tvoří příponou v(a) apod.
• Člen a rod
  • V italštině se objevily členy, jak určitý (il/la), tak neurčitý (un/una). Člen určitý vznikl z latinského ukazovacího zájmena ille/illa, neurčiný je číslovkou jeden/jedna.
  • Při přechodu z latiny se ztratilo neutrum, které však je částečně prakticky odlišováno v některých tvarech (např. plurál slova uovo (pl. uova) nebo u některých zájmen, používaných pouze pro věci, jako esso).
• Větná stavba
  • Větná stavba je jednodušší, více využívá vedlejších vět než klasická latina. Infinitivní vazby s akusativem či nominativem prakticky (až na výjimky) neexistují.
  • Ve vedlejších větách je omezeno používání povinných konjunktivů. To se týká především souslednosti časové a časových a vztažných vět. Pokud zde italština používá konjunktiv, jedná se o významový rozdíl vůči použití indikativu.

K těmto změnám docházelo postupně. Velmi pěkně je tento postup patrný při četbě italských středověkých a renesančních textů (Torquato Tasso, Dante Alighieri apod.).

[editovat] Literární tvorba

Prvním textem zaznamenaným vulgární (tj. lidovou) italštinou literárního charakteru je tzv. veronská hádanka (indovinello veronese) z počátku 9. století. Jejím řešením není nic jiného než symbol psaní: bílé pole je nepopsaný list, černé semeno písmena a býci pero. Zní:

Se pareba boues, 
alba pratalia araba 
& albo uersorio teneba 
& negro semen seminaba.

Tlačil před sebou býky, 
oral bílé pole, 
držel bílý pluh
a zaséval černé semeno.

[editovat] Abeceda a výslovnost

velké:

А

À

B

C

D

E

É

È

F

G

H

I

Ì

J

K

L

M

N

O

Ò

P

Q

R

S

T

U

Ù

V

W

X

Y

Z

malé:

a

à

b

c

d

e

é

è

f

g

h

i

ì

j

k

l

m

n

o

ò

p

q

r

s

t

u

ù

v

w

x

y

z

výslovnost:

a

a (přízv.)

b

k nebo č

d

e

e (přízv.)

e (přízv.)

f

g nebo dž

nevyslovuje se

i

i (přízv.)

j

jen v ciz. sl.

l

m

n

o

o (přízv.)

p

ku

r

s

t

u

u (přízv.)

v

jen v ciz. sl.

jen v ciz. sl.

jen v ciz. sl.

c nebo dz

• přízvučné slabiky (většinou předposlední) následované souhláskou a samohláskou, skupinou r + souhláska nebo st se vyslovují dlouze, jinak krátce.
• c se čte jako k před a, o, u, souhláskou a ve skupinách che, chi.
• c se čte jako č před e, i a ve skupinách cia [ča], cio [čo], ciu [ču].
• g se čte jako g před a, o, u, souhláskou a ve skupinách ghe, ghi.
• g se čte jako dž před e, i a ve skupinách gia [dža], gio [džo], giu [džu].
• scia, sce, sci, scio, sciu se čte š [ša, še, ši, šo, šu]
• z se čte někdy jako c, někdy jako dz
• zdvojené souhlásky (bb, ss, tt,…) se čtou dlouze

[editovat] Slovní zásoba

Slovní zásoba vychází z latiny buď přímo, nebo zpětným přejímáním z jiných románských jazyků. Část slovní zásoby pochází i z germánských jazyků, je možné nalézt i vliv arabštiny apod.