Staroslověnština

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Staroslověnština (Старославя́нский язы́к)
Rozšíření:	pravoslavná církev ve východní Evropě (Rusko, Rumunsko, Srbsko, Bulharsko, Makedonie, dříve též Chorvatsko, Velkomoravská říše aj.)
Počet mluvčích:	liturgický jazyk
Klasifikace:	Indoevropské jazyky Slovanské jazyky Jihoslovanské jazyky
Písmo:	Hlaholice, Cyrilice
Postavení
Regulátor:	není stanoven
Úřední jazyk:	10. – 16. století – Rusko, rumunské Valašsko a Moldavsko
Kódy
ISO 639-1:	cu
ISO 639-2:	chu (B) chu (T)
SIL:	SLN
Wikipedie
cu.wikipedia.org

Staroslověnština neboli církevní slovanština je nejstarší slovanský spisovný jazyk. Spisovná norma vznikla na základě nářečí používaného v okolí Soluně v 9. století. S určitými změnami se používá dodnes, ne už však jako živý jazyk, nýbrž jako bohoslužebný jazyk pravoslavných církví.

Staroslověnštinu nelze zaměňovat s praslovanštinou (třebaže jsou v ní jako jediném slovanském jazyce mnohé praslovanské jevy doloženy přímo a staroslověnština se tak dá do jisté míry považovat za zachycení závěrečné fáze existence praslovanštiny). Zatímco z praslovanštiny – jejíž hypotetická podoba se rekonstruuje vzájemným srovnáváním slovanských (i neslovanských) jazyků – se vyvinuly všechny slovanské jazyky, staroslověnština už leží na jedné ze tří vývojových větví, které z praslovanštiny vycházejí: na větvi jihoslovanské. Předpokládá se ovšem, že v době vzniku prvních staroslověnských písemných památek (9. století) se od sebe ještě jednotlivé větve lišily jen málo.

Obsah 1 Název 2 Historie 3 Rozšíření 4 Písmo a hláskosloví 4.1 Písmo 4.2 Hláskosloví 4.2.1 Samohlásky 4.2.2 Souhlásky 5 Tvarosloví 5.1 Skloňování 5.2 Časování 5.3 Skladba 6 Slovní zásoba 6.1 Náboženský jazyk 7 Vzorový text 7.1 Otče náš 8 Slovníky 9 Reference 10 Podívejte se také na 11 Externí odkazy

[editovat] Název

Původní název byl starobulharština, což vyjadřovalo názor, že se jedná o původní variantu bulharštiny. S tím nesouhlasil jiný směr bádání, který tento jazyk označil za staroslověnštinu, tedy původní variantu slovinštiny. Později byla odmítnuta i tato teze a byl zvolen neutrální název církevní slovanština. Na území ČR je však více rozšířen název staroslověnština, byť už se tím nemíní nejstarší slovinština. Obvykle se vztahuje pouze ke tvaru jazyka z 9. a 10. století, někdy zúženě dokonce pouze k památkám z Velkomoravské říše. Termín církevní slovanština naproti tomu označuje pozdější vývojové fáze, kdy se již odlišoval od živých slovanských jazyků, nicméně existoval jako jejich spisovný jazyk a později, po vzniku národních spisovných jazyků, existoval dále za zdmi klášterů jako jazyk bohoslužebný. Za „hlavní“ název tohoto článku je zvolena staroslověnština, neboť jde o pojem v češtině běžnější a vžitější.

[editovat] Historie

Staroslověnština má ze všech slovanských jazyků nejstarší písemné památky (9. století). Zasloužili se o to věrozvěstové Cyril a Metoděj, kteří přeložili do staroslověnštiny řadu křesťanských textů, když se připravovali na svou misi na Velkou Moravu. Slovanské jazyky tehdy ještě nebyly příliš diferencované – pravděpodobně existoval pouze jazyk západoslovanský, východoslovanský a jihoslovanský. Staroslověnština odpovídala posledně jmenovanému, ale i západní Slované na Velké Moravě jí nejspíš dobře rozuměli.

Po pádu Velkomoravské říše (10. století) vytlačila staroslověnštinu jako liturgický jazyk z moravského území latina. Staroslověnština se však udržela na Balkáně díky žákům Cyrila a Metoděje. Kliment Ochridský se podílel na jejím zavedení jako liturgického jazyka v nově osamostatněném Bulharsku, kde nahradila řečtinu. S pravoslavím se pak šířila do Srbska, Rumunska a Kyjevské Rusi. Kyjev se stal novým centrem církevněslovanského písemnictví, z něj se staroslověnština šířila dále po Rusku.

Na zmíněných územích fungovala staroslověnština nejen jako jazyk liturgický, ale zpočátku do jisté míry i jako jazyk úřední (podobně jako latina v západní Evropě). Národní jazyky ještě neměly své spisovné normy, proto jim spisovným jazykem byla staroslověnština. Přestože nešlo o běžný lidový dorozumívací jazyk, podléhala vlivům místních (vesměs slovanských) jazyků a měnila se její výslovnost i pravopis. Příklad: nosovky, které existovaly v praslovanském jazyce i původní staroslověnštině, se dodnes uchovaly pouze v polštině. V původní staroslověnské abecedě jsou jim věnovány znaky Ѧ (ę) a Ѫ (ǫ) (malý a velký jus). V ruské církevní slovanštině se malý jus vyslovuje „ja“ (jako analogie k hláskovým změnám u podobných slov v ruštině), velký jus více méně vymizel.

U staroslověnských písemných památek se tedy rozlišuje, odkud pocházejí. Kromě původní staroslověnštiny, která byla v užívání na Velké Moravě, rozlišujeme podle toho, kde byla v následujících staletích pěstována, a s ohledem na jazykové zabarvení šest tzv. redakcí:

• československou (Čechy),
• panonsko-slovinskou (zastoupena pouze jedinou dochovanou písemnou památkou),
• bulharsko-makedonskou
• srbsko-chorvatskou,
• ruskou,
• rumunskou.

Vzhledem k rostoucímu politickému vlivu Ruska od 18. století dnes největší prestiže požívá redakce ruská a zpětně ovlivňuje i současné užívání církevní slovanštiny na Balkáně.

[editovat] Rozšíření

Církevní slovanština již po staletí nefunguje jako mateřský jazyk. Její uživatelé ji mají jako druhý jazyk, který navíc již ztratil funkci jazyka dorozumívacího a používá se více méně jen při bohoslužbách. Neexistují statistiky, které by dokázaly odstupňovat míru zvládnutí jazyka u jeho uživatelů, odhaduje se však, že jde většinou o znalost pasivní a omezenou. I samotné odhady počtu uživatelů jsou velmi hrubé a nespolehlivé, vycházejí z odhadů počtu pravoslavných věřících. Hovoří se zhruba o 80 miliónech osob, žijících zejména v Rusku a na Balkáně.

[editovat] Písmo a hláskosloví

[editovat] Písmo

Podrobnější informace naleznete v článku Hlaholicenaleznete v článcích [[{{{2}}}]] a [[{{{3}}}]]naleznete v článcích [[{{{4}}}]], [[{{{5}}}]] a [[{{{6}}}]]naleznete v článcích [[{{{7}}}]], [[{{{8}}}]], [[{{{9}}}]] a [[{{{10}}}]].

Cyril pro staroslověnštinu nejprve vyvinul nové písmo, hlaholici. Ta se používala na Velké Moravě, epizodně ještě ve 11. století v Sázavském klášteře v Čechách, nejdéle se však udržela v Chorvatsku, a to přesto, že tam se po rozkolu církve přiklonili k římskokatolickému směru a přijali latinu.

Podrobnější informace naleznete v článku Cyrilicenaleznete v článcích [[{{{2}}}]] a [[{{{3}}}]]naleznete v článcích [[{{{4}}}]], [[{{{5}}}]] a [[{{{6}}}]]naleznete v článcích [[{{{7}}}]], [[{{{8}}}]], [[{{{9}}}]] a [[{{{10}}}]].

Zhruba o půl století později vznikla v Bulharsku cyrilice, kterou pravděpodobně sestavili Cyrilovi žáci, snad Kliment Ochridský. Byla praktičtější, protože její písmena byla jednodušší a hlavně se více podobala svým řeckým vzorům, a řeckou abecedu tehdejší gramotná vrstva (tj. duchovní) v Bulharsku ovládala dobře. Církevní slovanština, která se z Bulharska šířila spolu s pravoslavím, už byla psaná výhradně cyrilicí; díky tomu se cyrilice prosadila u řady pozdějších spisovných jazyků.

[editovat] Hláskosloví

[editovat] Samohlásky

Staroslověnské samohlásky se rozdělují na samohlásky ústní a samohlásky nosové.
Samohlásky ústní: a, ě, e, i, o, u, ь, ъ. Samohlásky ь a ъ se označují jako jery. Jde o samohlásky vyslovované velmi krátce, ještě krátčeji než samohlásky krátké: ь jako velmi krátké i, ъ jako velmi krátké u (někdy se uvádí jako velmi krátké y).
Samohláska ě se vyslovovala v počáteční fázi staroslověnštiny jako ä, v pozdějších dobách byla její výslovnost ja.
Samohlásky ústní jsou (s výjimkou jerů) vždy krátké, dlouhé samohlásky ve staroslověnštině neexistovaly ve fonologickém smyslu, tj. případná délka nerozlišovala význam slov (podobně jako v dnešní ruštině).
Samohlásky nosové: ę, ǫ.

[editovat] Souhlásky

Staroslověnské souhlásky jsou zde roztříděny podle místa tvoření.
Souhlásky retné: b, m, p, v.
Souhlásky zubodásňové: c, č, d, dz, l, n, r, s, š, t, z, ž.
Souhlásky předopatrové: l', n', r'.
Souhlásky zadopatrové: g, ch, k.
Poznámka: pro hlásku j nebyl v hlaholici samostatný znak, proto není jisté, zda v nejstarší fázi staroslověnštiny hláska j byla samostatným fonémem.

[editovat] Tvarosloví

[editovat] Skloňování

Podrobnější informace naleznete v článku Skloňování ve staroslověnštiněnaleznete v článcích [[{{{2}}}]] a [[{{{3}}}]]naleznete v článcích [[{{{4}}}]], [[{{{5}}}]] a [[{{{6}}}]]naleznete v článcích [[{{{7}}}]], [[{{{8}}}]], [[{{{9}}}]] a [[{{{10}}}]].

Staroslověnština rozeznává několik způsobů skloňování, dle druhu jména. Staroslověnština zná podobně jako čeština sedm pádů. Kromě jednotného a množného čísla však používá ještě číslo dvojné (v něm však pádové tvary splývají pouze do tří tvarů). Zatímco v češtině dělíme podstatná jména z hlediska skloňování především na tři skupiny podle rodu, ve staroslověnštině se uplatňuje také hledisko zakončení kmene.

[editovat] Časování

Podrobnější informace naleznete v článku Časování ve staroslověnštiněnaleznete v článcích [[{{{2}}}]] a [[{{{3}}}]]naleznete v článcích [[{{{4}}}]], [[{{{5}}}]] a [[{{{6}}}]]naleznete v článcích [[{{{7}}}]], [[{{{8}}}]], [[{{{9}}}]] a [[{{{10}}}]].

Staroslověnská slovesa stejně jako v jiných slovanských jazycích rozeznávají kategorie osoby, čísla, času, vidu, způsobu a slovesného rodu. Osoby jsou tři, čísla jako u jmen také tři (jednotné, dvojné a množné). Velmi rozvinutý je systém slovesných časů – staroslověnština zná dva budoucí časy a několik časů minulých. Všechny tvary tvořené od sloves se dělí podle toho, které uvedené kategorie vyjadřují, a podle funkce ve větě na určité a neurčité.

[editovat] Skladba

Podrobnější informace naleznete v článku Skladba staroslověnštinynaleznete v článcích [[{{{2}}}]] a [[{{{3}}}]]naleznete v článcích [[{{{4}}}]], [[{{{5}}}]] a [[{{{6}}}]]naleznete v článcích [[{{{7}}}]], [[{{{8}}}]], [[{{{9}}}]] a [[{{{10}}}]].

[editovat] Slovní zásoba

Slovní zásoba staroslověnštiny v převážné míře navazuje na všeslovanskou slovní zásobu praslovanštiny, částečně je obohacena novými slovy z domácích základů a hojnými přejímkami z jiných jazyků.

Domácí slovní zásoba zděděná z praslovanštiny zahrnuje především slova pro výrazy z oblastí, které souvisely s běžným životem Slovanů. Jsou to slova z okruhu příbuzenského a vůbec popisující společnost a společenské vztahy v předstátní době, slova popisující lidské tělo, živou i neživou přírodu, hospodaření a slova popisující většinu dějů souvisejících s těmito oblastmi. V některých případech zachovala slovanština ze dvou možných starobylých (indoevropských) výrazů pro jeden pojem jiný než ostatní indoevropské jazyky – např. pro slovo otec má jako základní pojem otьcь, což původně byla silnější citová varianta, oproti latinskému pater nebo německému Vater, které se ve slovanštině nezachovalo; jde původně o zdrobnělinu od nedoloženého otъ, které odpovídá latinskému a gótskému atta (tatíček, tatínek). Podobně u termínu muž není zachován indoevropský základ, jehož potomky jsou latinské vir, staroindické vīrah nebo litevské vyras, místo něho má slovanština slovo mǫžь, odvozené od jiného základu man- (shodně germánské jazyky).

Kromě toho obsahuje praslovanština i slova přejatá, jednak z předindoevropských jazyků původních obyvatel Evropy (většinou slova pro rostliny a živočichy), už v předstaroslověnském období pak přijímala i slova z jiných indoevropských jazyků.

[editovat] Náboženský jazyk

Staroslověnština byla převážně jazyk náboženský, proto specifika její slovní zásoby odrážejí především tuto oblast. Jazyk mytologických a básnických výtvorů, který se v ústní podobě u Slovanů vytvořil, nestačil k vyjádření pojmů, které s sebou přinášelo křesťanství, proto bylo nutno staroslověnštinu přizpůsobit doplněním slovní zásoby. To se dělo jednak přehodnocováním významu již existujících slov, jednak (a to mnohem častěji) tvorbou nových slov podle cizích vzorů nebo rovnou jejich přejímáním.

Nový, náboženský význam se dostal slovu grěchъ (česky hřích), které původně mělo obecný význam chyba, omyl, nedopatření, nebo slovu pьklъ, které původně znamenalo smůla (nový význam byl odvozen od užívání smůly v boji a při trestání). Nová slova z domácích zdrojů vznikla nejčastěji napodobením řečtiny (blagověstie – evangelium, zakonoučitelь – učitel zákona), též však samostatně (učenikъ – učedník). Mezi přejímkami rovněž převládají slova z řečtiny: adъ (podsvětí, z řec. adis, starořecky (h)ádés), trapeza (stůl, z řec. trapeza), architektonъ (stavitel, z řec. architektos) apod.

Některá slova byla přejata z latiny nebo románských jazyků (např. livra, olъtaŕь, olěi, mьša, križь), občas germánským prostřednictvím (např. postъ, mъnichъ). Latinské a románské přejímky se objevují především v textech moravského a českého původu, v mladších textech (zejména bulharské redakce) se nahrazují domácími slovy nebo výpůjčkami z řečtiny.

[editovat] Vzorový text

[editovat] Otče náš

klasická staroslověnština (cyrilometodějská)	Otьče našь, iže jesi na nebesi, da svętitъ sę imę tvoe, da pridetъ cěsarьstvo tvoe, da bǫdetъ volě tvoě ěko na nebesi i na zemli; chlěbъ našь nasǫštьnii daždь namъ dьnьsь i ne vъvedi nasъ vъ napastь nъ izbavi ny otъ lǫkavago.
církevněslovansky (ruská redakce)	О́ч҃е на́шъ, и́же єсѝ на нб҃сѣ́хъ, да свѧти́тсѧ и́мѧ Твоѐ, да прїи́детъ црствїе Твоѐ, да бу́детъ во́лѧ Твоѧ̀, ıáкѡ на нб҃сѝ, и на землѝ. Хлѣ́бъ на́шъ насу́щный да́ждь на́мъ дне́сь: и ѡста́ви на́мъ до́лги на́шѧ, ıáкоже и мы̀ ѡставлѧ́емъ должникѡ́мъ на́шымъ: и не введѝ на́съ во искуше́нїе, но изба́ви на́съ ѿ лука́вагѡ.
přepis ruské redakce	O[t]če našă, îže esî na n[e]b[e]sěhă, da svętîtsę îmę Tvoe, da priîdetă c[a]rstvie Tvoe, da budetă volę Tvoę, jakô na n[e]b[e]sî î na zemlî. Hlěbă našă nasuštnyj dažd' namă dnes': î ôstavî namă dolgî našę, jakože î my ôstavlęemă dolžnîkômă našymă: î ne vvedî nasă vo îskušenie, no îzbavî nasă ôt lukavagô.
česky	Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme naším viníkům a neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého.

[editovat] Slovníky

• heslo Staroslověnský jazyk. Ottův slovník naučný XXIII, p. 1062

[editovat] Reference

• Alexandr Stich, Jaroslava Janáčková, Jan Lehár, Jiří Holý: Česká literatura od počátků k dnešku. Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2000. ISBN 80-7106-308-8.
  • Josef Vašica 1940
  • Jan Máchal: Slovanské literatury. I–II. Praha, 1922.
• Glanville Price et al.: Encyklopedie jazyků Evropy. Volvox Globator, 2002 (originál Blackwell 1998). ISBN 80-7207-450-4.
• Josef Kurz: Učebnice jazyka staroslověnského. Praha, 1969

[editovat] Podívejte se také na

• Seznam jazyků (podle abecedy)
• Seznam jazyků (podle skupin)

[editovat] Externí odkazy

• Old Church Slavonic na University of Texas
• Staroslověnština na Omniglotu
• Help Me Learn Church Slavonic
• Church Slavonic E-Tutor
• Staroslavenski institut, Zagreb (včetně tabulek pro hlaholici)
• Old Slavonic grammar and history in Bulgarian and Spanish